V kulturní evoluci je potřeba, aby se jednou za čas objevil radikální zářez v podobě výjimečné osobnosti nebo jejich seskupení. Tyto zářezy se objeví vždy v době, kdy už stará kulturní scéna začíná páchnout hnilobou a naprosto změní směr následujícího vývoje. Tyto změny s sebou samozřejmě zprvu přináší velkou vlnu kontroverze, až nevole. Velice rychle se z nich však stávají trendsetteři a je zábavné pozorovat, jak se jejich původní odpůrci postupně kroutí a nakonec s hlasitým skandováním přecházejí do vítězného tábora. V hudbě je to samozřejmě nejmarkantnější. Čím výraznější je však boom slávy a významu těchto interpretů, o to strmější je pak často jejich pád do hlubin.  

1. Robert Johnson

Prokletý bluesman, zaprodanec ďáblu, zakladatel tragického „klubu 27“, ale především jeden z průkopníků a bezesporu nejzásadnější postava amerického blues první poloviny 20. století. Robert Johnson byl archetypem chudého černošského muzikanta bez vzdělání a pravděpodobně i valnější inteligence, který se prostě potuloval s kytarou po Mississippi, hrál po hospodách, sváděl vdané ženské, utíkal před pokusy o vraždu ze strany jejich manželů a chlastal jako duha. Přesto tato zdánlivě bezvýznamná ztracená existence udala směr, kterým se pak moderní hudba ubírala celé 20.století. A víceméně se jím ubírá dodnes. Ne nadarmo na úsvitu bílého rokenrolu v 60. letech téměř všechny rockové hvězdy skláněly hlavy právě před tímto praotcem a mnoho z nich se dodnes shoduje na tom, že rocková hudba by neexistovala, nebo rozhodně alespoň neměla svou dnešní podobu, nebýt Roberta Johnsona a jeho unikátního syrového podání mississippského blues. Osudným se mu stal právě jeho ne příliš sofistikovaný životní styl. Žárlivý manžel ženy, se kterou kytarista flirtoval na taneční zábavě, poslal po své drahé polovičce Johnsonovi lahev whisky. Bluesmanův kolega Sonny Boy Williamson si dal dvě a dvě dohromady a vyrazil mu lahev z ruky s varováním, že by v ní mohl být jed. Johnson se rozzuřil, zařval na Williamsona: „Nikdy mi neber flašku z ruky!“, whisky včas zachytil, než se stačila vylít a celou ji vypil. Zemřel v bolestech na otravu strychninem.    

2. Elvis Presley

Bezesporu nejslavnější z naší pětky. Mladý hezounek, původně řidič kamionu, který v dobách, kdy rokenrol byl vnímán jako „ďáblova hudba“, přišel a ukázal světu, že to vlastně není tak špatná muzika. Elvis je obecně vnímán zaprvé jako ten, který osvobodil rhythm`n`blues a vypustil ho do velkého světa a zadruhé jako král rokenrolu obecně. Dovolím si nesouhlasit ani s jedním. Je spíš smutným faktem, že na to, aby veřejnost přijala nejdůležitější hudební směr v historii, který do té doby považovala za odpornou „negerskou“ muziku, bylo zapotřebí, aby ho začal hrát pohledný bílý chlapec. Sám Elvis však samozřejmě určitě předsudky netrpěl a s černošskou kulturou byl jedna ruka. Nicméně – král rokenrolu? Na tom trůnu dlí jinačí frajer. Dovolím si citovat Henryho Rollinse: „Vezměte všechny drogy a chlast, který za svůj život zkonzumoval Elvis a dejte je Iggymu Popovi zhruba v roce 1977. Iggy je vezme, nacpe si je do chřtánu, odehraje koncert a pak si půjde sehnat nějaký hulení. A na rozdíl od Presleyho pořád žije. To je skutečnej král.“ Nikdo mu však samozřejmě nemůže upřít jeho jedinečnost, pěvecké kvality a nedozírný kulturní význam. Je pravda, že i přes všechno zklamání z prvotního rasismu posluchačské obce, byl Elvis opravdu tím, díky komu se z rokenrolu stala masová záležitost. A jak Král dopadl? Nábožensky pološílený, morbidně obézní, polozapomenutý a udušený vlastními zvratky při trůnění – na záchodě. Smrt hodná vladaře.    

3. Miles Davis

Jazz. No jasně, vysoce distingovaná hudba vhodná do nóbl restaurací nebo snobských kaváren. Odznak vyššího umění. Naštěstí je opak pravdou. Jazz je undergroundem umění, podhoubím, ze kterého může vznikat opravdová vášeň, a ze kterého můžou téct opravdové slzy a opravdová krev. Ne, nemyslím tím teď jazzové trio, které si poslechnete v turistickém klubu kdesi na Příkopech. Mám na mysli pravý jazz, který řeže hluboko. Tak jako zvuk trubky Milese Davise, temného hráče plného démonů, který se stal první rockovou hvězdou mezi jazzmany. Posunul hranice vnímání žánru úplně jinam a zasadil několik ostrých úderů snobské jazzové smetánce. Davisova hudba vyhnaná alkoholem, heroinem, koksem a depresemi až na samý pokraj šílenství a misantropie uměla být i psychedelicky sžíravá, i až skoro meditačně klidná, prvenství v jazzové historii se mu každopádně asi nedá upřít. Miles nicméně překonal spoustu svých démonů včetně závislosti na kokainu i heroinu a až na pověst nepříjemného (někdy až vyloženě zlého) cholerika a fašistického pedanta, co se týkalo spoluhráčů, zemřel v relativním blahobytu a slávě, a to ve věku 65 let v roce 1991.    

4. Led Zeppelin

Britská dinosauří kapela, která nejen že sesadila z pomyslného trůnu do té doby nesesaditelné Beatles, ale především nastolila nový řád, co se týče vnímání rockových kapel celkově. Led Zeppelin vytvořili symbol rockových hvězd coby polobohů. Tam, kde jste v 60. letech viděli buď uhlazené hošíky v kravatách, které by i vaše máma pozvala na oběd a nebo naopak vyhulené okorálkované hipíky, kteří apaticky milovali všechno a všechny, tam se náhle na začátku let sedmdesátých objevují majestátní hřívy vlasů, rozhalené košile, upnuté džíny a v nich napasované testosteronem kypící mužské zbraně. Hudba už nebyla plná zvonivých melodií nebo hipísáckých experimentů na poli orientálních rytmů, naopak začal být kladen důraz na hutnost a údernost. Svojí první deskou Zeppelini vtrhli na scénu s řevem a kopali kolem sebe. Po vydání té druhé už si získali publikum natolik, že si od té doby mohli hudebně (i jinak) troufnout prakticky cokoliv a veřejnost jim to sežrala i s navijákem. Proto probíhaly čtyřhodinové koncerty plné improvizací, parádních kytarových čísel se smyčcem a půlhodinových bubenických sól, protože tohle byli prostě Led Zeppelin. Nikdo před nimi si nic podobného troufnout nemohl. A nutno dodat, že i dost málo z těch, co přišli po nich. Faktem ale zůstává, že otevřeli dveře pro spoustu nových možností v moderní hudbě. O klasickém symbolu divokých rockových mejdanů plných drog, sexu a bizarností ani nemluvě. Jejich životní styl se jim nakonec stal i osudným. Ve věku pouhých 32 let zemřel v roce 1980 na udušení zvratky po konzumaci extrémního množství vodky bubeník John Bonham - motor kapely. Led Zeppelin se rozpadli a kromě tří jednorázových koncertů už se nikdy zpátky dohromady nedali. Jejich odkaz jako průkopníků pojmu „rockstars” ale žije dál.    

5. The Clash

Punk jako hudební hnutí je revolučním žánrem už sám o sobě. Záměrně jsem však nepoužil naprosto nejklasičtější příklad Sex Pistols, které většina veřejnosti chápe jako průkopníky. Upřímně – kolik od nich ale průměrný posluchač zná písniček? Jednu? Dvě? Většina zdaleka ani to ne. The Clash byli první, kteří i se svým punkrockem a radikálními politickými postoji prorazili do předních příček hitparád, na velká turné, do filmu i do arén a stadionů. Stále si však oproti zmiňovaným Pistolím zachovali integritu. Ani v dobách, kdy se z éteru rádií linuly nepřetržitě jejich hity jako Should I Stay Or Should I Go, Rock The Casbah nebo London Calling, neztratili nic ze svého nekompromisního vystupování ani aktivismu. Důvodem rozpadu pak byl paradoxně právě moment, kdy si frontman Joe Strummer s hrůzou uvědomil, jak moc velkou moc dal manažerovi Berniemu Rhodesovi a že svého dlouholetého spoluhráče a skladatelského partnera Micka Jonese vyhodil z pouhé zaslepenosti. Kapela se začala ubírat směrem, který byl pro Strummera nemyslitelný a neslučitelný s jeho undergroundovou etikou. The Clash tak skončili trochu hořce o něco málo později než by ještě bylo důstojné. Ať už je však poslední album syntezátorová blbost nebo ne, prvních 7 let existence kapely bylo milníkem v historii moderní hudby, která už po jejich zásahu nikdy nebude stejná jako dřív. Ne nadarmo drtivá většina moderních punkových, rockových, popových, reggae a kdovíjakých dalších kapel uvádí právě The Clash jako jednu ze svých hlavních inspirací. Je pravda, že když tohle člověk slyší například i z úst Bona Voxe z U2, říká si, jestli je to opravdu dobře. Ale ta spousta opravdu dobrých kapel, které jsou ovlivněny The Clash za to nejspíš pořád stojí. Jak už hlásalo jejich přizvisko v dobách největšího boomu: „The only band that matters – jediná kapela, na které záleží“.       Jak je vidět, i přes výjimky z pravidla, průkopnictví nepřináší zrovna štěstí - ani osobní, ani kariérní. Všechny tragédie a neštěstí v životech těchto interpretů jsou však pouhé oběti na oltář kulturní evoluce. Možná karma. Možná si nakonec ten Robert Johnson nevymýšlel, když prohlašoval na sklonku života, že podepsal smlouvu s ďáblem. Možná si nakonec onen ďábel přijde pro všechny, kteří posunou hudbu zase někam dál. Tak kdo bude další?   Už aby se někdo objevil. Zatím to vypadá na konec rokenrolu.