Ručně kovaná "kudla" je nádherná věc. Pokud si ji navíc necháte vyrobit z materiálu, ke kterému máte nějaký osobní vztah, budete mít "nůž s příběhem", který vás může provázet celý život. Nebo dokud ho neztratíte, aby pak ten nůž dělal radost neznámému nálezci, jeho dětem, vnukům... Jak vznikají nože kováře Jiřího "Želvy" Hrály z Roztok u Prahy?

1. Porada

Nádherný sběratelský kousek z damascénské oceli. (Foto: Ivan Brezina) Želva se s vámi pobaví, na co přesně nůž potřebujete a jaké vlastnosti od něj očekáváte. Jste rybář, lovec či tramp? Nebo prostě jen chcete nádherný sběratelský kousek, kterým si při svačině efektně překrojíte jablko? Podle toho společně vymyslíte nejvhodnější tvar a velikost nože a zvolíte materiál čepele.  

2. Materiál

Nůž, jehož vzniku jsme v Želvově kovárně přihlíželi. (Foto: Ivan Brezina) Nůž na fotce je z oceli 19191 ČSN, což je uhlíkový materiál s přídavkem křemíku a chromu. Používá se třeba na řezbářská dláta. Po zakalení ocel 19191 ČSN tvoří jemné ostří, které se snadno udržuje. Existují stovky druhů normovaných ocelí s různým poměrem přísad ovlivňujících vlastnosti. Uhlík ocel zpevňuje a umožňuje ji zakalit, mangan nebo nikl jí dodává pružnost, chrom ji chrání před rezavěním... Od 90. let minulého století se třeba vyrábějí práškové oceli, které vymysleli v kladenské Poldovce. Běžná ocel se slévá do ingotů, takže v ní vznikají vrstvy ve směru válcování. Prášková ocel se ale za vysoké teploty roztaví a rozstřikuje se tryskou do inertního plynu, díky čemuž má po vychladnutí rovnoměrnou strukturu. Můžete se ale rozhodnout i pro "starou" damascénskou ocel, ze které se kdysi vyráběly meče. Dva či více druhů ocelí s různými vlastnostmi se svaří dohromady a různě přeloží, čímž vznikne struktura spojující vlastnosti všech svých součástí. Damaškový nůž je pak velmi tvrdý, ale zároveň i houževnatý, takže se nezlomí. Nahřívání oceli 19191 ČSN. (Foto: Ivan Brezina) Nejzajímavější "nože s příběhem" vznikají z materiálů, které v sobě nesou nějakou konkrétní historii. Jiří Hrála třeba vyrobil nůž z železného nosníku z 14. století, vytaženého při rekonstrukci ze základů pražské katedrály sv. Víta. Outdoorové nože dělá z pružin starých amerických džípů, na které se používala velmi houževnatá ocel. Do ruky se mu ale dostal třeba i středověký hornický tesák ze severočeského dolu. V dubnu 1945 byl nad Brdy americkou stíhačkou Mustang P51D sestřelen německý Messerschmitt 262 A. Zřítil se do lesa a trosky se rozlétly po velké ploše. Jirkův kamarád nedávno s pomocí minohledačky našel ložisko z motoru. Bude z něj nůž, jehož čepel ponese jména obou účastníků dávného vzdušného souboje – Američana Roye Orndorffa a Němce Williho Schaffera.  

3. Tvarování

Přesně takhle do toho mydlili už před staletími. (Foto: Ivan Brezina) Pokud Želva dělá nůž z ingotu předem zakoupené speciální oceli, tvar do něj prostě vyřízne flexou. Pak už ho jen doladí na brusce. Častější je ale situace, kdy je vybraný materiál třeba překovat. Želva to dělá stejně, jako kováři už před stovkami let. Ocel rozžhaví ve výhni (dnes už s elektrickým dmychadlem místo měchů) a pak vezme do ruky kladivo. Tvar nože v tomto případě vzniká přesně mířenými údery.  

4. Kalení

Správná kalící teplota se pozná podle barvy kovu, ale musíte to už mít v oku. (Foto: Ivan Brezina) Zakalení dodá noži tvrdost. Buď se prokalí celý, nebo se provádí tzv. parciální kalení. Silně zakalené ostří je díky němu tvrdé (ale křehčí), zatímco horní palcová část nože zůstává měkčí (ale houževnatější). Na ostří je pak vidět efektní "hamon" – přechodová linie mezi různě zbarvenou prokalenou a neprokalenou částí. Při parciálním kalení se ve výhni prohřeje jen ostří a podél požadovaného hamonu se ponoří do chladící lázně (vody nebo oleje). Při běžném kalení Želva v kovárně zatemní, aby mohl sledovat barvu rozžhaveného kovu. Za ta léta ji už má "v oku". Ví, že u běžné uhlíkové oceli se kalící barva musí pohybovat od tmavě třešňové po oranžovou. Moderní nerezové práškové oceli ale potřebují vyšší kalící teploty, při kterých už kov září tak, že to "oko nebere". Teplotní rozmezí navíc musí být velmi přesně nastaveno. Želva na to má digitální kalící pec řízenou počítačem.  

5. Popouštění

Želva plive na popouštěné ostří. (Foto: Ivan Brezina) Moc tvrdě vykalená ocel by byla příliš křehká, takže je třeba ji ještě "popustit". Tím se přesně doladí optimální poměr mezi tvrdostí a houževnatostí. Želva nůž ohřeje ve výhni a plivne na čepel. Správnou popouštěcí teplotu pozná podle toho, že se ze slin udělá kulička, která se sykotem odjede.  

6. Doladění tvaru

Nejhrubší kotouč z nože bere hodně materiálu. (Foto: Ivan Brezina) Vykalená čepel není zcela přesná a její povrch je navíc pokrytý okujemi. Želva ji proto doladí na pásové brusce. Postupně použije pásy několika zrnitostí, na kterých také dotvoří ostří.  

7. Leptání

Leptací lázeň vytáhne kresbu linie parciálního kalení. (Foto: Ivan Brezina) Nože z damaškové oceli a nože s parciálním kalením čepele Želva ponoří do roztoku chloridu železitého. Lehce naleptá povrch, díky čemuž lépe vynikne typická kresba damašku nebo linie hamonu.  

8. Leštění

...a takhle to dělejte několik dní. (Foto: Ivan Brezina) Dělá se ručně, protože je to "hodinářská práce". Samurajské meče kdysi japonští mistři leštili několik dnů, ale na nůž stačí několik hodin. Želva ho upne do svěráku a pak přijdou na řadu leštící smirky a destičky různých tvrdostí. Prý je to "práce pro vraha".  

9. Broušení

Správně nabroušený nůž poznáte podle toho, že na nehtu dělá jemné hoblinky. (Foto: Ivan Brezina) Správně ostrý nůž poznáte podle toho, že z nehtu seřezává hoblinky, stránku papíru přeřízne bez zadrhnutí a jedním tahem vám oholí chlupy na zápěstí.  

10. Výroba rukojeti

Soubor Želvových nožů s různými typy "ruček". (Foto: Ivan Brezina) Na "ručku" Želva používá jakýkoli materiál, který se zákazníkovi líbí. Kosti, paroží, vzácná dřeva, mrožovinu, fosilní mamutovinu... Ale pozor, třeba na slonovinu musíte mít speciální povolení! Měkčí druhy dřev se dají prosytit polymerem, který dřevo stabilizuje a zpevní, takže je odolnější. Nádhernou kresbu má třeba platan nebo bříza. Nůž se dá ale i oplést tkanicí z vyčiněné jelení kůže, která se pak prosytí epoxidem. Vznikne tak efektní rukojeť asociující pravěké lovce přesně jako na noži, který během naší návštěvy právě vznikal. Želva dělal rukojeť třeba ze dřeva stoletého sudu z plzeňského pivovaru. Když ho brousil, prý ještě krásně vonělo chmelem. "Viděl jsem i rukojeť ze zkamenělého dinosauřího hovna," říká. "Ten 60 milionů let starý šutr nádherně opalizoval, úžasná sběratelská záležitost! Na outdoorové nože určené do terénu se ale víc hodí sklolaminát G10, který se vyrábí v ostře červené nebo oranžové barvě. Oceníš to ve chvíli, kdy nůž ztratíš někde v lese."  

11. Šití pochvy

Velký rozklepaný nýt z mědi brání proříznutí pochvy. (Foto: Ivan Brezina) Pochvy Želvových nožů šije Jan Pecka, se kterým se kdysi potkali na kovářském kurzu v Turnově. Nejčastěji používá hovězinu – buď jemnější vyčiněnou nebo tvrdou surovou. Nevyčiněná kůže je odolnější, ale zase se z ní špatně šije. Pochva se dá podle přání zákazníka vyrobit třeba i ze žraločí nebo rejnočí kůže. "V módě" je také černý termoplast, ze kterého se pochva za tepla vylisuje přesně podle tvaru čepele. Termoplastové pochvy možná znáte z filmů o válce ve Vietnamu.  

12. "Pití krve"

Na své sousedy z Roztok u Prahy takhle Želva nečíhá – na rozdíl od dávných japonských samurajů. (Foto: Ivan Brezina) Když kdysi samuraj dostal nový meč, setnul s ním hlavu prvnímu poddanému, kterého potkal. V Japonsku to býval nezbytný rituál, ale v Roztokách u Prahy Želva svými noži nikoho nevraždí. "Už při broušení se někdy napijí mé vlastní krve," říká. "A nebo pijí krev majitelů. Před časem mně sousedka poprosila, abych jí nabrousil kuchyňáky. Ráno jsem jí je předal a před obědem najednou koukám, že ji nakládají do sanitky celou bledou a se zavázanou rukou. Povídá mi: 'Pane Hrálo, vy jste mi ty nože nabrousil moc! Nejsem zvyklá, aby tak dobře řezaly..."

Více na Želvově webu: www.turtleknives.com

  Nožů existuje nepřeberné množství typů. Ale těchto devět by měl vlastnit každý dobrý muž.