Uprostřed horkého léta 1964 vpadla na policejní stanici v mexickém městě León mladá dívka. Mohlo jí být kolem dvaceti. Evidentně musela být dřív hezká nebo dokonce krásná, ale teď byla podvyživená, sotva stála na nohou, umazaná a oblečená do špinavých hadrů. A přišla policistům říct o pekle, ve kterém žila posledních pár měsíců.

Ale abychom to peklo pochopili, musíme se vrátit o řadu let zpět.

Horké dětství

Do rodiny Gonzáles Valenzuela se ve dvacátých letech postupně narodily čtyři dívky: Delfina, Carmen, Luisa a María de Jesús. Všechny měly mnohem komplikovanější jména. Kupříkladu se všechny aspoň nějakým způsobem jmenovaly María, ale takhle si říkaly. Ze jmen jste mohli odhadnout, že se narodily do nábožensky založené rodiny. A je to pravda. Napůl. Jejich matka byla velice pobožná a do kostela chodila každý den. Když si dívky máti stěžovaly na svého otce, ta jim poradila, ať se modlí.

Modlení proti otci nepomáhalo. Byl to tyran, holky mlátil, zavíral je v domě a trestal za každou blbost, s níž nesouhlasil. Třeba líčení nebo… jakýkoli styk s lidmi. Sloužil v místní milici a zastával ve městě pozici, kterou bychom mohli nazvat jako šerif. Dával pozor na to, aby se všude „dodržovaly zákony“. Pochopitelně své pravomoce pravidelně zneužíval a jeho kariéra pravé ruky zákona vyvrcholila tím, že v hádce zastřelil nevinného člověka. Vraždu se mu podařilo zakrýt, ale příbuzní zavražděného šli po pomstě. Rodina se začala pravidelně stěhovat a sestry Gonzálesovy, které se pomalu blížily k dospělosti, to vzaly jako skvělou příležitost k útěku.

Byl čas se osamostatnit.

mohlo by vás zajímat

Narcosatanisté: Vražedná sekta ráda porcovala lidi a prodávala drogy, vedl ji vyšinutý vrah

Juaréz nebyl postaven za den

Holky začaly nelegálními operacemi v baru, který vlastnil Delfinin nový přítel. Gamble, drogy, prostituce… taková klasika. Policii si slečny Gonzálesovy držely od těla tím, že si ji držely u těla. Soustavně spaly s místními politiky i policisty, takže měly „klid na práci“. Majitel baru se ale ukázal jako neproduktivní alkáč, takže ho holky po pár měsících poslaly k šípku a pořídily si bar u městečka San Francisco del Rincón. Zapadákov ve středním Mexiku. Bar se jmenoval El Poquianchis a právě podle strašidelného motorestu za městem dostaly sestry své jméno.

A tady v roce 1945 začala nejslavnější část jejich kariéry. Sestry založily bordel. Ale už se nehodlaly samy prodávat, kdepak. Rozhodly se sehnat si armádu hezkých holek a bylo jim jedno, jak je získají nebo čím si je udrží. Gonzálesovy začaly objíždět široké okolí a lákat holky na práci „servírek a pomocnic“ - jenom ty nejhezčí. Slibovaly byt ve městech a možnost potkat svobodné a pohledné boháče. Jiné dívky se jim hlásily přes inzeráty v novinách a řadu z nich prostě… unesly z ulice. Většinou se braly dívky kolem patnácti let, ale mohlo jim být i dvanáct. Postupně si dámy otevřely barů hned několik a středem obchodního impéria se stal El Poquianchis.

Jejich HR politika byla celkem jednoduchá. Připoutat holku na řetěz a krmit ji kokainem nebo heroinem, dokud nebude závislá. A pak ji poslat do práce. Klienti si mohli dělat s vězněnými dívkami v podstatě cokoli, pokud na to měli dost pesos. Pokud nějaká holka neposlouchala na slovo, byla buď surově mučena nebo zabita a často byly její spoluvězenkyně nuceny vykonat trest samy. Ubití tyčemi, vyhladovění, pohřbívání zaživa, všechno běžná praxe. Velice oblíbeným trestem bylo nechat dívku klečet na zemi, v každé ruce držet ve vzduchu cihlu a jednu balancovat na temeni hlavy. Několik hodin.

mohlo by vás zajímat

Baba Anujka byla jedním z nejlepších nájemných vrahů historie, zabila až sto padesát lidí

Pád sesterstva

Byznys kvetl až do konce padesátých let, ale pak začala sestry Gonzálesovy pronásledovat smůla. Carmen zemřela na rakovinu, Luisa nechala tenhle život za sebou a přestěhovala se na pobřeží. Začátkem šedesátek se pak Delfinin syn dostal do přestřelky s policií a skončil v márnici. Situace na policii se totiž měnila taky. Stará zkorumpovaná garda byla na odchodu a vystřídali ji noví policisté… na které ale Las Poquianchis neměly prachy.

Poldové po nich šli už nějakou dobu, sbírali historky o mizejících dívkách a hororových sestrách. Ale protože řada městských politiků byla pořád sestrami Gonzálesovými placená, nemohla policie jen tak začít vyšetřovat bez dobrého důvodu. A pak… uprostřed horkého léta 1964 vpadla na policejní stanici v mexickém městě León mladá dívka.

Na akci byla přizvána mexická státní policie, Federales. Zátah se prováděl v podstatě ve všech Gonzales barech najednou, ale hlavní úder byl veden přímo na El Poquianchis. Policisté zatkli desítky lidí a objevili hromady cel se zuboženými dívkami. A když je vyváděly ven, jedna z nich ukázala na rozsáhlý pozemek za budovou a řekla: „Tam.“

mohlo by vás zajímat

Sto let vládl tichomořskému ostrovu černokněžník a jeho kult! Legenda? Kdepak, zdokumentovaná realita!

Na zahradě bylo nalezeno místo, kde se pohřbívaly mrtvé děti – plody z násilných potratů. Našlo se také jedenáct mužských těl, většinou bohatí kunšafti, a osmdesát ženských těl – všechno bývalé otrokyně sester Gonzálesových. Na hřbitov se holka mohla dostat buď proto, že neposlouchala, přestala být hezká nebo příliš zestárla. Ve věku pětadvaceti let.

Soud byl mimořádně sledovaný. Zbývající dvě sestry musely být dány do ochranné vazby, protože je celý kraj chtěl vidět viset a dav byl ochotný to udělat sám. Nakonec sestry nedostaly trest smrti, ale čtyřicet let vězení. Nejvyšší možný trest, který nekončil oprátkou. Delfina zemřela v base na selhání jater, ale María de Jesús přežila vězení a začátkem tisíciletí si jako stará paní změnila jméno a odstěhovala se bůhvíkam.

Dnes je i María nejspíš po smrti, ale jako strašidelná legenda zůstávají Las Poquianchis minimálně v Mexiku živé dodnes.