V horách se můžete kochat výhledy, počítat nastoupané metry, fotit krajinky, těšit se na pivo… Anebo se učit smířit se s takovou realitou, jaká právě je.
Do štýrského městečka Schladmingu jsem si z Česka v hlavě přivezl vysokohorský trek napříč pohořím Schladmingských Taur. To, na co se hodně těšíte, ale většinou nevyjde. V několikadenním dešti a mlze se stal hlavní hřeben neprůchodným.
dsc_0009_kopie.jpg
"Prázdné hory jsou plné větru a deště," řekl by zenový filozof (Foto: Foto Ivan Brezina)
V takové situaci máte dvě možnosti: 1. proklínat meteorology a zkazit si den naštváním a hořkostí, 2. přijmout to jako důkaz, že nejméně dvě velké postavy světového myšlení měly pravdu. Buddha tvrdil, že podstatou lidské existence je zklamání, vyráběné naší vlastní myslí – přehnaným očekáváním. Freud říkal, že člověk je dospělý až v okamžiku, kdy pochopí, že podstatou života je permanentní nedostatek slasti.
Zklamání jsme přebili bohatou snídaní a slast z přechodu hřebene kompenzovali chuťovou rozkoší z dvojité kávy se šlehačkou. Pak jsme skočili do auta a vyrazili k jihu. To je ve Schladmingu poměrně jednoduché, protože tu všechna horská údolí vedou přímo pod hřebeny.
Rozhoupat most!
Na konci údolí Untertal je ve výšce 1079 metrů parkoviště, kde na sebe navléknete všechny ty gore–texy, polartecy a merinotrika a vyrazíte do drobného deště smíšeného se sněhem. Pokud to uděláte dostatečně rázně, déšť si řekne: „Nevadím jim, tak co bych se je zbytečně snažil zprudit…“ a přestane. Mnohokrát v životě se mi to potvrdilo a teď taky. Zůstalo už jen podzimně zataženo, což si člověk nakonec může i užívat.
Od parkoviště stoupá směrem k východu pěšina Alpinsteig Höll. Záhy se zařízne do skal stejně ostře jako trenky mezi půlky zadku. V rokli tu bouří sto čtyřicet metrů vysoký Riesach Wasserfall, což je prý nejvyšší vodopád Štýrska. Jestli je to pravda nevím, neměřil jsem ho. Plně mne totiž zaujala cesta, jejímž klenotem je visutý most. Ve výšce asi padesáti metrů se klene přímo nad hučící říčkou Riesachbach a samozřejmě na něm nechybí nápis přísně zakazující houpání. Někomu prostě asi samotná cesta horami nestačí. Aby své zážitky zesílil, potřebuje ještě rozhoupat most…
Vodopádové údolí
Asi po hodinovém stoupání soutěskou spatříme ceduli varující před býkem. Naznačuje nám, že se údolí rozšíří natolik, aby se tam mohlo pást. Pak se před námi vyloupne stylová hospůdka Gfolleralm, vlastně spíš lehce přestavěná salaš. Rozjuchaní výletníci tu do sebe klopí pivo a šnaps, ale nás od toho odvádí výhled. V rozšířeném náhorním údolí se totiž rozkládá jezero Riesach See (1338 m).
Nemám rád košatě rozvětvené a epicky procítěné popisy horských scenérií, takže jen telegraficky. Nádhera. Osamělost. Rozlehlost. Čistota. Klid… Plus všechny tyhle vjemy, které se tak špatně cpou do slov.
Z bočních stěn údolí spadají větší i menší vodopády, které jezero napájejí. Jsou jich desítky, takže si tu připadáte jako v krajině z Pána prstenů. Po cestě podél jezera se vydáte dál k východu vzhůru a míjíte několik klasických horských stavení. Bývalé sezónní salaše dnes slouží jako víkendové chaty. Dřevěné stěny, sedlové střechy ze šindelů, malá okna… Prostě stejný styl, jaký se v horách osvědčil po staletí. Nikdo tu nemá potřebu vymýšlet novinky a dokazovat tak okolí své bohatství a originalitu. I v tom se rakouské hory liší od těch českých.
V závěru údolí vrstevnice zhoustnou a pěšina se vyšvihne k chatě Preintaler Hütte (1656 m, www.preintaler.at). Skvělé místo na nocleh!
Mléko na skywalku
Ráno přejíždíme k severu do masivu Dachsteinu. K místu zvanému Bergstation Hunerkogel je to ze Schladmingu sice jen pár kilometrů, ale čistě formálně jsme už v jiném pohoří. Fascinuje mne na tom lidská snaha cpát svět do škatulek, přehledně ho strukturovat, taxonomicky rozdělovat a přesně popisovat…
Na jihu se tyčí mohutná hradba příkrých hor, jejichž vrcholky zahaluje mlha. Na vrchol Dachsteinu vyjedeme lanovkou. Vygooglovali jste si, že má panoramatickou kabinu? Pokud není vůbec nic vidět, je to stejné, jako kdybyste na horní stanici jeli výtahem. Na hodinkách si tam změřím, že stojím ve výšce 2678 m. Pod nohama mám takzvaný “skywalk”, což je vyhlídkový chodníček zavěšený na skále vysoko nad okolními ledovci, přes které sem v roce 1832 poprvé vystoupil muž jménem Peter Gappmayr. Dnes sem může lanovkou vyjet až dvě stě lidí za hodinu.
„One of the most spectacular viewing platforms in the Alps!“ čtu v prospektu. Všude kolem je ale jen rozlité mléko. Prostě nic, kvůli čemu by némlich zrovna dneska stálo za to pobývat na vrcholu Dachsteinu.
Tóny v mlze
A tak prostě sjedeme lanovkou zase dolů a od spodní stanice si uděláme celodenní trek přes ledovcové morény na chaty Südwand Hütte (1871 m) a Austria Hütte (1638 m). Při cestě k první chatě potkáváme muže a ženu ve vlněných kabátech a kloboucích s kančí štětkou. S trumpetami v ruce vždycky ujdou pár set metrů, pošlou do mlhy táhlou dvouhlasou melodii a klopýtají zase dál. Máme štěstí na víkend tradičního štýrského koncertování v horách.
Na druhé chatě troubí na fenomenální třímetrové alpské rohy, vaří fenomenální dýňovou polévku a v suterénu vám ukážou fenomenální Alpské muzeum. A taky se vás tu zeptají, v kolik hodin ráno budete chtít „snydanhe“. Moc fenomenální čeština to sice není, ale rozhodně je to milé.
Info: treky ve Schladmingských Taurech (údolí Obertal a Untertal) jsou podrobně popsány na www.wilde-wasser.at, a to včetně interaktivní klikací mapy. Spousta informací je i na www.schladming-dachstein.at.
A TADY si přečtěte, kam letos rozhodně nejezdit na dovolenou.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
