Vzpomeňte si – do jisté doby života pro vás je váš otec hrdina. Ten největší a nejlepší na světě. Pak ale přijde určitý věk, kdy se z pozitivního hrdiny stane negativní antihrdina. Začínáte si uvědomovat, že v některých oblastech je to vlastně strašlivý moula, slaboch, ignorant a že je vlastně úplně „out“. A jste z toho frustrovaní a naštvaní. Samozřejmě že právě na něho.

Tenhle vztek a rozčarování pramení ze dvou věcí – 1) najednou se nám zhroutí předchozí představy o ideálním světě, v jehož středu stojí naše rodina s otcem v čele, – 2) podvědomě tušíme, že jsme si svému otci v mnohém podobní. Navíc člověk na ostatních nesnáší nejvíce právě to, co dělá nebo jaký je on sám.

Ale tohle všechno je vlastně v pořádku, protože je to dáno lidskou vývojovou biologií. Při přechodu z dětsví do dospělosti prostě přebíráme roli muže. Ono se to časem zase uklidní, akorát jen pak už svého otce většinou vnímáme, jako by v našem životě stál někde na druhé koleji. Sami máme svých starostí dost.

Ale až se jednou my sami staneme otci a naše děti dorostou do toho ‚správného‘ věku, takže si konečně naplno uvědomíme, že jsme taky moulové, slaboši, ignoranti a úplně „out“, může už být pozdě.

Co s tím? Je to vlastně jednoduché – podívejte se:

A pozor, tohle neplatí jen pro syny, ale také pro dcery, třebaže jejich vztah s otcem nebývá v období dospívání mnohdy tak dramatický jako u kluků. Ale i ony by si měly vzpomenout, jak to bylo krásné, když si dcera hrála s tatínkem.