Jan Palach na stránkách novin

Způsob medializace události ovlivňuje to, jak ji bude vnímat široká veřejnost. Vše závisí na míře cenzury a manipulace. Vezměme si za příklad, jak se na podzim 1968 v sousedním Polsku podařilo utajit případ Ryszarda Siwiece, který se zapálil na varšavském stadionu před zraky mnoha lidí. Jednalo se o první podobný protest proti okupaci ČSSR a pro představitele režimu bylo klíčové, aby se o tom nemluvilo.

U Jana Palacha tomu bylo trochu jinak. První článek o jeho činu se v Rudém právu objevil dne 17. ledna 1969. Jednalo se o strohou zprávu o dvou odstavcích, ve které byla shrnuta základní fakta. „...ve čtvrtek kolem 15. hodiny se těžce popálil 21letý student filosofické fakulty v Praze J. P.“

„Na Václavském náměstí se polil dosud neznámou hořlavinou, zapálil na sobě oděv a přivodil si těžké popáleniny,“ píše se dále v článku, který jste mohli najít na druhé straně v černé kronice. „Rychlým zákrokem dispečera Dopravního podniku byl oheň na studentu uhašen. Záchranná služba odvezla studenta do nemocnice k ošetření,“ zněla prvotní informace. A motiv? „Motiv činu se vyšetřuje,“ stálo v závěru článku.

Den nato se v Rudém právu objevil článek s titulkem „… i generace nejkritičtější“, který řeší základní otázku „proč?“. Mimo jiné v něm lze najít větu: „Byl to promyšlený politický protest projevený mezní formou.“ Autor textu vyvrací, že by k sebeupálení došlo pod vlivem psychické poruchy. Dále bylo v tomto článku připomínajícím komentář uvedeno, že je třeba tvořit politiku tak čestnou a otevřenou, aby s ní mohla souhlasit i generace nejkritičtější, aby v ní a pro ni stálo za to žít…

GALERIE Co psalo tehdejší Rudé právo?

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Dne 20. ledna 1969 přinesly noviny smutnou zprávu: student J. Palach zemřel. Tak zněl titulek Rudého práva. „Podle zprávy tiskového mluvčího ministerstva zdravotnictví D. Čulíka student J. Palach v neděli v 15.30 hod. zemřel.“ V úvodu textu byl shrnut boj o jeho život, jeho stručný životopis i to, jak jej vnímalo okolí: „Podle vyjádření svých učitelů patřil J. Palach k výborným žákům. Byl klidné a rozvážné povahy, jeho spolubydlící v koleji na Jarově znali i jeho pořádkumilovnost.“ Článek navíc obsahoval přepis soustrastných telegramů představitelů státu.

„Tisícový zástup těch, kteří chtějí alespoň projít kolem čestné stráže u katafalku s rakví, zaplňuje Železnou ulici a natahuje se přes Staroměstské náměstí Celetnou ulicí až na Ovocný trh,“ píše se v Rudém právu dne 25. ledna 1969. „Důstojně i dojemně se lidé loučí se svým synem Janem Palachem,“ stojí ještě v článku A. Slováka.

mohlo by vás zajímat

Poslední rozhovor před smrtí: "Chtěl jsem vzbudit lidi," řekl Palach psychiatričce

V Rudém právu vyšlo poměrně velké množství článků o Janu Palachovi, většinou se však soustředily jen na sdělování prostých faktů. Chyběla například diskuze nad Palachovými požadavky a politický přesah jeho jednání je upozaďován. Nicméně se o něm psalo a lidé o něm věděli. V článcích ale dostávali dál více prostoru představitelé státu, kteří obhajovali své politické kroky a snaha „ponížit“ význam a váhu Palachova činu byla čím dál patrnější.

Známá je rovněž fáma o tzv. studeném plameni. S tou přišel komunistický funkcionář Vilém Nový; Palach byl podle Nového členem studentské skupiny „Pětice smrti“, která měla mít v plánu polít se na veřejnosti chemikálií způsobující „studený plamen“ a tímto protestem destabilizovat situaci ve společnosti.

Palach byl podle Nového vylosován jako první a vůbec se nechtěl zabít, jenže kvůli špatně namíchané hořlavině nakonec došlo k tragédii. Nový tehdy označil Luďka Pachmana, Vladimíra Škutinu, Pavla Kohouta, Emila Zátopka a Lubomíra Holečka jako ty, kdo studentům plán vnukli. Všichni pak na Nového podali žalobu, stejně jako Palachova matka Libuše. Soudkyně Jarmila Ortová tehdy obě žaloby zamítla s tím, že Nový měl právo, a dokonce povinnost Palachův čin kritizovat.