Václav Havel je jedněmi milován a druhými nenáviděn, a to i dlouhé roky po své smrti. To jeho první manželka Olga dodnes platí za respektovanou a obdivovanou ženu a za jakýsi prototyp první dámy. Ačkoliv sama Olga o tento post nestála a nebyl jí příjemný, dokázala to „překousnout“ a využila ho k páchání dobra; díky jejímu Výboru dobré vůle se v porevoluční republice pomalu začaly rodit neziskové organizace.
Paní Olga
Zatímco někdejší prezident Václav Havel je stále diskutovanou osobností české historie, jeho první manželka Olga má dodnes pověst neuvěřitelné ženy. Dívka původem ze Žižkova byla podle všeho Havlovou kotvou v tom nejlepším slova smyslu. Četla jeho hry a uměla je konstruktivně kritizovat a snažila se mírně rozjíveného umělce držet v realitě ve chvílích, kdy to bylo potřeba. Když byl Havel ve vězení, byla to Olga, kdo udržoval jeho přátele a spolupracovníky pospolu, mimo jiné tím, že jim předčítala dopisy, co od manžela dostávala. V situaci, kdy by se jiná hroutila, Havlová pořádala společné akce pro manželky všech disidentů v kriminále. Václav věděl, že má v Olze celoživotní partnerku, bez které by toho asi nedokázal tolik, kolik se mu povedlo.
Ale Olga Havlová nebyla jen postavou v pozadí, slepě odevzdanou manželovi. V roce 1987 spoluzaložila samizdatový zpravodajský videomagazín Originální Videojournal, který obrazově dokumentoval činnost disentu a zároveň informoval o tehdejší politické a kulturní situaci v Československu, tou dobou už i poměrně otevřeně. Sametová revoluce se blížila. S jejím příchodem se dostavila i svoboda, ne však pro Olgu Havlovou. Začínalo být jasné, že se její muž stane příštím československým prezidentem. Havlová, která ráda setrvávala na chalupě na Hrádečku, kde v menší společnosti ráda diskutovala s inspirativními známými, od začátku cítila, že jí reprezentativní role první dámy sedět nebude.
A taky neseděla – ačkoliv se s touto úlohou vypořádala se ctí, osobně se s ní nesžila. Blízká jí byla příroda a klid její vlastní zahrady, ne zdlouhavé a velmi veřejné oficiální státnické akce, kde je jeden neustále někomu na očích a hovoří jen ve zdvořilostních frázích. Nakonec se ale Havlová se skoro nenáviděným postem srovnala s vervou sobě vlastní. Celý život se totiž zjevně řídila svým vlastním prohlášením z rozhovoru s Evou Kantůrkovou z roku 1979, kdy dnes už slavně pronesla, že „člověk má dělat to, nač stačí a co umí dobře dělat“. A Olga uměla hlavně vložit svoje maximum do takové věci, která podle ní měla smysl.
Chovám se podle toho, co si myslím
Havlová využila svého postavení a kontaktů a už v roce 1990 založila spolu s přáteli z Charty 77 Výbor dobré vůle, který „pomáhal tam, kde to bylo nejvíc třeba“ a dodnes podporuje nestátní neziskové organizace ve zdravotní, ale i sociální, humanitární a vzdělávací oblasti a patřil tak k prvním projektům tohoto typu u nás. O dva roky později pak vznikla Nadace Olgy Havlové, jež se zaměřila na pomoc lidem a především dětem s tělesným postižením.„Člověk nesmí zabřednout do žádné sebelítosti, spíše by neměl zapomínat, že existují lidé, kteří jsou na tom hůř. Jestliže se řádové sestry starají o těžce mentálně a fyzicky postižené děti, mám za to, že nesou těžší úděl než člověk u výslechu. Pečovat o takto postižené děti znamená vynaložit více síly, obětavosti i pokory,“ řekla v rozhovoru pro Lidové noviny z roku 1993.
V tomto našla „Žena roku“, jak ji v roce 1991 titulovala norská nadace Stiftelsen Arets Budeie, smysl svého porevolučního bytí. Zasloužila se o detabuizování lidí žijících s handicapem v české společnosti, ale jako osobnost proslula i v zahraničí. Ale protože každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán, stihla Havlovou krutá rána osudu – roku 1996, ve věku 62 let, zemřela na rakovinu. Odchod zbožňované první dámy zásahl celý národ. I její popularita měla zřejmě vliv na to, s jakou nelibostí veřejnost přijímala Dagmar – druhou Havlovou. Paní Olga byla prostě jen jedna.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
