Pes na česneku. Díl druhý

Obrázek uživatele Ivan Brezina
18.6.2014, 16:06
V Česku si rádi smlsneme na dršťkové, kachně nebo králíkovi. Žábu, hlemýždě či psa ovšem rezolutně odmítneme. Ale proč? Jídlo je přece jen kulturní konvence...
Na podzim 2009 vyděsily české pejskaře reklamy na „psí sádlo", které na trh uvedla firma Dr. Weiss. Ukázalo se ale, že je to bylinková mast, která pověst o léčivých účincích psího sádla jen dovedně marketingově využívá. „Nejde o výrobek živočišného původu a nebyl kvůli němu usmrcen ani jeden pes," řekl mluvčí veterinární správy Josef Duben. Opravdové psí sádlo přitom používaly ještě naše babičky, a to přesto, že jeho údajné "léčivé účinky" jsou jen pověra. velka_maketa_psi_sadlo V červenci 2008 rozvířil okurkovou sezonu nález „psích jatek" v Srbově na Chebsku. Noviny emotivně psaly o „nebohém Rufovi", jehož prý z psího útulku vyvedla prostitutka závislá na drogách a za 400 korun ho prodala „vietnamskému katovi". Když se reportéři vydali po Rufově stopě, našli v opuštěné stodole už jen jeho obojek. Maso prý končilo v asijských restauracích (což se ale nikdy neprokázalo). V Chebu to vyvolalo vlnu rasistických komentářů v duchu „Vietnamci musí respektovat naše kulturní zvyky nebo mohou jít tam, odkud přišli". Zkuste to říct českým turistkám, které se v Tunisu, Egyptě či Thajsku bez ohledu na místní zvyky opalují na pláži nahoře bez... I tamní muslimové by přece mohli volat: "Ať si Češky jsou tam, odkud přišly!" Podobné aféry dělají těžkou hlavu snad jen tzv. banánovým dětem, jak bývá někdy označována v Česku narozená, druhá generace vietnamských přistěhovalců. Mladí lidé, kteří jsou „navenek žlutí, ale uvnitř bílí", mívají pocit, že jim to v našich očích kazí image. Nevědomky tím hezky nastavují zrcadlo českým předsudkům.  

Co říkají Vietnamci

slaughtered-dogs-are-prepared-for-sale-in-duong-noi-a-small-village-in-vietnam-dog-meat-is-a-common-dish-in-many-eastern-asian-nations „Ve Vietnamu nejsou psi chováni přímo k potravě jako třeba prasata," píše na svém blogu Trang Tran Thu. „Vietnamci je nechávají žít přirozeně. Psi také nebývají běžným pokrmem. Jednak je to jídlo poměrně drahé, jednak má „posvátný" význam. Vietnamci věří, že když stojí v práci či v životě nějaká překážka, pojídání psů smůlu vyřeší. Proto si zajdou na psí večeři hlavně muži – někdo jednou za měsíc, někdo jednou za rok, někdo jen jednou za celý život. Táta tu žije od roku 1982 a vyprávěl mi, že čeští psi se nedají jíst. Od našich psů se liší nejen velikostí, ale mají i silnější pachové žlázy. Po prvních pokusech někteří Vietnamci prostě dospěli k názoru, že psi páchnou jako zvěř..." Další „banánová" blogerka Nguyen Thi Thuy Duong upozorňuje na význam citového vztahu mezi konzumentem a jídlem. „Jíme ryby, protože se s nimi denně nemazlíme, jíme vepřové, protože s námi prasata nesedí na jedné pohovce, jíme kuřata, protože se slepicemi nechodíme denně na procházky. Tahle zvířata chováme kvůli masu, což je fakt, který nikdo nemůže popřít. A přesně takový vztah mají moji krajané k psům, což je pro průměrného Čecha těžko pochopitelné... Že Vietnamci jedí psí maso, bych neřešila a zkusila to akceptovat jako prvek cizí kultury. Kruté zabíjení psů je samozřejmě odsouzeníhodné. Ale proč nás proboha házíte do jednoho pytle? To, že nějaký heparinový vrah zabije v nemocnici nevinné staré lidi, neznamená, že budu ve Vietnamu svým kamarádům a známým prezentovat Čechy jako národ, který má zálibu v usmrcování seniorů..."  

České psí hody

Stall selling dog meat in China Co je ale nejzajímavější: kdyby měli rasisté z Chebu pravdu, musela by kromě Vietnamců „odejít" i spousta Čechů. Občasná psí pečínka patří k běžnému koloritu našeho venkova. O zaběhnuté voříšky se nejčastěji postarají myslivecké či hospodské party. Z médií se o tom ale dozvíte jen výjimečně. „V únoru se mi ztratil pes, maďarský ohař," postěžoval si novinářům v srpnu 2008 pan Císař s Chřibské na Děčínsku. „V hospodě jsem se dozvěděl, že prý ho chlapi snědli... Není to první případ – povídá se, že tu psi jedí normálně a často." Což mohu z vlastní zkušenosti jen potvrdit. V podkrkonošské vesnici, kde mám chalupu, se psí hody pořádají poměrně často. Nikdo o tom veřejně moc nemluví, nikdo to neinzeruje, ale pokud víte, kdy a kam máte jít... Pro tamní chlapskou partu je zaběhnutý pes vítanou záminkou ke koupi "štěněte" piva. Nebyl jsem tam ani jednou, vepřové mi prostě chutná víc. A to přesto, že prase je v řadě parametrů člověku mnohem bližší než pes. A prý je i chytřejší.  

Čas sníst Alíka

More-dog-meat-at-Tomohon-Traditional-Market-Tomohon-Sulawesi-Indonesia_thumb První českou psí restauraci najdete na internetové stránce Dogheaven.cz. Na jídelním lístku má třeba grilovaná chrtí žebra se smetanovou omáčkou, karbanátek z knírače s křenem, jezevčíka na brusinkách nebo perkelt z maďarského ohaře. Šokuje vás to? Tak to je dobře. Jde totiž o provokaci – „apel na lidské pokrytectví, které se pohoršuje nad zabíjením domácích mazlíčků, ale na druhé straně toleruje hromadná jatka hospodářských zvířat". Tvůrci webu se ptají: „Proč se vám hnusí pohled na grilovaného psa, ale při pohledu na pečenou kachnu přemýšlíte o knedlíku a zelí?" Přístup obyvatel Západu se ale možná už brzy změní. Novozélandští vědci Robert a Brenda Valeovi totiž loni v prosinci spočítali, že pes jako domácí mazlíček má horší ekologickou stopu než automobil. Řešení je obsaženo už v názvu jejich knihy Čas sníst psa? – skutečný průvodce trvale udržitelným životem. Koupit si ji můžete třena na Amazonu. 51Riq18qKHL._SY445_ Chcete manžele Valeovi v zájmu životního prostředí nebo svého kručícího žaludku poslechnout? České zákony vám v tom nebrání – zabíjení a pojídání psů u nás není trestným činem. Pes pouze nepatří mezi jateční zvířata, takže jeho maso ani sádlo „nesmí být uváděno do oběhu". Znamená to, že s těmito produkty nemůžete obchodovat, například nabízet je ve své restauraci. Do domácí psí zabijačky vám ale úřady mohou mluvit stejně málo, jako do podříznutí králíka nebo slepice. Dodržet musíte jen dvě podmínky. Pes musí být váš, protože jinak byste spáchali krádež, případně poškozování cizí věci. A zabít ho musíte bezbolestně a rychle, abyste se nedopustili týrání zvířat. Jestli si pak dáte gulášek nebo kotletky, už je jen na vás.  

Meze české tolerance

1024660_IMG_8968_jpg53f3de0a93b486d68fa7b5ab1e83971b Osobně bych psa nikdy nezabil a ochutnávat ho na svých cestách po Asii podruhé už opravdu nepotřebuju. Na debatě Západu s Východem mi ale připadá nejzajímavější otázka: Co je vlastně komu do toho? Ta otázka je velmi provokativní, protože odhaluje meze naší tolerance k lidem z jiných kultur, s jinými hodnotami a jiným přístupem ke světu. Nebuďme pokrytci – žádné racionální zdůvodnění zákazu konzumace psího masa neexistuje a na emoce musíme zapomenout. Jestli jíst, nebo nejíst psy by měla zůstat stejně svobodná volba jako možnost zapálit si všude tam, kde kouřením nikoho neohrožujete. Nebo snad chcete žít v uniformním světě, v němž vám někdo bude diktovat, co si smíte dát k obědu?  První díl článku najdete ZDE.

Komentáře