V roce 1855 se šestnáctiletá dělnice z New Yorku jménem Cornelia obrátila na lékaře, protože ji trápily silné bolesti zubů. Místo pomoci se zdravotním problémem se však dočkala mnohem větších problémů, které rozhodně nečekala.
Zabijácký fosfor na pracovišti
Dnes je známe jako bezpečnostní zápalky, ale v 19. století měly mnohem temnější název, a to Luciferovy zápalky. Jejich hlavičky se namáčely do bílého fosforu, který je velmi jedovatý a zdraví škodlivý. Dělnice, které v továrnách vyráběly tyto zápalky, za svou těžkou práci zaplatily strašlivou cenu. Ta mnohdy hraničila s poničeným zdravím.
Cornelia, která poslední dva roky pracovala v jedné newyorské továrně na zápalky, trpěla bolestmi zubů na pravé straně dolní čelisti, a proto se rozhodla vyhledat lékaře. Kvůli bolestem měla potíže s přijímáním potravy. Po vyšetření jí lékař prořízl dásně a vytrhl jeden ze zubů. Bez dalšího prodlení ji poslal zpět do práce. Stav se ale rychle zhoršil a Cornelia se brzy vrátila s ještě většími potížemi. V čelisti se jí vytvořila hnisající rána. Lékaři nezbývalo nic jiného než navrhnout bolestivou a obtížnou operaci, při které měla být odstraněna celá dolní čelist. V 19. století nebylo zdravotnictví vyspělé jako dnes, takže se tímto způsobem řešilo mnoho úrazů a zranění.
Cornelia se tak stala další obětí zápalkové továrny. Během dlouhých pracovních směn dělnice neustále vdechovaly nebezpečné výpary z fosforu, kterým byly namáčeny zápalky. Ženám se však tyto podmínky přestaly líbit a začaly protestovat. A to velmi úspěšně. Dokázaly nejen zlepšit své pracovní podmínky, ale i podmínky pro dělnice v dalších továrnách. Fosfor však zůstával hrozbou ještě dlouho poté.
První zdokumentovaný případ osteonekrózy čelisti se datuje do roku 1838. O této nemoci však začal veřejně mluvit až v roce 1857 americký lékař James Rushmore Wood. U jeho pacientky Cornelie se nejdříve objevily abscesy na dásních, následované bolestivými záněty v ústech. Pokud by nebyla odstraněna celá spodní čelist, jedovaté látky by se dostaly až do mozku, což by vedlo k fatálním následkům. Tím máme samozřejmě na mysli smrt.
Ostatní dívky na tom byly ještě hůře. Dvaadvacetiletá Barbara zemřela pouhé tři měsíce poté, co se u ní objevily první příznaky. Třináctiletá Annie, která v továrně pracovala čtyři roky, si všimla, že jí v noci září ruce, a proto musela podstoupit operaci. Maggie se nevyhnula chirurgickým zákrokům, a dokonce jich prodělala pět. Do roku 1909 bylo v USA zaznamenáno více než 100 případů této nemoci. Neoficiálně se však počítá s tím, že osteonekrózou trpělo mnohem více lidí, kteří pracovali v chemických továrnách.
V roce 1888 vystoupila na obranu dělnic aktivistka Annie Besant. Ve svém článku „Bílé otroctví v Londýně“ detailně popsala hrůzné následky osteonekrózy čelisti a poukázala na mizerné mzdy a naprosto katastrofální pracovní podmínky. Zatímco ve Spojených státech továrníci postupně začali nebezpečný fosfor vyřazovat z výroby, v Anglii zůstávali neoblomní. V továrně Bryant and May dokonce donutili zaměstnankyně podepsat prohlášení, ve kterém popíraly pravdivost Besantových tvrzení. Kdo odmítl, byl okamžitě propuštěn. Tehdy totiž ještě žádné odbory neexistovaly a majitelé fabrik si mohli dovolit v podstatě cokoliv.
To vyvolalo masivní stávku, která však nepřesvědčila vedení továrny, aby přestalo fosfor používat. Změna přišla až v roce 1891, kdy William Booth, zakladatel Armády spásy, otevřel první továrnu, která fosfor nepoužívala.
Jeho krok měl postupně donutit i konkurenci k podobným změnám, což se stalo až v roce 1901, kdy byla vynalezena náhrada bílého fosforu, a to fosforečný seskulfid. Úplný zákaz používání fosforu přišel až o devět let později.
zdroje informací:
https://en.wikipedia.org/wiki/James_Rushmore_Wood
https://www.medicalantiques.com/civilwar/Medical_Authors_Faculty/Wood_James_R.htm
https://allthatsinteresting.com/phossy-jaw
Podobné články
Doporučujeme
