Znatelný nárůst českých euroskeptiků se datuje do doby, kdy do prezidentského křesla usedl Václav Klaus a neštítil se žádné příležitosti na sebe upozornit. Napsal mnoho knížek o tom, jak je Evropská unie špatná - můžete je sehnat v Levných knihách za lidových 7 korun (neviditelná ruka trhu). Taktéž úplně zbytečně blokoval Lisabonskou smlouvu a jezdil všude po světě, kradl pera a dával kalvinistická kázání o hrůzách pekelných pocházejících z EU. Samozřejmě, obliba evropské integrace klesla i s ekonomickou krizí, která odhalila skutečná čísla Řeckého hospodaření a dosti tvrdě se dotkla i Španělska, Portugalska a Itálie. Málokdo si však dokáže představit, jaké škody by ekonomický vir, který přeskočil na Evropu z americké hypotéční krize, napáchal, kdyby mu státy starého kontinentu čelily samostatně. Německo, Británie či Francie chtějí sice mít v rámci EU hlavní slovo, ale také slouží jako jakýsi nárazový blok a zmirňují symptomy ekonomicky slabších států jako je i ČR. Nerad bych se dotkl všech euroskeptiků, protože se jistě najde řada lidí, kteří mají pro svůj postoj relevantní důvody nebo se sjednocená Evropa jednoduše neslučuje s jejich politickým přesvědčením. Valná většina protievropských křiklounů však na otázku, co se jim na unii nelíbí, začne mručet něco o banánech, pomazánkovém máslu a rumu. Etikety na lahvích "rumu" nesou dnes nápis "Tuzemský". Ani to tolik nebolelo. Pokud by média skutečně poskytovala kvalitní a komplexní informace, většina oněch remcalů by již dávno věděla, že zbožíznalecké normy jsou nutné pro jakýkoli trh a i ČR tyto směrnice dávno před vstupem do EU měla a stále má. Prodávat a nakupovat ve velkém jednoduše nelze, pokud není jasně stanoveno, jak má ta která jednotka vypadat a jakou jakost má mít. Lidé si možná myslí, že několikasetstránková úprava obchodování se zelím je pouze rozmarem bruselského úředníka, který se fláká za naše peníze. Ve skutečnosti ale sjednotit normy 28 zemí, aby bylo možno vytvořit funkční společný trh, není nic jednoduchého. Českých rum jednoduše není rum a to, že to nebude napsáno na etiketách a bude se tomu jen tak říkat, je opravdu velmi malou daní za obrovské možnosti, které evropské tržní prostředí českým podnikatelům nabízí. A to je pouze jeden z příkladů obecné mystifikace, co se fungování mechanismů v rámci EU týče. Česká kultura za dobu své existence vyrůstala většinu času po boku západní Evropy – od dob Českého království přes Rakousko(-Uhersko) po 1. republiku. Česko se setkalo s renesancí, humanismem, klasicismem, dotklo se jej osvícenství, které částečně nastartovalo národní obrození a bylo tradičně římskokatolické. Z etnického hlediska jsme možná příbuznější s Rusy (i když těžko v ČR hledat někoho bez německé, rakouské nebo židovské krve), z kulturního však patříme více na západ, což nedokázalo změnit ani pět desetiletí v područí SSSR. Abych předešel nejasnostem. Pouze prezentuji vcelku legitimní pohled na naší sociopolitickou a kulturní historii, aniž bych chtěl vést obecné soudy o tom, s kým se máme kamarádit a s kým ne. Světově prosulý J.A. Komenský představuje spojení reformační tradice s renesančními ideál, umění a vědy, víry a poznání. Rusové jako lidé nám vždycky budou mít co nabídnout, Ruská federace jako politický kolos nám momentálně mnoho nabídnou nemůže - a to jak po ekonomické, tak zvláště po etické a morální stránce. Rusko samozřejmě zasáhly Evropské kulturní trendy (nejzásadněji po reformách Kateřiny Veliké), nicméně geograficky i politicky bylo od západu vždy částečně izolováno. Generace carů a imperátorů vládly pevnou rukou téměř až do bolševické revoluce. Lenin sice vycházel z ideologie Karla Marxe, ale v několika zásadních bodech si ji poupravil. Marx většinu svého života strávil v tehdejším Prusku (dnešním Německu), Francii, Belgii a v nejplodnějším období obzvláště ve viktoriánské Anglii – tedy ve státech, kde aristokracie v 19. století již začala ztrácet vliv na úkor kapitalismu – jeho velmi primitivní verze mezitím klíčila v Rusku. Marxistický koloběh podmiňuje úspěšnost revoluce proletariátu a funkčnost socialismu tím, že nastoupí přirozeným vývojem napříč společností. To se však v případě Ruska nestalo, protože okamžitě po revoluci (tedy po svržení cara a kratičké existenci Ruské republiky) bylo nastoleno schéma a vytvořeny struktury odporující Marxovo představám o funkčním a netotalitárním komunismu. Mimo jiné z tohoto důvodu byl nakonec ze země vyhnán daleko poctivější marxista Lev Trockij. Následující Stalinova vláda byla pro Rusy dalším obdobím „pod bičem otrokáře“ a relativní vysvobození přinesl až Gorbačov a konec SSSR. Karl Marx sice byl oblíbencem Vladimíra Lenina, ale otázkou je, zda by Lenin byl oblíbencem Marxe. Spíše ne. Vznik Ruské federace a konec Studené války přinesl na několik let asi nejklidnější období v Evropě vůbec a možná jakési zdání, že po konci konfliktů v Jugoslávii již s konečnou platností vystřídá řinčení zbraní dialog. Šéf katedry historie FFUK Prof. Doc. Martin Kovář společně s kolegou Prof. Miroslavem Bártou vydali v roce 2012 knihu „Kolaps a regenerace. Cesty civilizací a kultur. Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností“, která varovala před bezprecedentním optimismem a popisovala paterny a křehké mechanismy velkých konfliktů. Doc. Kovář byl úplnou náhodou nedlouho před vypuknutím situace na Ukrajině hostem v pořadu ČT Hyde Park a téměř to vypadalo, že vidí pár měsíců do budoucnosti. Právě etnická a politická rozpolcenost země, která se za 20 let nedokázala rozhodnout, jakým směrem se vydá, se ukázala jako oním nenápadným hybatelem, který spustí zadřený motůrek a vyjeví daleko skeptičtější realitu. V té se objevil produkt starých i nových pořádků v Rusku - Vladimir Putin, který využil toho, že Rusové strávili téměř několik staletí v kuse pod rukou silného vůdce a než se stačili probrat, státní aparát se jim znovu vzdálil ve výšinách a vytvořil tradiční mocenskou strukturu. Samozřejmě, česká společnost se logicky po půl století infikace kremelskou propagandou a následnému procitnutí z růžového kapitalistického snu začala polarizovat. Britský spisovatel a jeden z „mladých rozzlobených mužů“ Kingsley Amis si ve svém románu Šťastný Jim dělá legraci ze zkostnatělého romantizování minulosti v 50. letech a tzv. mýtu o „merry ol’ England“ čili „staré dobré Anglii“. Podobný myšlenkový pochod se odehrává u některých našich spoluobčanů, jejichž frustrace dosazuje socialistické minulosti růžový filtr, který zakryje i stametrové fronty na toaletní papír. Sentimentalita nás může svádět k Rusku. Za socialismu si člověk občas ani neměl čím utřít zadek. Naším štěstím je, že jsme v jistějších časech jasně nastavili kurz a nyní se z něj hneme jen stěží. Na rozdíl od Gruzínců , Ukrajinců či pobaltských států máme to štěstí, že s Ruskem nesousedíme a nestali jsme se obětí Stalinova stěhování etnik a dosazování Rusů. Není nutné obhajovat humanitární zločiny USA či Evropy. Obhájit je nelze. Na druhou stranu se Západem sdílejí Češi podobný úhel pohledu jak na liberální, tak na konzervativní hodnoty. Putinova či Lavrovova agresivní rétorika není pouze upřímná (jakési nechození kolem horké kaše), je v první řadě demonstrací síly. Země, které stojí na alespoň částečně funkčních politických a ekonomických základech, nemají důvod dávat svou moc na odiv. Putinovi však jiný nástroj pro vyvolání aplausu domácího publika nezbývá. Rusko je pseudodemokratickou oligarchií s velmi chabou infrastrukturou, obrovskou korupcí a hospodářstvím z celé poloviny závislém na svém nerostném bohatství. Pan Vyvadil se zatím vždy vykroutil z odpovědi, ale třeba nám konečně osvětlí, co nám Vladimir Putin může nabídnout a proč bychom měli zahodit staletí spjatá se západní kulturou a vydat se na tenký let vedoucí do Moskvy. Zvláště když Rusko stále ani symbolicky nezpřetrhalo pouta se svou minulostí a hrdě vystavuje mumii Vladimíra Lenina. Leninova balzamovaná mrtvola v moskevském mausoleu. Pokračování se bude věnovat válečným konfliktům ve světě po konci Studené války, růstu Putinova kultu osobnosti v posledních letech a posléze svobodě projevu a cenzuře za jeho vlády.   První lekci historie a politologie (nejen) pro fanklub Vladimira Putina najdete ZDE.