Sever proti Jihu

Americká občanská válka probíhala v letech 1861 a 1865 na území severoamerického kontinentu mezi státy Unie a státy jižanské Konfederace, jež byla tvořena jedenácti americkými státy, které se od Unie chtěly odtrhnout. Válka vešla do historie také pod názvem „Sever proti Jihu“, přičemž často uváděnou příčinou je také spor o otroctví, ačkoli problémů, které následně vyústily v tento obrovský konflikt, byla celá řada.

Občanská válka v Americe byla nevybíravá, jak už to u válek bývá. Přinesla přibližně 600 tisíc mrtvých, což se může ve srovnání s první světovou válkou, během které padlo téměř deset milionů, jevit jako o dost menší číslo. Je ovšem potřeba se na tuto statistiku podívat z „amerického pohledu“. Počet mrtvých v americké občanské válce totiž převyšuje ztráty amerických vojsk ve všech ostatních konfliktech dohromady.

Válka ovšem kromě mrtvých přináší i obrovskou zátěž na průmysl, vědu a vývoj a jde často ruku v ruce s masivním technologickým pokrokem. Americká občanská válka v tomto nebyla výjimkou, neboť zaznamenala první intenzivní využití telegrafie, železnic a kulometů v boji. A právě v tomto bodě přicházejí na řadu ponorky, které patřily v pozdějších válkách (a stále patří) k těm nejsofistikovanějším zbraním, viz jaderné ponorky.

mohlo by vás zajímat

Zrušení otroctví stálo život Abrahama Lincolna a tři čtvrtě milionů Američanů

CSS H. L. Hunley

Během americké občanské války došlo totiž k prvnímu úspěšnému bojovému nasazení ponorky v přímém boji (ačkoli k jejich užívání docházelo zřídka již v minulém století). Šlo o miniponorku Konfederace s názvem CSS H. L. Hunley a byla nasazena ve chvíli, kdy situaci jižanské Konfederace velmi významně zatěžovala námořní blokáda unionistického námořnictva.

Tzv. hodit vidle do této úspěšné blokády se pokusil obchodník a právník Horace Lawson Hunley, jenž se spojil s inženýry Jamesem McClintockem a Baxterem Watsonem – ti totiž od roku 1861 vyvíjeli malou třímístnou ponorku. V roce 1862 byla skutečně miniponorka s názvem Pioneer postavena, ovšem když se k New Orleans přiblížila unionistická vojska, musela být miniponorka zničena, aby nepadla do nepřátelských rukou.

Dalším pokusem byla ponorka American Driver, jež byla ovšem poháněná ručně. V roce 1863, těsně před tím, než měla být ozkoušena v boji, se ovšem s celou posádkou potopila. Trojice konstruktérů ovšem i přes ztráty lidských životů vytrvala a pokračovala dál. Ještě ve stejném roce zkonstruovali v alabamském městě Mobile další ponorku, tentokrát s názvem H. L. Hunley. Byla konstruovaná tak, že osmičlenná posádka ručně poháněla lodní šroub v zádi. Vyzbrojena byla nejprve vlečným torpédem, které bylo později vyměněno na torpédo tyčové – přibližně šedesátikilovou prachovou nálož s kontaktním zapalovačem umístěnou před přídí na sedmimetrovém bidle, jež bylo k trupu přichyceno měděnými úchyty.

K boji byla testována od 12. srpna 1863, hned 29. srpna ovšem došlo k jejímu potopení z ne zcela jasných příčin. Na palubě tehdy zemřelo dalších pět lidí. Za několik týdnů byla ponorka z mořského dna vyzvednuta a konstruktér H. L. Hunley si vynutil její navrácení do boje. Tentokrát se i on sám stal součástí posádky – konkrétně 15. října 1863, kdy se s ponorkou pokusil podplout zakotvenou loď CSS Indian Chief a vynořit se na druhé straně. Ponorka se ovšem nevynořila a byla nalezena až 7. listopadu – všichni na palubě opět zemřeli.

mohlo by vás zajímat

Lodní šroub Josefa Ressela: Českému vynálezci byl patent oficiálně přiznán až posmrtně, mimo jiné vynalezl také buzolu

Poslední mise

Ponorka Hunley byla opět vyzvednuta, tentokrát byl však její osud a potenciální bojové nasazení velice nejisté. Nakonec se však Konfederace rozhodla ponorku upravit – vlečné torpédo nahradit tyčovým a posádku utvořit z dobrovolníků. K večeru 17. února roku 1864 ponorka skutečně vyplula na další misi – posádka však v tu chvíli ještě netušila, že se bude jednat o definitivně poslední bojovou plavbu ponorky. Cílem ponorky byla americká šroubová šalupa USS Housatonic, jež kotvila v rámci blokády před Charlestonem.

Ačkoli posádka Housatonicu zaznamenala přibližující se ponorku (H. L. Hunley totiž tentokrát plula neponořená, aby nedošlo k dalšímu potopení, čímž částečně pozbyla svého „ponorkového“ smyslu), ruční zbraně se minuly účinkem. Hunley svým tyčovým torpédem úspěšně narazila do boku šalupy, přičemž výbuch prorazil trup pod úrovní ponoru a plavidlo se během několika málo minut potopilo se ztrátou pěti životů z původních 155 členů posádky. Miniponorka Hunley se ovšem i s posádkou potopila rovněž a zůstala po dobu dalších 136 let nezvěstná. Vrak byl nalezen na mořském dně až 3. května roku 1995 – v útrobách ponorky byly nalezeny ostatky celé posádky, dobové předměty a zlatá mince. Příčina potopení je neznámá, je ovšem pravděpodobné, že posádka nevydržela tlakovou vlnu způsobenou výbuchem vlastní nálože.

Zdroje: Britanicca, Radioixie, Wikipedia