Vzhledem k tomu, že se velká část průmyslu smrskla na gonzo (tedy jednotlivé krátké scénky), mnoho porno producentů dnes krom tradičních úloh, jako je původní projekt, výběr a zajištění lokality, natáčecí plán, sestavení štábu, casting, zajištění financování apod., ke svým filmů i píše scénář a poté je od kamery režíruje, často v nich i hraje. Postprodukce bývá v mnohých případech až na distributorovi, jenž si výrobu objednal a kterému je odevzdán hrubý materiál, nad kterým již posléze nemá producent kontrolu. Postsynchrony, kolorování, ozvučení, střih a další post-produkční úkony jsou tak v plné režii distributora či investora.

Přestože konkurenční boje porno kin jsou víceméně historií, poptávka po výpravných projektech se v posledních letech v určitých kruzích vrací. Dominantní je v tomto případě americký a italský trh (jedna z mála zemí, kde jsou stále v úspěšném provozu porno kina). Na finančně náročnější projekty se specializuje například Antonio Adamo, neapolský režisér, který produkuje právě výpravné pornofilmy opírající se o komplexní příběh.

Porno průmysl samozřejmě produkuje filmy různých sub-kategorií (od erotických filmů, přes soft porno po hardcore porno) a od tohoto rozdělení se odvíjí i celkový proces výroby a úloha producenta. Zatímco erotické filmy a soft porno svou podstatou inklinují ke kontinuitě, ústřednímu příběhu, a tudíž produkčně náročnějšímu natáčení, hardcore porno, které však zaujímá nejzásadnější postavení na trhu, se soustředí zvláště na „akci“.

V praxi je možné z jednoho materiálu nastříhat verze pro všechny kategorie trhu. Problémem moderního porno průmyslu je často neschopnost porno herců profesně zvládnu nesexuální party. Často je nutné flexibilně přizpůsobovat náročnost projektu právě schopnostem herců, což samozřejmě lze nejlépe v případě, že krom producentské zaujímá jeden člověk i role režiséra a scénáristy.

Práce porno producenta skýtá ještě jedno zásadní úskalí, a tím jest zajištění legálního průběhu natáčení: kontrola věku herců, hygienické podmínky, aktuální testy na pohlavní nemoci či ošetření distribuce tak, aby se produkt nedostal k nezletilým.

Pokud se porno průmysl v něčem protíná s klasickým filmovým průmyslem, pak je to rozhodně poptávka po originalitě a správný odhad vývoje trhu. Odhadnout, kam budou trendy v následujících letech směřovat, je do určité míry stejně vizionářsky složitou disciplínou jako předpoklad úspěšnosti klasického filmu.

Jako analogický příklad je vhodné použít Piráty z Karibiku, stále považované za jeden ze zlatých hřebů kariéry Jerryho Bruckheimera. Přestože je od začátku 90. let pirátská tématika téměř garantem komerčního neúspěchu, renomovanému producentovi se podařilo z franchisy vycházející z proslulé atrakce Disneylandu udělat jednu z nejúspěšnějších sérií nového tisíciletí. Koneckonců vznikla i dvoudílná porno-parodie Pirates, která se stala nejdražším porno snímkem všech dob.

Nejslavnější časy výpravných a produkčně kvalitních pornofilmů jsou pryč, avšak např. český producent a herec Robert Rosenberg včas zareagoval na stávající rozložení trhu a jeho projekt Public Invasion se stal 36. nejnavštěvovanější internetovou porno stránkou na světě, což je vzhledem k počtu webů zabývajících se touto tématikou nebývalým úspěchem.

Samozřejmě, tržní segment je velmi členitý a sexuální preference se liší člověk od člověka. Porno průmysl se logicky zaměřuje i na minoritní odnože, avšak nejlepší cestou k tomu pořádně vydělat je předjímat trend, který si najde diváky napříč širším spektrem. To je třeba případ Rosenbergova Public Invasion – seriálu který přišel v době, kdy byla oblíbenost pseudo-reality ještě v počátcích, ale skýtala již velký potenciál.

Porno průmysl se odehrává primárně v soukromí osobního počítače, ale o tom, jaký dopad má pay per view, streamování, video-on-demand či P2P, až v třetím díle.

První díl si můžete přečíst ZDE.