Češi jsou národ plný neurčitosti. Milují své dějiny, ale celá staletí ze své paměti škrtají (ty, co se jim nehodí do krámu). Žijí v prostředí, které bylo většinou stvořeno za vlády Habsburků, ale za své je nikdy nepřijali. Chovají se rovnostářsky, ale když se mohou povýšit (titulem, majetkem, nebo autem), rádi to udělají. Jsou jako děti, kteří se stále hledají.

1) Servilita republikánského prezidenta

zeman1.jpg

Člověku je až stydno, když vidí svého prezidenta servilně se předvádět před monarchou, zvláště když máme v paměti jeho verbální útoky na téma degenerace šlechticů

"Vaše Výsosti, tohle je úžasný moment v mém životě," rozechvělým hlasem jako prvnička soukal ze sebe republikánský prezident Zeman, když se v plebejských botech a levném neforemném saku vnořil do salonu královny Alžběty II. Není nic špatného, když se setkají dva představitelé dvou suverénních států (bez ohledu na formu státního zřízení), ale trocha odstupu a hrdosti a sebevědomí neuškodí. Zemanův přiblblý servilní úsměv, všechny ty předchozí řeči o výjimečnosti návštěvy, celá ta atmosféra svědčí o tom, že má před monarchou iracionální úctu, mnohem větší, než kdyby se setkal s francouzským republikánem Macronem, nebo německým prezidentem Steinmeierem. Není divu, že podobně servilně se Zeman chová i k pseudorepublikánům Putinovi a Si Ťin-pchingovi, kteří monarchy de iure nejsou, ale de facto ano. Zemanův vzor T.G.M se asi nad lokajskou náturou svého nástupce obrací v hrobě. Smutné o to více, že Zeman tak rád ponižoval šlechtice Schwarzenberga pro jeho původ.

2) Kýčovité svatby na zámcích

zeman2.jpg

Nejen v Česku, ale i v zahraničí je obliba svateb na zámcích. Ale nikde není tak oblíbený a nikde nepředstavuje tak silný statusový symbol jako v rovnostářském Česku

Legrační fenomén. Nikde jinde vě světě nenaleznete takovou oblibu svateb v zámeckých kaplích jako v rovnostářském, plebejském, antišlechtickém, antikonzervativním, anticírkevním Česku. Obliba je tak veliká, že se z toho stal samostatný byznys. Jemniště, Bečov, Loučeň, Slavkov, Štiřín a desítky dalších zámků mají rezervace na měsíce dopředu. Aspoň na chviličku se chtějí české dívky (v civilu často s chováním řeznického psa) cítit jako princezny. Co na tom, že jsou mnohokrát chudé jako kostelní myši, že si na svatbu berou půjčku, že ženich má smoking poprvé na sobě, že mnohdy ani nevědí, komu zámek patří. Co na tom, že po obřadu jedou svatebčané se najíst do lidové hospody na polévku s kapáním a svíčkovou s umělou šlehačkou, citrónem a přeslazenou brusinkou. Ne, v těchto případech nejde o úctu k tradici, o touhu se brát v místě s velkou tradicí kultivace ducha, nebo o napojení se na genia loci zámeckého místa. Ne, jde jen o trapnou formu, aby se vyprávělo, ukazovalo, předhánělo. A také si zahrát na to, co nikdy v životě nebudou.

3) Zámecké lustry v panelácích

zeman3.jpg

Ano, je to krásné. Vhodné do reprezentativních prostor, ale ne do paneláku, nebo do příměstského domu, kde lustry tak často vidíme.

Bizarnost, jež mnohému cizinci vytesá do tváře ironický úsměv. Lustr je krásná věc. Často umělecké dílo, ruční práce, skvost. Předmět, jež reprezentuje, zvýrazňuje, uchvacuje. Kříšťálový lustr ale potřebuje prostor, vysoké stropy, žádá si prostorné haly, schodiště, salony. Proto je vhodný do zámeckých prostor, do jejich příjímacích salónů, do vstupních hal atd. Lustr ano, ale rozhodně ne do panelákových klaustrofobních bytů, do nechutných domů v satelitních městečcích a už vůbec ne do domů na vesnici. Ale lustři tam jsou, jako prapodivný symbol luxusu, jako symbol dávné snahy vyrovnat se šlechtě, snahy patřit jinam, než jsme se narodili. Ostatně, už česká měštanská společnost v 19. století někdy až trapně kopírovala šlechtický životní styl nábytkem, tituly, chováním.

4) Hipstří kníže a jeho roztomilost

zeman7.jpg

Šlechtu obecně nemusíme a většina Čechů byla proti restituci majetku aristokracie. Ale když nějakého šlechtice osobně poznáme, to se můžeme přetrhnout, aby byl našim kamarádem.

"Ach Karel, ach ten náš kníže, jak je moudrý, jak je jiný, jak roztomilý" tetelili se radostí čeští intelektuálové (hlavně intelektuálky), když se mohli s Karlem potkat, potřást si ruce, nebo jen na něj nábožně hledět. Hodně z nich však bylo v minulosti proti restitucím šlechtického majetku, hodně z nich nesnášelo šlechtu jako takovou, hodně z nich ve svých historických diskuzích odsuzovalo rakouskou monarchii. Šlechtická minulost jim obecně vadí, ale když potkají skutečného šlechtice, mohou se podělat nad závanem starých "dobrých" časů.

5) Směšná nedotknutelnost královské koruny

zeman6.jpg

Korunu svatého Štěpána můžete kdykoliv spatřit v maďarském parlamentu. Ale tu českou? Ach ne, tu jen jednou za uherský rok. Jak smutné!

To, co se děje s českými korunovačními klenoty ..., no nezlobte se, to je strašná prdel. Česká republika je republika, žádné království. A my z té koruny děláme zlaté tele, ke kterému se modlíme. Co se stalo, nedá se odestát, teď máme republikánské zřízení, tak nedělejme obstrukce, když se na ně lid chce podívat. Podívejte se na Maďarsko a Rakousko. Země, které měly ke své šlechtě a ke svým monarchistickým vládcům mnohem intimnější a pozitivnější vztah a přesto svým korunám neprokazují takovou iracionální úctu jako Češi. V Budapešti se na korunu Svatého Štěpána můžete podívat kdykoliv v tamním parlamentu a Korunovační klenoty Svaté říše římské spatříte v pokladnici vídeňského Hofburgu. Jen my ty své spatřit nemůžeme. My je vystavujeme jednou za pár let. Proč? Protože asi nemáme stále sami v sobě vyřešen náš vztah k monarchii. Už 99 let není, ale úctu ji stále projevujeme. Tak ji obnovme a nebude schizofrenie.

6) Vulgární Hrad a zabedněné Lány

zeman5.jpg

Velká šaškárna. Ty uniformy, ta stráž, ten zámek v Lánech. Legrační, jak si hrajeme na republikánské tradice a přitom se prezident zamyká na devatero západů v bývalých sídlech aristokracie.

Korunu našemu podivnému vztahu k monarchii a aristokracii obecně nasazuje náš postoj k Hradu. Místo, abychom ze sídla českých králů udělali otevřený prostor pro lidi, aby v něm byla nejen muzea a galerie, ale třeba i hotel, restaurace, vysoká škola, konferenční centrum, domov důchodců (to vlastně už je), psychiatrická klinika (to také už je), vzdělávací středisko, tak jej rezervujeme téměř celý pro republikánského prezidenta s chováním vulgárního proletáře. A k tomu si přidejte to směšné fanfaronství s letním sídlem prezidenta na zámku v Lánech, ty barevné opičí kroje hradní stráže a jiné teatrality. Prezident má mít sídlo dole ve městě, někde ve skromné budově a má být i fyzicky blíž lidem, svým voličům a ne se uzavírat ve šlechtickém sídle jako v nějaké královské pevnosti.

Kdo jsme?

Náš neujasněný vztah k minulosti, naše neukotvenost v přítomnosti nalézá nádherný a ostrý odraz v českých učebnicích historie. Jsou plné až nesmyslných důrazů na pradávné "vrcholy" jako je doba Karla IV., husitství, Bílou horu, První republiku, Masaryka, ale třeba 19. století a vládě Františka Josefa I. příliš prostoru nedává. A přitom, jak glosoval vynikající český historik Josef Pekař, jsou Češi spíše než dědici husitů, potomky loajálních podanných Františka Josefa. Přemýšlejme o tom.