Hodní kluci aneb Konec rokenrolu

Obrázek uživatele Vojtech Libich
01.10.2014, 16:10
Čím dál tím častěji se sám sebe ptám, kam se poděla opravdovost rockové hudby. Zmizelo to všechno, co dělalo rokenrol rokenrolem, a rockery nahradily bandy hodných a rozumných chlapců.
  Žijeme ve sterilním světě. Pokrok obalil veškeré světské požitky do obalu ne nepodobného vypolstrované cele. Politická korektnost je zákonem, sexualita zločinem. James Bond nekouří doutníky a nepije martini. Spielberg digitálně upravuje zbraně ve svých filmech na vysílačky. A už i poslední výspa rebelské svobody - rokenrol a kulturní revoluce s ním spojená - visí na římse opravdovosti a syrovosti jen za konečky prstů. Tam, kde před lety čpěl pach nebezpečí a vzdoru, dnes cítíme aviváž. Hudba, která nás před lety nutila otáčet volume do prava a divoce souložit, nás teď jemně přemlouvá k tomu, abychom se pohodlně usadili do křesla, vychutnali si kvalitní kulturní zážitek a naklikali pár virtuálních hlasů do dementní soutěže pro Charlie Straight nebo jednomu z tisíce jejich bezpohlavních klonů. Těžko říct, kde nastal zlomový bod, ve kterém kapelám odpadly koule. alb Prototyp frontmana "nice guys" kapely - Albert Černý z Charlie Straight (old.punkl.cz) Leckdo může namítat, že vnímání umění je individuální záležitost a otázka vkusu. I hudbu rockových velikánů Led Zeppelin nebo syrových naspeedovaných feťáků Motörhead přece můžeme vnímat i bez mlácení hlavou do rytmu a šílenství v očích. Ano, to samozřejmě můžeme. Otázkou ale zůstává, zda jsme se (my, posluchačská obec, lidstvo) nenaučili vnímat hudbu jenom jako náladový podkres spojený s obchodním artiklem. Každá žánrová "škatulka" má mít určitý mimohudební přesah. Může se jednat o politiku v hudbě, styl, módu, postoj, atmosféru...Ve chvíli, kdy tento přesah úmyslně přehlížíme nebo dokonce vůbec neregistrujeme jeho existenci, zabíjíme tím možnost hudby na plné sebevyjádření. Nejedná se zdaleka jen o rockovou sféru (už totiž v duchu vidím všechny ty komentáře o hudební omezenosti a závisti a dalších oblíbených to nešvarech české internetové obce). Poslechněme si nahrávky Milese Davise z 50. let a předstírejme, že většina z těchto hard-bopových genialit nevznikla na heroinu. Poslechněme si první desky Beatles a přesvědčujme se navzájem o tom, jací to byli hodní kluci v těch svých sakách a kravatách. Vždyť i babička si ráda poslechne Beatles. A co jejich bitky v Liverpoolu, sexuální šílenství a nespoutané drogové mejdany v Hamburku? Zkazí nám poslech desek jako Help nebo A Hard Day's Night fakt, že John Lennon byl provokatér non plus ultra a že si kluci ujížděli střídavě na amfetaminech a barbiturátech? Naopak, dokresluje to rebelskou atmosféru první poloviny 60. let, kdy se pomalu z amerického rokenrolu začalo na obou březích Atlantiku rodit něco nového, co navždy změnilo tvář světové pop-kultury. Je to jako předstírat, že Wolfgang Amadeus Mozart nebyl obscénní alkoholik s despektem k autoritám, že Ludwig Van Beethoven nebyl záštiplný patetický cholerik, co nenáviděl ženy nebo, že Bedřich Smetana nezemřel na syfilis. Beethoven Beethoven - chlápek, co měl neúspěchy u žen, smůlu v životě a nenáviděl celý svět. Proč mu to upírat? (en.wikipedia.org) Ne, nejedná se o milosrdné zahlazování nepříjemných faktů. Jedná se o kastraci kulturních veličin. Každé umělecké dílo by mělo přicházet v jednom balíčku s legendou, osobností, x-faktorem, chcete-li. Tendence publika za posledních 20 let díla o tyto legendy okrajovat vede od 90. let až do současnosti nevyhnutelně ke ztrátě jakékoliv mimohudební atmosféry. Když se podíváme na to, jak bylo například v 70. letech pohlíženo na samozvané rockové bohy typu Micka Jaggera nebo Roberta Planta, nemůžeme se srovnání s dnešní hudební scénou pousmát. Čím na nás působí Chris Martin z Coldplay? Bono z U2? Nedejbože Jared Leto z 30 Seconds To Mars? Svou krásnou garderóbou? Svým vytříbeným chováním? Rozhovory, při kterých neopomenou několikrát zmínit nebezpečí drog a svou touhu po světovém míru? Vykleštěnými vystoupeními? Sterilním vymazleným stokrát okopírovaným digitálním zvukem? Bezpečností svých "show"? Punk se tváří jako protipól této novo-kultury, ale už se tak tváří tak dlouho, že už mu zbyl jenom strnulý škleb. Punkrockové kapely se vlastně předhánějí v tom, která sežene víc sponzorů a která bude vypadat atraktivněji pro posluchačskou obec. Rebelství se vytratilo a spolu s ním i jakákoliv odvážnost v textech a projevu. Hlavně udělat co nejbarevnější a nejkrásnější promofotky, pořešit účesy, vystavit tetování (už dávno ne odznak vyvrhela, ale téměř povinnost pro člena kapely), použít pár chytlavých frází v rozhovoru a starat se o kapelní facebook a instagram. Když slyšíte z úst frontmanů kapel, které se označují jako punkrock, fráze typu: "Zpívali bychom o názorech, ale nechceme se nikoho dotknout.", pak se vám chce vylézt ven na ulici a zapálit policejní auto. The-Clash Jak se punkrock dostal od syrových The Clash k bezpohlavnosti a bezpáteřnosti? (pianosheetmusiconline.com) Pryč je doba hrdinů, bohů a titánů, pryč je lesk slávy starých hvězd, rokenrol dodýchává na smrtelné posteli a dostává kopance do otevřených ran s každou smrtí velikána ze starých dob. Punk není mrtev, ale byly mu odříznuty nejenom koule, ale i celé přirození a smutně kňučí na vodítku a nechá se táhnout dobou, médii a línými posluchači hudby z iPhonů. Snad jen hluboko v podzemí ještě přežívá oheň, který kdysi před lety zažehli první Prométheové rokenrolu, snad tam lze ještě ucítit pach syrovosti, potu a nebezpečí, tak jako tenkrát. Modleme se, aby ono podzemí zůstalo ještě dlouho neobjeveno světem na povrchu. Protože až se objeví sbíječky a buldozery moderní doby, nezbude nám už vůbec nic, pár plastikových hvězd nového rockového nebe plného hodných hochů si přiťukne sklenkami nealkoholického šampaňského a Bono nám k tomu zazpívá falzetem. Doufám, že se toho nedožiju. U2-Bono Bono zpívá pravděpodobně labutí píseň rokenrolu...(www.fm99.lt )  

Komentáře