5 června roku 1967 vypukla takzvaná šestidenní válka mezi Izraelem a arabskými státy, které s ním sousedí. Konflikt to byl sice krátký, ale o to významnější dějinné dopady má. Jak ovlivnil střet, ke kterému došlo před 50 lety, tehdejší politiku, dnešní Izrael, ale i Blízký východ jako takový?
1) Útok jako obrana
Tím, kdo provedl v šestidenní válce první úder, byl Izrael. Nutno ale důrazně dodat, že se nejednalo o akt agrese, ale o preemptivní útok s cílem odstranit reálné hrozby. Byl to totiž právě Izrael, kdo čelil agresi okolních arabských zemí. Výhrůžky se stupňovaly až ke slibům vymazání židovského státu z mapy. Izraelský útok byl tak vlastně obranou v zoufalé situaci, v níž se země nacházela.
Poslední kapkou ze strany arabských zemí byla blokáda Tiranské úžiny pro všechny izraelské lodě a lodě vezoucí do Izraele zásoby ze strany Egypta. Izrael vyhlásil mobilizaci a 5. června provedli izraelští vojáci první preemptivní útok. Proti nim se postavila vedle Egypta i Sýrie a Jordánsko. Arabským zemím vojenskou podporu poskytl i Irák, Saúdská Arábie, Maroko, Libye, Kuvajt nebo Alžírsko.
2) Přepsání mapy Svaté země
Izrael, který vstupoval do šestidenní války, byl rozlohou mnohem menší než Izrael současný. Vítězství izraelských jednotek mělo za následek rozsáhlé územní zisky ve prospěch Izraele. Poražený Egypt ztratil pásmo Gazy, v němž uplatňoval tvrdá opatření proti židovskému obyvatelstvu, Sýrie přišla o Golanské výšiny, z nichž docházelo k ostřelování izraelských vesnic a Izraeli se podařilo dobýt i Západní břeh a východní Jeruzalém, které byly pod nadvládou Jordánska.
Výsledkem šestidenní války tak pro Izrael bylo to, že Svatá země doznala změn do podoby, v jaké ji známe dnes. Smutným faktem do dnešních dní zůstává, že ač Izraelci doufali, že rozsáhlé územní zisky jim pomohou k dosažení míru v regionu, opak se ukázal být pravdou. Izraelským vyjednavačům bylo v září 1967 na summitu Arabské ligy oznámeno trojité NE, tedy: „NE míru s Izraelem, NE uznání Izraele, NE vyjednáváním.“
3) Palestina jako jablko sváru
Za pozornost stojí, že v konfliktu nebyla nikterak angažovaná Palestina. Objektivně tomu tak ani nemohlo být, protože v roce 1967 ani v letech předchozích nic jako Palestina ani neexistovalo. Její vznik odmítly už bezprostředně po druhé světové válce arabské státy. Důvod byl prostý, ač v roce 1947 vytvoření palestinského státu navrhlo OSN, jeho uznáním ze strany arabských zemí by nutně muselo dojít i k uznání židovského státu Izrael, což bylo pro představitele arabských zemí nepřijatelné.
zid1.jpg
Izraelští vojáci těsně před vypuknutím šestidenní války. Druhý zleva v horní řadě je budoucí premiér Ariel Šaron. (Foto: wikipedia.com)
Současný mezinárodním společenstvím neuznaný stát Palestina byl v exilu vyhlášen až v roce 1988, nicméně o jeho existenci se vedou spory již od založení Izraele. Ostatně sporná hranice Izraele, s níž vstupoval do šestidenní války, nazývaná dodnes "zelenou linií", byla spíše než legitimní státní hranicí kompromisem uzavřeným v roce 1949 v reakci na útok pětice arabských států o rok dříve, jehož cílem bylo Izrael zničit a jednalo se tedy spíše o jakousi naznačenou linii nutnou k uzavření příměří.
4) Zostření studené války
Konflikt mezi Izraelem a arabskými státy na Blízkém východě sice trval jen 6 dní, nicméně projevil se i na zostření konfliktu globálního, tedy Studené války vedené mezi komunistickým Sovětským svazem a demokratickým Západem. Jak Egypt, tak Sýrii a Jordánsko podporovali Sověti a to jak poskytováním často zcela vykonstruovaných informací zpravodajských služeb, tak dodávkami výzbroje, výstroje a válečné techniky.
zid5.jpg
Izraelcům se podařilo dobýt i východní Jeruzalém. Ten byl do té doby ovládán Jordánskem, které židům neumožňovalo přístup k jejich posvátným místům a mnoho těchto míst cíleně likvidovalo. (Foto: wikipedia.com)
Pro západní mocnosti byl vyhrocený konflikt patovou situací. Francie, která v té době byla hlavním dodavatelem zbraní pro Izrael, vyhlásila na jejich vývoz embargo. Nasnadě totiž byly obavy, že pokud by západní země začaly otevřeně Izrael podporovat, bylo by to ze strany Sovětů vnímáno jako nepřátelský akt vůči jejich spojencům a mohli by zareagovat i jinak než jen podporou arabských zemí. Západ tak v obavách ve vyeskalování Studené války ve válku jadernou raději nechal Izrael vlastnímu osudu.
5) Výhra pravděpodobnosti navzdory
Do šestidenní války vstupoval Izrael s 264 tisíci vojáky, z čehož jen 50 tisíc jich bylo členy pravidelné armády. Izraelské letectvo disponovalo pouhými 197 letadly. Proti nim stanula přesila 150 tisíc egyptských, 75 tisíc syrských, 55 tisíc jordánských a 20 tisíc saúdských vojáků. Arabská koalice nadto disponovala i čtyřnásobkem letadel, z nichž část tvořily nejnovější stroje dodané Sověty. Co na papíře vypadalo jako boj, v němž nelze vyhrát, v tom Izrael s minimálními ztrátami dokázal zvítězit za necelý týden.
Izrael ztratil 779 lidí, na straně arabských států padlo přes 21 000 vojáků. Izrael se tak zapsal do dějin jako stát, který je schopen se ubránit se ctí a hrdostí i několikanásobné přesile. Jeho armáda a ozbrojené složky obecně se dodnes těší světovému věhlasu. Jakkoliv je Izrael vnímán jako bod stability, míru a demokracie v blízkovýchodním regionu, spory o legitimitu Palestiny doprovázené četnými střety palestinských radikálů s izraelskými vojáky i civilisty tento ideál poněkud kazí. Nezbývá než doufat, že i spor s Palestinou se podaří Izraeli vyřešit a tentokrát k tomu nebude potřeba žádná, ani sebekratší válka.
Zde najdete neortodoxní řešení izraelsko palestinského konfliktu.
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
