Největší strach míváme z toho, co neznáme. Tady je věcný a nezaujatý popis náboženství, které vyznává asi 1,6 miliardy lidí. Zvykejme si na něj – budeme to potřebovat.
Po Mohamedově smrti (632) mezi jeho žáky vznikly spory o to, kdo bude Prorokovým nástupcem (chalífou). Mohamed to totiž výslovně neurčil. Islámská víra se tak v roce 661 rozdělila na dvě základní větve, které se postupně dále rozlišily na řadu dalších věroučných škol: šííty a sunnity. Velmi ilustrativní mapu rozšíření těchto dvou základních větví islámu na dnešním Středním Východě a v jižní Asii najdete tady (zdroj ZDE):
Jak šíité, tak sunnité se postupně dále rozlišili na řadu dalších věroučných škol.
Pestrá směsice
Proč má smysl se o vnitřní členění muslimů zajímat? Zaprvé je to prostě zajímavé a zadruhé to rozbíjí nesmyslný obraz islámu jako jednotného náboženství s jediným cílem zničit nás "nevěřící". Muslimové jsou ve skutečnosti pestrou směsicí, které nespojuje nic jiného, než několik základních principů. A často se navzájem nenávidí a bojují spolu mnohem víc, než si věci neznalý obyvatel Západu dovede představit. Jejich vzájemné spory bývají dokonce silnější, než negativní vztah některých islámských ke "křesťanské" euroamerické civilizaci.
V tomto díle se budeme zabývat šíity, což jsou následovníky Alího ibn Abí Táliba (599 – 661), manžela Mohamedovy dcery Fátimy (a zároveň i jeho bratrance) a čtvrtého voleného chalífa (od roku 656). Šíité totiž tvrdí, že pro následnictví po Mohamedovi je nezbytná pokrevní příbuznost, zaručující Boží posvěcení a tím i neomylnost a bezhříšnost. Mohamed přímé potomky nezanechal a Alí byl jeho nejbližší mužský příbuzný. Šíité dnes převládají v Íránu, Iráku a Bahrajnu. Šíitské menšiny jsou ale i v řadě jiných zemí, třeba v Libanonu či Afghánistánu.
Šííté tvoří zhruba 10 – 15 % světových muslimů. Duchovní autoritou je pro ně dědičná linie imámů, duchovních, pokrevně navazujících na proroka Mohameda, kteří se v minulosti starali o čistotu víry a kteří také fungovali jako soudci. Imámové byli vůdci komunity a interpreti Božích zákonů. Jednotlivé šíitské sekty se dnes nejčastěji rozlišují podle toho, kolik dalších imámů uznávají po prvních čtyřech.
Dvanáctníci
Největší šíitskou sektu jsou dvanáctníci (isná ašaríja), kteří mezi šíity tvoří asi 85 % a představují většinu v Íránu. Věří, že počínaje Alím bylo imámů dvanáct až do roku 878 (někdy je uváděn i rok 941). Poslední, ještě nedospělý imám Muhammad al–Kásim tehdy záhadně zmizel v jeskyni pod mešitou v íráckém městě Samarra. Od té doby prý žije celá staletí kdesi skrytě. V budoucnu se vrátí coby mesiáš (Mahdí), aby dal spolu s Ježíšem světu spravedlnost, pořádek a mír a konečně tak vytvořil dokonalou islámskou společnost. Než ten Soudný den přijde, zastupují Mahdího na zemi náboženští vůdci ajatolláhové.
130089.jpg
Rukolláh Chomejní – mediálně nejznámnější íránský šíitský ajatolláh (Foto: ceskatelevize.cz)
Kromě Mahdího (nazývaného také Valiasr, tj. „Vůdce našeho času“) projevují dvanáctníci velkou úctu i osmému imámovi Alí ibn Músovi. Říká se mu také imám Réza a je pohřben v íránském Mašhadu u afghánských hranic. Jde o jediného imáma, který odpočívá na íránské půdě. V roce 818 ho nechal otrávit chalíf Abú Al–Mamún. Pouť k Rézovu hrobu (ukrytém ve zlatém mauzoleu) šíítům částečně nahrazuje pouť do Mekky a po jejím úspěšném vykonání získávají čestný titul maští.
Důležitým svátkem je pro šíity muharram, připomínka mučednické smrti třetího imáma Husajna (Hossein, syn Alího, vnuk Mohameda). Se svou rodinou byl po deseti dnech obléhání zabit přesilou armády Jazída I. (druhý chalífa, pocházející z dynastie Umajjovců). Stalo se to v roce 680 u iráckého města Karbalá. Tato osudová „bitva mezi silami dobra a zla“ (jádro rozkolu šíitů a sunnitů) má pro šíítskou duši podobný význam, jako pro křesťany ukřižování Krista. Během desetidenního svátku šíité Husajna oplakávají a truchlí pro něj.
mourning-of-muharram.jpg
V rámci truchlení pro Hosajna se šíitští věřící během svátku muharram bičují do krve (Foto: www.randomlynew.com)
Posledním dnem muharramu je ašura. Husajnův tragický příběh je při ní přehráván při divadelních představeních tázije („oplakávání“, obdoba křesťanskýcn pašijí) a také se konají procesí, na nichž se muži kajícně bičují do krve ostrými řetězy. „Jediná slza prolitá pro Husajna odplaví stovky hříchů,“ říká přísloví.
V šíitských zemích často spatříte symbol ruky, odkazující právě na Husajna. V Íránu uvidíte obrazy, znázorňující tohoto imáma jako mladého muže s vousy a zeleným turbanem. A při modlitbě se šíité většinou dotýkají hlavou malého „kamínku“ mohr či turbah, vyrobeného z hlíny z Karbalá.
Ismailité
Druhou důležitou sektou v rámci šíitů jsou ismailité, nazývaní také sedmíci, protože za sedmého imáma považují Ismáila ibn Džafara. Je jich kolem patnácti milionů a setkáte se s nimi například v severním Pákistánu, Tádžikistánu, Afghánistánu, Indii, východní Africe a v dalších islámských zemích. Údajným 49. dědičným imámem je pro ně princ Kárim Aga Chán IV., prý potomek Mohameda. Tento pohádkově bohatý obchodník a filantrop dnes žije ve Švýcarsku a z výtěžku svého fondu platí různé dobročinné projekty v ismailitských oblastech Asie.
aga-khan-iv-at-buckinghma-palace.jpg
Kárim Aga Chán IV. (vpravo) s britskou královnou Alžbětou (Foto: www.ismailite.com)
Ismailité tvrdí, že Korán má několik významových vrstev. Dá se prý dá vykládat jak doslovně (zahir), tak i esotericky (batin), na což kladou důraz.
Hašašíni a drúzové
V 11. století se od ismailitů odštěpily hned dvě zajímavé skupiny. První bylo dnes už zaniklé „vražedné“ bratrstvo hašašínů, seskupené v Persii kolem náboženského vůdce Hassana al–Sabbaha. Ten podle cestovatele Marca Pola vytvářel ze svých přívrženců fanatické vrahy velmi zajímavým způsobem. Bojovník prý byl omámen hašišem a přenesen do zahrady, která v něm vytvořila iluzi ráje. Hassan mu namluvil, že když splní úkol, do ráje se vrátí. Kdo by se pak netěšil na smrt?
Podle jedné teorie se tak do angličtiny zkomolením hašiše dostalo slovo assassin, označující nájemného vraha. Prozaičtější vysvětlení říká, že assassin je "následovník Hassana", který byl prý navíc velmi zbožný muž. A podle další teorie jsou hašašíni "hledači základů víry" (asás). Možná je znáte jako zabijácké zakuklence ze hry Assassin Creed:
Další skupinu šíitů představují drúzové, kteří dodnes žijí v Libanonu, Izraeli a Sýrii. Kromě islámu jsou ovlivněni také gnostickou a novoplatonskou filosofií. Věří v reinkarnaci, takže je řada muslimů považuje za heretiky.
Alevité a zajdíjové
V Turecku potkáte umírněné alevity, kteří tu tvoří asi 15 – 20 % obyvatel. Většinou bývají považování za šíity, ale někteří autoři je řadí mimo. Alevité odmítají závazné muslimské rituály a vnější projevy víry a velkou váhu přisuzují Mohamedovu bratranci Alímu. Nemají mešity, nemodlí se povinně pětkrát denně, neuznávají postní měsíc ramadán ani přísné islámské právo šaría a nenutí své ženy zakrývat si vlasy. Pro své neortodoxní pojetí islámu bývají označováni za „nemorální odpadlíky od víry“ a utlačováni, takže dnes často odcházejí do Evropy.
A konečně asi poslední šíitskou sektou jsou zajdíjové (nazývaní pětníci), kteří uznávají pouze pět imámů s posledním Zaydem ibn Alim. Dnes je najdete především v Jemenu.
V příštím díle se budeme věnovat sunnitům.
(První díl seriálu najdete ZDE, druhý ZDE. Autor je agnostik, nikoli muslim. Na cestách po různých islámských zemích od Turecka po Indonésii prožil více než tři roky života).
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
