Okruh aktivních podporovatelů Vladimira Putina se v posledních měsících rozrůstá rychlostí publikační činnosti Václava Klause. Paradoxně přesto, že by za současných okolností měla být naše ostražitost k východu na prvním stupni pohotovosti. Podporovatelé se primárně rekrutují z řad příznivců Miloše Zemana či Tomia Okamury, kteří jsou známí svojí nestandardní a bezprecedentní nákloností k aktuální kremelské vládě. Nejradikálnější z nich se seskupují pod hlavičkou sdružení „Přátelé Ruska v České republice“, jehož předsedou je bývalý poslanec, senátor a soudce Jiří Vyvadil. Tento pán nedávno vystoupil v internetovém pořadu DVTV v rozhovoru s Danielou Drtinovou a já jsem doufal, že se krom konspiračních a paranoidních hypotéz hemžících se na internetu konečně dozvím, jaký "vyšší princip" stojí za onou proruskou agendou. V první řadě obdivuji Drtinovou za to, že zachovala dekorum a Vyvadilovi po jeho teatrálních ironických záchvatech smíchu jednu nesekla. Na druhou stranu ani moderátorka proslulá svou schopností své hosty ždímat jak pastu na zuby z pana předsedy Přátel Ruska nedostala jedinou smysluplnou informaci. JUDr. Jiří Vyvadil (Foto: hrebenar.eu) Dozvěděli jsme se, že pokud v Rusku nějaká ekonomická krize je, tak je to úplně jedno, protože Rusové jsou statečný národ, přežijí vše a vůbec jim nevadí, že přicházejí ve velkém o úspory, devalvují jim platy a jejich zahraniční kontrakty ztratily již nyní polovinu své hodnoty. Budou klidně několik let bydlet v iglú a jíst kořínky, protože jsou moc hrdí na to, aby se nechali Západem vydírat. Proti Vladimíru Putinovi se neobrátí. Podle Vyvadila je to tudíž fuk i všem oligarchům či Pravoslavné církvi, jejichž tichá i hlasitá podpora tvoří jakousi platformu, díky které může Putin téměř jednohlasně vládnout. V rozhovoru ještě zaznělo proroctví, že Merkelová a spol. brzy vyletí ze svých pozic a jejich nástupci začnou před Putinem couvat. Zbytek času využil Vyvadil k tomu, aby demonstroval mezery ve znalostech v oblasti geopolitiky, historie či mezinárodního práva. Sice nám sdělil, že Evropa nám nemá co nabídnout, nedozvěděli jsme se však, co nám může nabídnout Rusko (samozřejmě krom plynu a ropy). Vzhledem k tomu, jak málo toho Vyvadil vyvodil, budeme muset zůstat u toho, že fanklub Vladimíra Putina tvoří opravdu převážně konspirátoři a paranoici, popř. populisté jako Okamura. Společným jmenovatelem je "západní zlo", které symbolizuje převážně NATO a tedy hlavně USA a EU. Pokud přeskočíme četné spiklenecké teorie o iluminátech, sionistech či pravdoláskařích, většinou nalezneme kořen problému v oválné pracovně prezidenta Obamy. Spojené státy Spiklenecké (Ilustrace: ritholtz.com) Nemá smysl si nalhávat, že USA nejsou velmoc, že se v mezinárodní politice nechovají jako velmoc a že nepodnikají špionážní operace i na územích svých evropských kamarádů. USA samy o sobě již mnoho let úspěšně blokují všechny pokusy o vznik Palestinského státu. Rozpoutaly válku, již posvětilo OSN, ale která byla vyhlášena na základě lživých obvinění (přestože pocházejícími od britské tajné služby). Nebo v nedávné době tvrdě perzekuovaly Chelsea Mannigovou (dříve Bradley Manning) za zveřejnění informací mimo jiné o nelegálních operacích armády či válečných zločinech. Podobně tvrdě by bylo postupováno proti Edwardu Snowdenovi či Julianu Assangovi v případě, že by nebyli pod ochranou azylu jiného státu - Ruska a Ekvádoru. Samozřejmě, společnost vystřízlivěla a porevoluční amerikanofilie během několika let opadla – k čemuž by jednoduše posloužilo i několik televizních dokumentů o činnosti CIA a NSA ve Střední Americe. Logicky se však ještě za Železnou oponou vycházelo z premisy, že USA je země zaslíbená a nic z toho zlého, co se děje v sovětském bloku, se v ní tudíž dít nemůže. Realita byla možná opravdu tomuto mýtu na hony vzdálená, ale bohužel měla tato disproporce jeden neblahý vedlejší produkt. V mnohých případech se zapomnělo na obrovský zástup kladů, které (stále v rámci reálných možností demokratické) Spojené státy oproti SSSR a jeho satelitům měly. Ano, Rusko od rozpadu SSSR také prodělalo určitý vývoj – není komunistické a politicky se tváří jako velmi konzervativní variace na demokracii. I přesto, že je dnešní situace v některých ohledech nesrovnatelná (bývalí Sověti mohou dnes volně cestovat a obchodovat mimo své hranice atd.), je třeba míti na paměti, že přerod SSSR v Ruskou federaci nebyl zdaleka tak násilný a „revoluční“ jako v případě odtržených členů či satelitů. Andrej Babiš v deníku Smer (Foto: vitbarta.cz) Zatímco v ČR palcové titulky řeší, zda Andrej Babiš byl či nebyl spolupracovníkem StB, Putinova minulost zaměstnance KGB žádným tajemstvím není – naopak Putin se ve své autobiografii chlubí, jak úspěšně ilegálně operoval pod falešnou identitou v německých Drážďanech a rekrutoval špióny pro mise v USA (někteří historici tuto verzi rozporují a tvrdí, že Putin v Drážďanech dělal víceméně kancelářskou práci). Většina Putinovo fanoušků sice hlásá, že v dobách vlády Borise Jelcina rozhodně s Ruskem žádnou solidaritu necítili, ale pravděpodobně netuší, že to byl právě Jelcin, který nastartoval Putinovu politickou kariéru. Putin nejdříve působil v několika vysokých funkcích v Jelcinově prezidentském týmu, poté jej Jelcin jmenoval hlavou FSB (nástupce KGB) a nakonec ho dosadil do role ruského premiéra. Po Jelcinově rezignaci nastoupil Putin dle Ruské ústavy do prezidentské funkce. V následných volbách pak porazil komunistu Zjuganova a jasného outsidera ekonoma Javlinského. Putin při svojí třetí prezidentské přísaze (Foto: commons.wikimedia.org) Javlinskij je dodnes hlasitým kritikem ruského režimu, který nazývá „polo-sovětský“. K příležitosti 20. výročí rozpadu SSSR se v roce 2011 nechal slyšet: "Letos si připomínáme dvacáté výročí chvíle, kdy z trosek SSSR povstalo Rusko. Mírumilovné odmítnutí předchozího totalitního systému se stalo historickým úspěchem celosvětových rozměrů. Společnost byla v té době evidentně připravena na budování nového života založeného na respektu k jednotlivci, demokratických principech a hospodářství volné soutěže. Dnes již víme, že tento potenciál nebyl naplněn. Dnešní ruský politický režim, který se ustavil po roce 1991 a formoval během uplynulého desetiletí, dosud nevytvořil moderní stát. Jediným výsledkem je zející a stále se prohlubující propast mezi úřady a lidmi, společností a státem, jež se postupně stává nepřekonatelnou." Grigorij Javlinskij v roce 1997 (Foto: commons.wikimedia.org) Putin po dvou prezidentských obdobích předal žezlo Medvěděvovi, který jej okamžitě na oplátku jmenoval premiérem. Třetí Putinova kandidatura na prezidenta byla sice literou ústavy legitimní (dokument uvádí, že stejná osoba nesmí být zvolena prezidentem ve "dvou po sobě následujících obdobích"), avšak našla si řadu odpůrců z řad ústavních odborníků. Například Dr. Vladimir Pastukov, působící v anglickém Oxfordu, který svého času zastával roli poradce předsedy Ústavního soudu Ruské federace, je toho názoru, že ruská ústava má zvykovou extenzi, která ve skutečnosti upravuje ve shodě s dalšími ustanoveními dokumentu celkovou délku prezidentování jednoho politika na dvě období. Pastukov své tvrzení podkládá možností zneužít doslovného výkladu tak, že by prezident odstoupil a jeho místo by dočasně zaujal ministerský předseda, který by následně toho samého člověka nominoval do prezidentských voleb. Politická hegemonie, kterou dvojice prezident-premiér takto vytvoří, by jednoduše tolik zkomplikovala růst silného opozičního kandidáta, že by tímto způsobem mohl jediný člověk sedět v prezidentském křesle třeba desítky let. Pastukovova domněnka samozřejmě pramení i z faktu, že Putinovo předání moci Medvěděvovi a zpět proběhlo bez znatelnějších politických bojů. Vladimir Pastukov (Foto: polit.ru) Jiří Vyvadil by jakožto člověk, který se umí vcítit do ruské duše, oponoval tím, že mentalita stočtyřicetimiliónové země je odlišná a tamější společnost potřebuje pro své fungování silného a do určité míry autokratického lídra. Zde bych nerad Vyvadilovi oponoval, protože na rozdíl od něj odborníkem na ruskou národní identitu nejsem. Koneckonců, Putinova aktuální obliba v Rusku jeho tezi celkem podporuje. Národní mentalita však není neohraničený program, ani nemá neměnný centrální gen. Pokud by tomu tak bylo, staletí servilní Češi by nikdy nedošli k národnímu obrození a po 1. světové válce by nedokázali založit a spravovat vlastní stát. Rusko je geograficky rozlehlé a demograficky rozmanité a k tomu si prošlo despotickým monarchistickým a posléze komunistickým režimem. Hledání jakéhosi unifikujícího elementu - národního barda - je tedy logické. Dlouhá samovláda jediné osoby však v historickém kontextu nikdy nepřinesla postupné přibližování k demokratickým a svobodným principům. V menším měřítku budiž výjimkou z pravidla například pokrokový a liberální král Abdalláh II. Jordánský. Vladimir Putin působí přes deset let v roli prezidenta, které proložil více než čtyřmi lety v pozici premiéra. Nikdy nebyl konfrontován se silným politickým sokem a se svými předchůdci i nástupci si předával úřady v téměř kamarádském duchu. Pokud se začala vynořovat výrazná osobnost, bylo s ní vypořádáno "po staru". Pan Vyvadil sice tvrdí, že Michail Chodorkovskij je kriminálník a svým způsobem má pravdu, protože nalijme si čistého vína, těžko by se hledal oligarcha, který zbohatl za Jelcinovi éry, aniž by si ušpinil ruce. Michail Chodorkovskij (Foto: commons.wikimedia.org) Vyvadil by však coby bývalý soudce neměl brát na lehkou váhu závěry vyšetřování příslušné komise Parlamentního shromáždění Rady Evropy (tedy nadřazeného orgánu Evropského soudu pro lidská práva), která shledala, že "okolnosti zatčení a soudních procesů s nejvyššími představiteli Yukosu (Chodorkovského firmy) naznačují, že zájem státu v tomto případě přesáhl prosazování spravedlnosti a trestní odpovědnosti až do sféry snahy o oslabení hlasitého politického oponenta, zastrašování bohatých jednotlivců a znovupřevzetí kontroly nad ekonomicky strategickými aktivy". Chodorkovskij ve vězení neznamenal pro Putina pouze odklizení potenciálně silného politického hráče ze scény. Akcie Yukosu byly na základě obvinění z daňových úniků zmrazeny a poté prakticky zkonfiskovány či "znárodněny". Aby toho nebylo málo, Rusko prodalo firmu částečně samo sobě, protože vítěz aukce - firma Gazprom - je majoritně kontrolována Ruskou vládou (50,002%). Mnoho (zvláště zahraničních) akcionářů Yukosu podalo na Ruskou Federaci žalobu a do nynějšího dne nařídily Stálý rozhodčí soud a Evropský soud pro lidská práva, aby Rusko uhradilo téměř 52 miliard euro jako odškodné. Putin však mnoho let mohl tuto nemalou částku zhodnocovat a pohlcením Yukosu pomoci zlepšit stav státní ekonomiky. Z této kauzy je celkem patrné, jak jednoduše se může ona Vyvadilova efektivní hegemonie silného kultu osobnosti zvrhnout v něco, co je v post-moderním světě absolutně neakceptovatelné. Machiavelliho heslo „účel světí prostředky“ je s moderním pojetím demokracie neslučitelné – naopak, odkazuje k tradičnímu despotismu. Je to právě Putinovo výsostné postavení, které mu dává moc skrze propagandu a spin-doctoring ovládat davy, upevňovat svou pozici, zničit (onu dle Vyvadila neexistující) politickou alternativu v samém zárodku a prodlužovat si službu u kormidla. Vladimir Putin (Fotokoláž: euromaidanpress.com) Vyvadil nepřipouští možnost, že ruský občan není pitomec, který potřebuje být veden jako ratlík na vodítku, ale že se ve skutečnosti nachází v určitém bludném kruhu, z něhož se jen stěží vystupuje. Rus přece není na věky odsouzen snášet dopady arogantní a kontraproduktivní domácí i zahraniční politiky svého vůdce. Vyvadil má možná pravdu, že lidé od spodní a dělnické až po vyšší střední třídu nebudou na situaci reagovat tak rychle a razantně, jako by tomu bylo v západněji položených zemích. Podceňuje však sílu sankcí a ekonomické krize ve vztahu k nejbohatším – tedy těm, kteří umožňují Putinovi vládnout, těm se zmraženými účty a nemožností cestovat do EU a USA. Když byl v roce 1215 král Anglie Jan I. Bezzemek donucen podepsat listinu Magna Charta, nebylo to pod tlakem obyčejných poddaných, ale feudálních baronů či hrabat a londýnských měšťanů, většinou bohatých kupců. Dokument ve své původní podobě nesloužil (jak bylo do konce 19. století mylně považováno) jako proto-ústava zajišťující práva pro všechny. Pouze smluvně upravoval, za jakých podmínek je šlechta ochotna nechat monarchu vládnout. Nesouhlasím s Vyvadilem, že si obyčejní Rusové nechají Putinovu politiku líbit téměř donekonečna - ale i kdyby tomu tak bylo, nespokojená začne být „šlechta“. A v konečném důsledku několik vlivných jedinců předčí i statisícové davy v ulicích. Jan I. podepisuje Magnu Chartu. Romantizovaná malba z 19. století (Repro: commons.wikimedia.org)   Pokračování se bude věnovat Evropské unii, politickohistorickému vývoji (jak Ruska, tak naší země v kontextu západoevropské kultury) a aktuálnímu stavu naší rozpolcené kulturněpolitické příslušnosti.