Pořádné žranici se nevyrovná žádná slast světa. Za jistých okolností ani sex. Pohlcování a zpracovávání jídla v trávícím stroji sice slouží k výrobě energie a stavebního materiálu pro tělo, ale to vůbec nevysvětluje naši zálibu v bezuzdném žraní. Proč se tedy přejídáme?
Když se běžného člověka zeptáte, jakým způsobem řeší jakoukoli osobní nepohodu nebo vnitřní napětí, tak jedna z nejčastějších odpovědí zní: vezmu si něco k jídlu, dopřeju si něco dobrého, odměním se sladkostí.
„Najíst se je přímočará cesta ke zmírnění napětí.Teprve na dalších místech jsou ostatní způsoby, jako cigareta, alkohol, sport nebo sex. Jídlo je prostě ze všeho nejjednodušší,“ říká MUDr. Erika Matějková z Centra pro léčbu obezity a zdravý životní styl. Jídlo slouží jako snadno dostupná a univerzální záplata nejen na hlad, ale na další neuspokojené potřeby. Třeba sex.
„Již od dětství jsme naprogramovaní tak, že se jídlem utěšujeme. Když jsme si rozbili koleno, babička nám dala čokoládu. Pokud jsme dostali dobré známky na vysvědčení, vzali nás do cukrárny,“ dodává odbornice.
Tuhle magii praktikujeme dodnes: Zasekl se mi počítač? Najím se! Dalším důvodem přejídání může být nuda. Přejídáním se snažíme řešit i neuspokojivé vztahy s lidmi. Nasrala vás přítelkyně? Pochutnejte si na cmundě po kaplicku! Tím si zvýšíte krevní objem v oblasti zažívání a snížíte prokrvení mozku. Nastoupí zklidnění až apatie.
Konzumace vám zároveň vyvolá v mozku příjemné pocity uspokojení, a vy tak snadno odoláte pokušení jí jednu natáhnout.
Hodování si spojujeme s příjemnými situacemi - popcorn v kině, chlebíčky na oslavě, chipsy u televize. Velkou roli v přežírání tedy hraje zvyk - pokud jsem večer zvyklý se naprat, co se dá, je pravděpodobné, že to budu dělat i nadále.
Z medicínského hlediska je ovšem naprosto správně, když je jídlo společenským obřadem, nejen prostou konzumací. Je tedy dobré, když se lidé scházejí u večeří a řeší důležité věci u obědů.
Přežíráme se taky proto, že můžeme. V Evropě dnes žijeme v éře naprostého nadbytku potravin, tak proč toho nevyužít? Existuje i poněkud spekulativní vysvětlení psychoanalytické: „Ústa jsou v období po porodu přibližně do jednoho roku centrem libosti. Pokud v tomto období nebyla dostatečně uspokojována, má člověk tendenci si to v dospělosti vynahrazovat. Ale nevrhá se už na ženské bradavky, nýbrž nezřízeně jí,“ tvrdí psycholožka Veronika Víchová.
K přejídání svádí fakt, že pocit sytosti nastupuje se zpožděním. Svou roli hraje i nepravidelné stravování. Člověk po většinu svého vývoje často hladověl a při dostatku potravy měl tendenci se co nejvíce najíst. My ovšem v práci máme také tendenci jídla šidit a omezovat, a večer pak máme hlad. A když má člověk hlad, tak sní více, než původně plánoval.
My s tím umíme docela dobře žít, jenže chudáci ženy! Neznají míru, přejídání berou vážně, takže už u nich není příjemným rozmarem, ale poruchou přijímání potravy.
„Většina pacientů s touto psychiatrickou diagnózou jsou ženy, poměr žen k mužům je 10 : 1,“ říká odbornice z psychiatrické kliniky.
Ženy chtějí být dokonalé, touží si zvýšit nízké sebevědomí a jdou na to nejschůdnější cestou. Místo aby přemýšlely a zdokonalovaly se vnitřně, tak hubnou. Všechny karty sázejí na svůj vzhled. Jenže každý investor ví, že spoléhat se na jedno aktivum vede často k bankrotu. A tak ženy trpí restriktivní anorexií (jedí málo a zvracejí), mentální bulimií (jedí málo, občas se přežerou a pak z pocitu viny zvracejí) nebo záchvatovitým přejídáním (nekontrolovatelně se přežírají, nezvracejí).
Zvracelo se i na opulentních hostinách na hradech (speciální korýtko najdete například v hodovním sále na Buchlově), jenže to nebylo ze žádného pocitu viny, nýbrž jako prostředek, jak pokračovat v družné zábavě u jídla a vydržet u tak příjemné činnosti déle.
K přejídání se můžeme klidně hrdě přihlásit - patří totiž k naší kultuře, a to minimálně od doby, kdy v 5. století padla římská říše pod náporem Germánů. Symbolickými potravinami římské středomořské kultury byly bílý chleba, olej a víno, a tato kultura se vyznačovala uměřeností - ideálem bylo nejíst ani málo, ani moc. Naproti tomu germánská kultura byla kulturou masa a schopnost sníst co nejvíce se tu velmi cenila.
Když francký král Karel Veliký (7. - 8. stol.) spatřil, jak se jeden z jeho spolustolovníků zuřivě vrhl na velké množství kostí, obral je, vysál z nich morek a naházel je na hromadu pod stůl, bez váhání prohlásil, že to musí být skvělý voják. Naopak italskému šlechtici Guidovi, vévodovi ze Spoleta, odepřeli volitelé francouzský trůn proto, že málo jedl. Jak může být člověk bez obrovské chuti k jídlu králem?
I když je teď módní hladovění, jsme pořád spíš Germáni. Hladovění totiž nemá s uměřeností nic společného, je jen druhou stranou mince přejídání. Z medicínského hlediska je hladovění škodlivé. Při hladovění může zmizet pocit hladu (viz rámeček) a přechodně nastat pocit euforie, úspěchu a vítězství. Poté ale dojde k narušení psychiky. Nastoupí úzkosti, deprese, vznětlivost. Myšlení a paměť se zhoršují. Pokud si hladovějící myslí, jak mu to skvěle pálí, jenom klame sám sebe.
Buďme tedy rádi, že můžeme jíst, a radostně a bez úzkostí jezme. Do značné míry totiž (zatím) žijeme v gastronomické pohádkové říši, o které snil autor středověké francouzské básně, aby u sebe i svých čtenářů zaplašil strach z hladu: „Zdi všech domů jsou z okounů, lososů a sleďů, krovy jsou z jeseterů, střechy ze šunky a nosníky z klobás. Všechna obilná pole jsou oplocena kusy pečeného masa a vepřových plecí, na ulicích se opékají tučné husy, jež se samy otáčejí na rožni, a zblízka je pozoruje sněhobílá česneková omáčka. V onom požehnaném kraji teče řeka vína, kterou napůl protéká červené víno a napůl víno bílé. A nastrouhaného parmazánu tam je celá hora.“
A TADY máte 13 jasných znamení, že se váš vztah k jídlu vymkl kontrole.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
