Když to v pekingské hospůdce přinesli na stůl, divoce se mi rozhoupal žaludek. Jídelními tyčinkami jsem pomalu nabral první sousto a přemýšlel, jestli to vůbec zvládnu. Pak jsem zavřel oči a vložil si maso do úst. Bylo tuhé a chuť byla překvapivě nevýrazná. Taková lojovitá... Kdybych nevěděl, že jím psa, nepoznal bych to.

Dopřáváte si řízky, tlačenku, kapra nebo pečené kuře? Pak nemáte na morální pohoršení právo. Soudit mě může jen důsledný vegetarián. Psí maso můžete kromě Číny ochutnat v řadě zemí jihovýchodní Asie: ve Vietnamu, Laosu, Kambodži, na Filipínách... Nejde o běžnou potravinu, ale o výjimečnou lahůdku. Na talířích nekončí zaběhlí domácí mazlíčci, ale speciální „masná“ plemena, která jsou chována na psích farmách. Tomu odpovídá i cena. Moje kantonská večeře přišla v přepočtu na tři sta korun, což je nejméně desetinásobek průměrného čínského jídla.

Konzumaci psího masa doprovází řada pověr. Zahání prý smůlu a deprese, v zimních měsících „zahřívá“ organismus, případně zvyšuje potenci. Psi prý bývají před smrtí krutě mučeni. Jsou pověšeni za krk a pomalu umláceni k smrti, páleni propanbutanovým hořákem a stahováni zaživa, aby se u nich uvolnil adrenalin a další stresové hormony. Jedině takhle „upravené" maso má prý léčivé účinky. Zvířata, která jsem fotil na „psích jatkách“ v Kantonu, byla ale čistě podříznuta. V některých asijských zemích už navíc platí zákony proti týrání zvířat, podle nichž musejí být psi rychle a bezbolestně usmrceni elektrickým proudem.

Švýcarské psí klobásky

Příkladem je třeba Jižní Korea, kde je konzumace psího masa asi nejrozšířenější. Na talířích několika tisíc tamních specializovaných restaurací prý ročně skončí asi dva miliony psů. To bylo také příčinou „kulturního střetu" před korejským mistrovstvím světa ve fotbale na jaře 2002. Západní zvířecí aktivisté tu mediálně sledovanou událost využili k nátlaku na Soul. Korejci by prý měli ukázat, že jsou citliví vůči celosvětovému veřejnému mínění a že odmítají krutost, ozývalo se ze Západu. Pokud prý nepřestanou jíst psy, čeká je bojkot fotbalového mistrovství.

Jenže tlak vyvolal protitlak. Korejské noviny zaplavily rozhořčené úvodníky a tisková agentura Jonhap škodolibě psala o vesnicích ve švýcarských kantonech St. Gallen a Appenzell, jejichž obyvatelé vyrábějí uzené psí klobásy. Novináři citovali čínského velvyslance v Soulu, který pojídání psů podpořil jako „nedílnou součást tradiční korejské kultury“. Zmiňovali i nástěnnou malbu v historické hrobce Goguryeo (chráněné organizací UNESCO), na které je vyobrazena porážka psa už ve 4. století po Kristu. Skupina sto padesáti předních korejských intelektuálů a vědců vydala prohlášení, v němž západní psí aktivisty označila za „skutečné barbary, neschopné pochopit relativitu kulinářské tradice“.

Signatáři popisovali korejskou specialitu – polévku bosintang, což je silný vývar ze psího masa, ochucený čínskou bazalkou, sójovou pastou, chilli a květy tužebníku. Argumentovali i festivalem psího masa, který se každý rok v říjnu slaví v městečku Seocheon na západním pobřeží země. „My zase nechápeme pojídání šneků či koňského masa, které mají v oblibě někteří obyvatelé Západu,“ psalo se v prohlášení. „Korea by se neměla pokoušet usmířit zahraniční kritiky, protože by to byla zrada vlastní kultury.“ Zkuste se teď na chvíli oprostit od pocitu rozhoupaného žaludku. Nemají korejští intelektuálové pravdu?

Alík dobře propečený

Proti pojídání psů můžete mít celou řadu nejrůznějších námitek. Že je to nezdravé? Pokud je maso dobře propečené nebo uvařené, je asi stejně riskantní jako kterýkoli jiný živočišný protein. Že se to v Evropě nedělá, protože psy považujeme za přátele člověka? To je jen tenká „kulturní vrstva“, která při jakémkoli zhoršení ekonomických poměrů bere rychle za své. Že je to kruté? Pokud jsou psi zabiti rychle a bezbolestně, není to o nic krutější než způsob, jímž se na vašem nedělním stole objeví vepřová pečeně.

Na vlastní kůži se o tom přesvědčila zvířecí aktivistka Brigitte Bardot. Když v rozhlasové debatě označila Korejce za barbary, reportér se jí zeptal, jestli ví, že psy jedli i Francouzi. „Nebudu se bavit s Korejci, kteří lžou,“ odsekla slavná herečka podrážděně. Korejský historik Yong-Geun Ann pak v novinách The Jungangilbo zveřejnil dokumenty a fotografie z prusko-francouzské války v roce 1870. Během čtyřměsíčního obléhání Paříže se tehdy psí maso běžně prodávalo v řeznictvích a na ulici Saint-Honoré dokonce vznikl prosperující „psí trh“. Psi zmizeli z ulic – podle některých odhadů jich Francouzi snědli až 60 000 (spořádali prý i celou zoologickou zahradu). Na chuť psího masa později vzpomínal třeba Victor Hugo nebo Gustav Flaubert. Psí řeznictví v Paříži, 1910

Hřích etnocentrismu

Není ale třeba chodit tak daleko do historie. V říjnu 2007 zveřejnily Lidové noviny článek s názvem Snědl jsem psa Ludvíka Svobody. Někdejší voják 1. československého samostatného pěšího praporu v SSSR Alexander Beer v něm vzpomínal, jak v Buzuluku místní lidé před Čechy zavírali psy. „Kluci občas nějakého upekli,“ popisoval válečný hrdina. „Bylo to vynikající, protože jídla bylo málo a masa ještě míň. A navíc jsem zjistil, že stejně to praktikovali českoslovenští legionáři za první války...“ Konec psa svého velitele a pozdějšího prezidenta Svobody popsal Beer těmito slovy: „Před odchodem na frontu jsme cvičili ostrými náboji a předváděli sovětským vojákům, že jsme bojeschopná jednotka. Automatčíci viděli psa, jeden z nich vystřelil – a pes byl pryč. Byl z toho malér. Starej, jak jsme Svobodovi říkali, byl naštvanej, ale co měl dělat. Kapitán Bedřich, který byl považován za ostrého pobočníka, dohlížel, abysme toho psa nesnědli. Přikázal ho zakopat. Po nějaké době se Bedřich vrátil a cítil pečené maso. Tak rozkázal, aby psa vykopali, ale našel jen prázdnou díru...“

Že to bylo za války? Kulturní normy se mění. Za domácí mazlíčky dnes někteří lidé považují i speciální plemena králíků a prasat, což by ještě před pár lety nikoho nenapadlo. Podle některých vědeckých studií je přitom prase mnohem chytřejší a společenštější zvíře než pes. Dokáže prý hrát jednoduché videohry a jeho inteligence je na úrovni tříletého dítěte. Není pak ale barbarství dát si šunku? „Civilizovaní lidé psy prostě nejedí,“ můžete se dočíst na jedné ze stránek obránců zvířecích práv. Jenže Čína měla před Západem celá staletí civilizační náskok. Posuzovat Asii evropskými měřítky je nesmysl, který kulturní antropologové nazývají „hříchem etnocentrismu“. Jsou snad naše kulinářské zvyky jediné správné? Jak bychom se tvářili, kdyby nám muslimové chtěli zakázat pojídání „nečistých“ vepřů a hinduisté konzumování „posvátných“ krav? Etnocentrismus tedy vlastně není nic jiného než převlečený rasismus.