Jistě znáte situaci, kdy vás fackuje hanba za jiné. Osobně jste sice nic špatného neudělali, ale někdo kolem vás brutálně “šlápnul vedle” a projevil se jako naprostý buran a idiot. A ta hanba tak trochu padá i na vás. Nejnověji mě hanba fackuje za Zdeňka Škromacha, senátora ČSSD. Česko má kvůli němu celosvětovou ostudu – ten hulvát neodolal, aby sám sebe nezvěčnil, jak kráčí v průvodu k uctění památky židovských obětí nacismu v Terezíně.     Americká asociace psychiatrů (APA) loni v dubnu módu focení “selfíček” klasifikovala jako mentální poruchu a označila ji za “selfitidu”. Uvěřili jste tomu? Naletěli jste a naletěl třeba i časopis Týden ZDE . Vzápětí se totiž ukázalo, že to byl hoax vypuštěný stránkou Abdo Chronicles ZDE. Tenhle web selfitidu definoval jako “obsesivně–kompulzivní touhu fotit sebe sama a umísťovat snímky na sociální sítě ve snaze překonat malé sebevědomí a zaplnit prázdnotu danou nedostatkem intimity”.     Hoax se před rokem virálně rozšířil s až neuvěřitelnou razancí. Proč? Protože byl vlastně pravdivý, až na tu Americkou asociaci psychiatrů. Za “selfíčky” je skutečně ukrytý osobnostní problém, respektive nutkavá psychická porucha. Ano, všichni toužíme po tom, aby si nás naše okolí všimlo a ocenilo nás. Je to zcela přirozená vnitřní potřeba, protože z toho odvozujeme svou vnitřní cenu a pozitivní sebeobraz. Inteligentní lidé to dokonce používají jako “komunikační odměnu”. Pochvalné věty typu “Dneska ti to sluší!”, “Jsi borec!” nebo “To se ti fakt povedlo!” vám udělají přátele a zvýší vaši oblíbenost spolehlivěji, než kdybyste na potkání rozdávali květiny, bonboniéry nebo stokoruny.     Móda “selfíček” se tedy dotýká jednoho ze základních aspektů osobnostní psychologie. Problém je v tom, že jimi lžeme sami sobě. Postováním svých vlastních fotek na sociální sítě si ocenění druhých vynucujeme. Jako bychom křičeli: “Haló, já jsem tady! Všimněte si mě, proboha, někdo! Pochvalte můj vzhled, originalitu a jedinečnost! Anebo aspoň přidáním lajku řekněte, že mě registrujete a že tedy vůbec existuju! Pomóooc!” K tomuhle už by psychiatr bezpochyby měl co říct. Nejspíš by vysvětlil, že tvůrci selfíček zoufale žadoní o ocenění, kterého se jim od okolí nedostává. Mají v sobě prázdnou jámu a zoufale se ji snaží zaplnit vynucením pozornosti. Jako když si pubertální dívka podřeže žíly jen proto, aby si jí rodiče víc všímali. Samotné vyžadování pozornosti a ocenění ze strany rodičů, kteří na ní kašlou, je zcela v pořádku. Co není v pořádku je metoda, kterou k tomu demonstrativní sebevražedkyně používá.     Tvůrci selfíček jsou úplně stejní. Jen nemají v ruce žiletku, ale mobil. Jsou to infantilní dětičky, které duševně nedospěly. Trpí feťáckou závislostí na ocenění ve stylu “Sice jsem v životě nic nedokázal a jsem totální lúzr s absolutním nedostatkem sebevědomí, ale třeba si mně někdo všimne, když se vyfotím a prsknu to na Facebook...” "Feťáci pozornosti" ztrácejí v honbě za “selfíčky” jakoukoli soudnost, což jsme ukázali třeba v článku ZDE. Zdeněk Škromach je toho jen další důkazem. V Terezíně měl pietně vzpomínat na nacisty povražděné Židy a ne fotit svůj odulý a vyžraný ksicht politického šíbra. Vůbec nevypadá “super” – je to prostě jen dětinský narcis s nedostatkem sebevědomí. Nezvýší si ho ani tím, že bude sám sebe lajkovat. Ale takové politiky jsme si zvolili, takoví nám vládnou a takoví něco vypovídají i o nás samotných. Dobře nám tak! Mimochodem, už jste si koupili selfie–stick? A kdy si ho pořídí Škromach?