Před časem odvísílala ČT televizní dokument Kapitoly o chlastu. Natočil ho člověk, který v životě vypil tolik, že byste to ani nepřeplavali. Vystupuje v něm i redaktor g.cz.
Můj táta byl televizní režisér. V 80. letech hodně spolupracoval se svým divadelním kolegou Zdeňkem Potužilem (viz ZDE), jednou z vůdčích osobností legendárního pražského Divadla za branou. Táta tehdy se Zdeňkem natáčel dokumenty o literatuře a o divadle.
Když pak táta umřel, potkal jsem se se Zdeňkem náhodou i já. Napsal jsem totiž článek o chlastu, který ho nadchnul. Na podzim 2011 jsme ještě s kolegou Radkem Kovandou udělali se Zdeňkem pro časopis Maxim neuvěřitelně otevřený, hluboký a šokující rozhovor s titulkem Nejsem gay, jsem buzerant! (najdete ho dole).
V roce 2014 pražské literární nakladatelství Torst vydalo o Zdeňkově divadelním životě knihu s názvem Život je krátký jak prásknutí bičem (viz ZDE). Její součástí je i ten rozhovor z Maxima. Mezitím Zdeněk natočil dokument Kapitoly o chlastu, který dnes vysílá Česká televize (viz ZDE). “Potužil patří k mnoha lidem, kteří osobní srážku s alkoholem neustáli, ale zároveň ke zlomku těch, kteří se rozhodli vydat o tom osobní svědectví,” dočtete se v anotaci.
V Potužilově dokumentu vystupují i potenciální alkoholici, kteří pití považují za nezbytnou a zatím ještě zábavnou součást naší civilizace. Tedy i já. Dnes v 16.55 si na ČT2 Zdeňkův dokument pusťte a nezapomeňte si k němu otevřít flašku. A tady je ten rozhovor:
NEJSEM GAY, JSEM BUZERANT!
S režisérem Zdeňkem Potužilem (64) jsme si povídali o třech zdánlivě nesouvisejících tématech: o sexu, o poezii a o smrti. Šel nám z toho mráz po zádech.
Jak jsi zjistil, že jsi na kluky?
Pro ty, co jsou na kluky, je zlatý věk nevinnosti kolem třinácti let. Honí si ptáka s každým, koho potkají a ještě netuší, že je to "divný". Já tehdy kamarádil s Tomášem, se kterým jsme se celý prázdniny koupali nahatý v jezírku u lesa. Měl jsem z toho krásný hambatý fotky, ale bohužel jsem je spálil, když jsem se někdy v osmnácti rozhodl přestat být homosexuální.
No a v patnácti, když jsem z učňáku šel poprvé po Václaváku, řek mi nějakej starej, hnusnej chlap: "Chceš vytáhnout smetánku?" Neodpověděl jsem, ale šel za ním. Tenkrát se ještě baráky nezamykaly. Do jednoho jsme vlezli, sešli do sklepa, on se vychcal, vyndal si umělý zuby a vykouřil mě. Hned jsem jel domů a dvě hodiny se drhnul ve sprše kartáčem.
Proč ses tak drhnul?
Kdyby ti nějakej chlap vykouřil ptáka, taky se budeš drhnout, ne? Měl jsem z toho nejodpornější pocit na světě! Ale za týden jsem tam šel zase.
Odpuzovalo a přitahovalo tě to zároveň?
To je rozpor mnoha mladejch kluků v tom věku, že si to prostě ještě nesrovnáš v hlavě. Sice chodíš se svou holkou do divadla, líbáš se s ní a stojí ti u toho pták, ale večer si ho pak necháš vykouřit od cizího pána. Já byl navíc slušně vychovaný kluk. Psal se rok 1962, tenkrát bylo v ještě každý zdravovědě, že kvůli onanii vysychá mícha.
Jednou mi ho nějaký chlap vykouřil na hajzlu v hotelu Evropa, a když bylo po všem, strčil mi do kapsy desetikorunu. Tehdy to bylo asi jako dneska stovka, takže jsem si za to v hospodě dal smažák s bramborama. Pak jsem nelenil a šel tam znovu, abych měl další pětku. Najednou přijde policajt a povídá: "Ukaž mi občanku!" Skončilo to u soudu, ale já tam byl jen jako svědek, protože ten chlap mě jako mladistvého "orálně zneužil".
Na učňáku jsem pak chodil na hlavní poštu do Jindřišský. Byl tam hajzl pro veřejnost, dřevěný kabinky, který měly ve stěnách díry. Když jsi do některý strčil ptáka, na druhý straně ti ho někdo vykouřil. Tehdy jsem se vážně zabýval myšlenkou, že vezmu břitvu a někomu ho ušmiknu. Což byla velká zkušenost pro mou další uměleckou tvorbu.
To je jak z Buñuelova filmu Andaluský pes, kde je slavná scéna s okem rozříznutým břitvou. Další zážitky?
Balil jsem chlapy na noční tramvaje. Nastoupili za mnou třeba tři a já jen čekal, kdo z nich vydrží až do Vokovic. Ani jsme se nezdravili, prostě tichá pošta. Když jsme vystoupili, já se nechal v příkopu vykouřit a šel spokojeně domů, oni museli hodinu čekat na další tramvaj. K 17. listopadu 1968 mám v deníku zápis: "427 realizovaných styků". Na to, že jsem měl před maturitou, to byl snad slušný výkon.
Líbilo se ti to?
Zkus nějakýmu chlapovi strčit ptáka do huby! Máš ho pak celýho oslintanýho, trenky plný spermatu, nemáš se kde umejt... Já to tak mám dodneška i se svým milovaným partnerem. Jakmile se udělám, druhý číslo už nedám. Vystříknu a v duchu si řeknu: "Už ne kapříku, je mi z toho blbě."
Pak do třiceti jsem zažil stovky grupáčů. Tenkrát to bylo lehké – když jsou tři, tak to máš hned tři ptáky a tři prdele. Tenkrát se nejlíp balilo v hotelu Šroubek (dnes Evropa). Když se to nepovedlo, tak jsme měli kamaráda Ivana, a ten dodával další zboží. Já tehdy bydlel s rodičema, který to skrz dveře všechno slyšeli. A to u nás někdy bylo naráz třeba osm kluků!
Co tomu rodiče říkali?
Maminka byla svatá, mýho tehdejšího přítele měla hrozně ráda. Bydlel u nás a vařila nám, prala nám. Ale jednou táta přišel do koupelny a tam stál nahej cikán. Tatínek byl trochu rasista, takže z toho byla strašná scéna. Řval, že jsem buzík, já brečel… Dneska bych mu řekl: "Tatínku, jakýho sis mě vymrdal, takovej jsem," ale tehdy jsem ještě takhle formulovat neuměl.
Dneska máte 4 % kluby, ale kde jste se seznamovali tehdy?
Na veřejných záchodcích. Na Václaváku fungovala slavná "Ponorka", což byl hajzl v podchodu uprostřed Václaváku. U Smetanova divadla byl "Červenej ďábel", rudě kachlíčkovaný hajzl, kde se všude válely vajgly a sperma – teda spíš víc spermatu než vajglů – bylo to průchozí, což byla výhoda. Tyhle tvrdý seznamky byly spolehlivý, mohls tam přijít třeba ve tři ráno a vždycky ti to někdo udělal.
Úplný ráj byl na Letné, z toho hajzlu jsou dneska už jen ruiny. Byl tam takový žlab, ke kterému sis stoupnul, a někdo tě vykouřil. Dost to tam smrdělo! Pod Letohrádkem královny Anny stávala malá dřevěná latrína, kde se vyskytoval chlap, kterýho jsi mohl kdykoli ojet. On pak vždycky vytáhl ubrousek a očistil ti přirození.
Ráno pochopitelně šlo dojít na Malé náměstí před školou a nechat si ulevit. Moc rád jsem četl na těchto místech inzeráty. Dojímal mě tenhle: "Hledám staršího pána s bytem, zn. Velké mazlení s měkkým ocasem". Ani Mácha by to tak krásně nenapsal!
Zkoušel jsi to i se ženami?
Jo, a o panictví jsem přišel v osmadvaceti. Přítel Ivan jednou povídá: "Zdeňku, buzeranti mě už serou, potřebuju nějakou babu!" Já na to: „Já taky!“ Za hodinu přitáhl nějakou hnusnou holku z Brna, která neměla kde spát. Píchali jsme ji tři, z toho dva, co ženskou ještě nikdy neměli. Já ho do ní zasunul jen párkrát, i když mi to docela bavilo. Pointa? Do týdne jsme všichni tři měli kapavku.
Kolik jsi měl velkých lásek?
Šest. První láska byl spolužák z průmyslovky, heterák Jirka, kterého jsem strašně miloval, pochopitelně jen platonicky. Ale hrozně mi pomohl, protože jsem si díky němu uvědomil, že si musím najít nějakého homosexuála. Za týden mě sbalil velký mág Poesie, Mirek a udělal se mnou to, čemu se dneska říká comming out. Půl roku jsem za ním jezdil do divadla v Litvínově.
Třetí láska byl Miki, doktor medicíny, se kterým jsem byl přes deset let. Měli jsme společný kluky, konto, byt a vůbec všechno. Čtvrtá láska byl Honza, zkrachovalý básník a dnes alkoholik, kriminálník a bezdomovec. Pátá láska byl herec Luboš, heterák. Já byl vůbec dost na heteráky...
No a poslední šestá láska je můj současný partner Petr, který je o sedmnáct let mladší. Jsem s ním už 26 let, žijeme v registrovaném partnerství a je to neuvěřitelně krásný. Nezahýbáme si, neděláme grupáče a celej muj život je jinej. Mám moc rád jeho maminku.
Proč teď pořád říkáš "buzerant" a ne "gay"?
Když jsem byl mladý, říkalo se nám "homosexuálové" bez ohledu na věk. Pak se objevilo slovo „teplouš“ a pak teprve "gay", ale to je z angličtiny. Krásnej, veselej... to je jen od dvaceti do třiceti. Puberta, dospělý věk a hlavně stáří, to je strašně těžký. Když jsi starej, jsi už prostě buzerant, kterýho přitahujou mladý kluci.
Já mám třeba idol ebenového jinocha s krásným hněďounkým pindíkem. Když jsem přišel do blázince, řekl jsem: "Ctihodní abstinenti, já jsem buzerant, ne gay, ale nebojte, sahat na vás nebudu." A jeden pacient hned povídá: "Já jsem taky buzna. To je přece hezký slovo, ne?“ Mně se slovo buzna nelíbí. To máš jako se slovem šššukat , šoustat – copak to šustí? Proč, když máme krásný český slovo mrdat, nepoužívat jej?
Takže "buzerant" není nadávka?
Ne, proč? Já třeba natáčel s Romy, jak se jim dneska říká. Povídám jim: "Pánové, já vám přece nebudu říkat 'Rome'. Budu vám říkat 'cikáne'..." Ale je fakt, že rád trochu provokuju. Včera jsem byl v sekáči a prodavačka mi povídá: "Pane, tohle oblečení je velmi teplé," a já: "No to já jsem taky." A ona mi odpověděla: „To je snad vaše věc“.
Jde o to přijímat v životě všechno a nedistancovat se nejen od hezkých, ale ani od ošklivých zážitků. Představ si třeba, že v Grébovce kouříš kluka, těšíš se na sperma, a on ti místo toho nachčije do huby. Asi to neudělal schválně, třeba měl nějakou poruchu, ale jak jsem to nečekal, polkl jsem to a zvedl se mi žaludek. Blízko naštěstí bydlela jedna moje kamarádka herečka, tak jsem k ní běžel a vymejval si hubu.
A nebo zážitek z Lisabonu, kde je slavná gay pláž. Nějakýho chlapa jsem tam píchal. Když jsem z něj vytáhnul ptáka, měl jsem ho celýho posranýho. Letím do moře a drhnu si ho, ale v tý slaný vodě to vůbec nešlo. Atlantik je prostě v tomhle směru nanic, není to žádnej šampon.
Ale moje nejhorší vzpomínky jsou z jiného světa. Třeba Mirek Štěpán. To byl ten bolševik, co ho v listopadu 1989 vypískali dělníci z balkonu ČKD. Kdysi to byl skoro můj nadřízenej a strašně mě buzeroval. Jinak ale byla s komunistama docela legrace. Já třeba v roce 1980 dostal od ÚV SSM cenu "Za uměleckou tvorbu". Rovnou z odpolední recepce na Hradě, kde jsem nejvíc šmíroval lupy Bilaka a noblesu Husáka, jsem šel rovnou na Letnou do křoví a knížky, které jsem dopoledne dostal na ministerstvu kultury, jsem tam rozdal buzerantům.
V létě byl v Praze pochod Gay pride. Jsi pyšný na to, že jsi buzerant?
Ve středu mého zájmu to opravdu není. Můj život je hlavně o poezii a lásce, která mě ze všech těch buzerantských sraček vytáhla. Poezie a láska jsou prostě zajímavější než pinďoury. Poezii jsem kdysi potkal v podobě Karla Hlaváčka, Bohuslava Reynka, Karla Hynka Máchy nebo Jana Zábrany, kterýmu dodnes chodím na hrob. A taky hodně Rusáci: Bábel, Chlebnikov, Pilňak, Majakovskij, Bulgakov.
Ale nejvíc mě uhranul Ivan Diviš, už v roce 1967, když mi bylo dvacet. Pak odešel do emigrace a já zoufale ladil Svobodnou Evropu, abych ho slyšel. V listopadu 1989 se vrátil a já za ním šel a povídám: "Pane Diviši, byl jsem estébák." Diviš mi odpověděl. „To jste tu snad byli všichni. Každej Čecháček má rád špekáček.“ Ale nakonec u mě vždycky v Praze bydlel, snad stokrát. Byl to jediný člověk v mém životě, kterého jsem se na nic neptal, ale naslouchal mu. Byl víc jak můj otec, po čtyřicítce mi dokončil pubertu. Nenávidím termín "největší český básník", protože český básník je velký, pokud žije dlouho. Ivan se jím stal, když umřel Holan a Seifert.
Právě dokončuješ televizní dokument o chlastu, do kterého ses pustil inspirován naším článkem Kamarád alkohol s podtitulem Nešpore napij se!. Jak to máš s pitím ty sám?
Piju od šestnácti. Nejdřív jsem pil proto, že jsem nevěděl, co se svojí orientací, později v divadle, kde pijou všichni. Pak jsem jako umělecký šéf měl tajné místo s griotkou, která je hezky sladká a hlavně má málo procent. A když jsem byl ve stresu, dal jsem si dvě vodky na Václaváku.
Vzpomínám, jak jsem v televizi dvacet nocí točil Fausta. Abych se aspoň trochu vyspal, zapíjel jsem Diazepam chlastem. Pil jsem pak hodně proto, že mě zcela neschopný pražský radní Igor Němec vyhodil z Divadla Rokoko. Když na chalupě v osm ráno čůrám, hospodský volá: "Pojď na panáka!" Tak co máš dělat? Nakonec nezbylo, než se rozjet do Bohnic. Skončil jsem na detoxu u slitováníhodného primáře Nešpora.
Říká se, že víc než tři deliria člověk nepřežije, ale je fakt, že detox má jakési fluidum. Dostaneš falešný epileptický záchvaty, na hlavě ti zničeho nic vyskočí boule... Ležel jsem na interně, sral do plen, chlapi kolem mě umírali... V tu chvíli jsem si to všechno sečetl a došlo mi, že jsem od smrti dostal pěstí. A řekl jsem si: "Kurva, já ještě nechci umřít!"
Co bude po smrti?
Jsem materialista, takže myslím, že nebude nic. Blbý ale je, že v určitých fázích života se člověku nechce žít. Jesenin se zastřelil, Majakovský se zastřelil, sebevraždu spáchal London, Hemingway. Ale jak na to? Prášky, skok z mostu, oběšení, to je technická vychytávka.Tak moc jsem ale zas smrtí posedlý nebyl, abych to dělal.
Asi nejodpornější je skočit pod metro. Jedno ucho máš na pravým okně, druhý na levým, střeva ti tečou po oknech vagónu, o mozku nemluvě. Takovou smrt bych si nestřih už proto, že je krajně neestetická. Navíc prý člověk v posledních chvíli chce žít, ale už je pozdě.
Padáš pod metro a říkáš si, žes neměl skákat?
Ti, co sebevraždu přežili, tvrdí, že jí litovali. Na druhou stranu si ale představ čtyřiašedesátiletýho chlapa, co jel celý život naplno. Mě prostě nebaví být důchodce, co ho loupne v zádech a hned myslí, že je to rakovina. Ještě pár let chci žít naplno dál. Mám nějaký peníze, a chci je rozfofrovat. Blbý je, že se jednou probudím, budu mrtvej a bude mi to líto.
Taky už mám problémy s prostatou. Čurám na Václaváku, čurám do kalhot, prostě čurám jinak, než když mi bylo dvacet. Ivan Diviš říkal, že neví, co bude po smrti a ptal se, proč je Bůh tak krutý. Tomu já nikdy nerozuměl. Smrt a stáří je pro mě fyzická realita – najednou máš infarkt, přechodil jsi mozkovou mrtvici, na srdci máš budík, prostatu vypálenou takovou rozžhavenou jehlou, strašně to smrdí.
Bolí to?
Mnohem nepříjemnější je, když ti z pinďoura odebírají hnis, jestli nemáš kapavku. Po šedesátce máš jednou za rok jít na vyšetření, při kterým ti z prostaty uštípnou vzorek, aby zjistili, jestli nemáš nádor. Dělá se to análně. Sedíš na gynekologickém křesle, něco ti strčí do zadku, klapne to... Povídám jim: "Pro mě je to pohoda, já jsem buzerant, takže jsem v tomto směru zvyklej na všechno."
Ale smrt je zajímavá. Vezmi si, jak ji cítil Diviš nebo třeba Hrabal, kterej z toho okna asi nevypadl, ale skočil. Nebo Brodský, který se zastřelil. Chápu, že když měl někdo tak krásný život jako oni, nechce se počurávat do plenek. Velkej frajer byl v tomhle Pavel Tigrid. Prý udělal velký raut pro celou rodinu, všichni se sešli, měli kaviár, kapra na modro, pstruha na růžovo, ananas se šlehačkou… Řekl jim, že je svolal, protože je dlouho neviděl, a že jim děkuje za krásný večer. V noci si pak odpojil nějaký budík a ráno bylo po něm. Krásná smrt!
Ty to takhle neplánuješ?
Já chci žít co nejdýl. Hlavně mám svýho zlatýho Petra! Je to zázrak! Ale i kdyby se mi zhroutil soukromý život a v divadle ani ve filmu by se mi už nic nepovedlo udělat, stačí sáhnout do knihovny a sypou se na mě knížky. Mácha, řecký divadlo… Zadýchávám se, nemůžu chodit a srdce mám úplně na sračky. Ale až už nebudu moct dělat nic jinýho, rád bych si ještě dva tři roky četl nějakou poezii.
Umřít s Máchou v ruce, to zas není tak blbá představa.
Raději bych umřel s pinďourem v puse. Nebo při hlazení krásného ebenového jinocha. I když režisér Sváťa Vála říkal, že postel je archetypální místo, celý svět. Vysouložej nás tam, narodíme se tam, prožijeme tam nádherný lásky nebo hnusný promiskuitní akce, no a pak v posteli umřeme. Já to ale takhle spirituálně nikdy neřešil, na to jsem moc velkej buran.
Smrt otevírá jednu důležitou otázku: po heterákovi zůstanou děti, ale co tu zůstane po buzerantovi?
Často po něm zůstane velké literární dílo, vezmi si třeba Walta Whitmana nebo Allena Ginsberga. A po mně tu snad trochu díla zůstane a mám syna, ale to je osud, o kterým zásadně nemluvím.
Jak bys chtěl, aby s tebou bylo po smrti naloženo?
To už je spíš taková prdel. Mám hrobku nad Šárkou, kde je krásný kostelíček sv. Matěje z roku 971. Stojí v místech, kde prý kdysi Šárka ožrala Ctirada. Jenže se vloudila chybička – mou kostru tam nesmějí pohřbít, protože by z ní prý tekla nějaká smradlavá voda do Alberta, který je hned pod hřbitovem. Takže sice budu mít rozloučení v kostele, ale pak mě odvezou spálit a někdo poveze domů tramvají urnu v igelitce, což je trochu nevkusný.
Nejraději bych byl u chalupy v Lučanech, kde je krásný rozflákaný sudetský hřbitov. Teď ale nejraději chodím na hřbitov v Poděbradech, kde je úžasná řada secesních hrobek. Tam by to taky nebylo špatný. Nebo u nás doma v Dejvicích na zahradě.
Proč chceš rozloučení v kostele, když jsi materialista?
Ctím křesťanskou kulturu a mám respekt k euroamerický civilizaci. Ivan Diviš má nádhernou básničku Thanathea, kterou jsem režíroval jak v televizi, tak ve Viole. Je to soulož se smrtí a Ivan mi vyprávěl, že sám netuší, jak to mohl napsat. Pamatuje si prý, jak strčil nohy do pantoflí, a pak hodiny v kuse psal a nevěděl o světě.
Ta básnička má nádherný konec: "Došel jsem do vsi, Thanatheo. Peruti syna, vanu cíl. Peruti cíle, vanu syna. Došel jsem do vsi, Thanatheo. Přede mnou horský monastýr. Je dobře. U temného týna podepíšeme spolu mír."
Thanathee nakonec nikdo z nás neuteče. Co bys chtěl mít na parte?
Divišovu báseň Tajemství ze sbírky Sursum: "Tajemství je nezměrné, naše odkryvačská práce nepatrná, zahrávající, ano zločinná. Ale tajemství je nezměrné, a je-li vyrabováno zde, ihned se vystěhuje jinam a zas tam nastaví platinovou ruku – buďto k utětí katu, nebo k políbení světci.“
A TADY si přečtěte rozhovor s ruskými nácky, kteří jsou teplí a jsou na to hrdí.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
