Ukončení téměř sedmnácti tisíc lidských životů v přibližném časovém intervalu jednoho roku. Řeč není o válce či hladomoru, ale o francouzském popravném ústrojí nazvaném gilotina. Gilotina totiž sťala v období let 1793 až 1794 během „vlády teroru“ přes šestnáct tisíc hlav a po celou dobu své existence byla doprovázena řadou paradoxů. Během Velké francouzské revoluce byla gilotina sice děsivým, zato ale vítaným způsobem, jak někoho popravit. Jednalo se totiž o mnohem spolehlivější a méně bolestný nástroj. 21. ledna před 228 lety si navíc do svých statistik započítala i hlavu krále Ludvíka XVI.
S gilotinou přišel lékař
Když ve Francii probíhala v letech 1789 až 1799 Velká francouzská revoluce, revolučních změn se dočkaly i jiné oblasti než politika. Jednou z těchto oblastí byly paradoxně popravy. Ještě větším paradoxem byly však skutečnosti, za kterých se gilotina dostala na své výsluní.
S efektivním nástrojem, jenž pomocí velké těžké sekery s šikmým ostřím stíná hlavy odsouzenců, přišel lékař Joseph Ignace Guillotin, známý odpůrce trestu smrti. Princip byl jednoduchý a o to více efektivní při samotném definitivním aktu. Odsouzený jedinec byl připoután v předklonu mezi dva sloupky, přičemž jeho hlava byla zajištěna tak, aby přečnívala přes okraj podpůrné desky. Nad hlavou odsouzeného čněla těžká čepel, na níž bylo navázáno závaží, které se po uvolnění zarážky postaralo o oddělení hlavy od těla, zpravidla mezi třetím a čtvrtým obratlem.
Guillotine v ústavodárném shromáždění sice prosazoval zrušení trestu smrti i gilotinu, která se měla alespoň postarat o méně bolestivý průběh popravy, nicméně nebyl strůjcem samotného mechanismu. Podobný mechanismus se totiž užíval i v jiných evropských zemích, navíc o několik století dříve. Například v Anglii byl téměř totožný mechanismus použit údajně již v roce 1280 v Halifaxu.
Popravy byly oblíbenou kratochvílí
Francie se na konci osmnáctého století nenacházela zrovna v tom nejlepším rozpoložení. Pod naléháním francouzského lidu padl starý režim a s ním i související náležitosti. Nežádoucí byly především rozdíly mezi stavy, které se projevovaly například i na popravčím špalku. Ve Francii se tehdy dalo zemřít mnoha způsoby, často ovšem záleželo na tom, z jaké společenské vrstvy pocházíte. Nejčastějším způsobem byla šibenice, tedy zdlouhavé a bolestné věšení. A když zrovna odsouzený jedinec nepatřil mezi smetánku, mohli ho rozčtvrtit pomocí koní. Naopak šlechtic či jiný příslušník výše postavených tříd mohl zvolit v podstatě bezbolestnou popravu mečem. Tedy za předpokladu, že to s ním kat uměl.
Motivace lidu byla jasná. Pryč s neprávem, pryč s nerovností, chceme stejné zacházení a stejné popravy. Ideálním řešením se ukázala být právě zavěšená čepel stínající hlavy bez ohledu na postavení. Gilotina byla během Velké francouzské revoluce opravdu používaným nástrojem. Za celé bouřlivé období zemřelo pod těžkou čepelí gilotiny přes čtyřicet tisíc lidí, z toho sedmnáct tisíc během let 1792 až 1794. A bylo jedno, jestli se jednalo o sedláka, účetního nebo politika. Jedním z nešťastníků, jejichž život byl ukončen tímto mechanismem, byl dokonce francouzský král Ludvík XVI., což je samo o sobě tím největším možným důkazem. Hlavním pozitivním důsledkem této celospolečenské popravčí „rovnosti“ měla být vetší poslušnost před zákony.
Josephu Ignacu Guillotinovi se sice gilotinu podařilo prosadit, nicméně na úkor svých dalších požadavků a návrhů. Především se totiž zasazoval o úplné zrušení trestu smrti. V souvislosti s tím prosadil gilotinu, která měla poslední chvíle před smrtí odsouzeným alespoň trochu usnadnit. Dožadoval se také neveřejných poprav nebo alespoň poprav bez přítomnosti žen a dětí. Dnes by byl možná označen za šovinistu, ale posuďte sami. Děti hrající si nedaleko popravčího rynku a jásající ve chvíli, kdy hlava pod vahou čepele odpadne od těla…
Nicméně prosazením gilotiny nedospěl ani ke zrušení trestu smrti, ani k omezení účasti veřejnosti na popravách. Naopak, díky novému nástroji začaly být popravy ještě populárnější. Popravovalo se přímo před davy lidí, kteří pravidelně docházeli na každou popravu. Některé z žen dokonce spolu s muži skandovaly a povzbuzovaly katy. Děti i nadále popravám přihlížely.
Poprava krále
Zvláště věhlasnou popravou byla pochopitelně ta králova. Ludvík XVI. se v jádru probíhající revoluce pokusil prchnout za hranice země, ovšem neúspěšně. Poté byl sesazen a o pouhý jeden hlas odsouzen k trestu smrti. Svým hlasem ke králově smrti přispěl dokonce i jeho bratranec Ludvík Filip. Pro tuto příležitost byla gilotina převezena z náměstí du Carrousel na Náměstí Revoluce, kde byla 21. ledna roku 1793 opravdu sťata hlava samotnému francouzskému králi. Ten však tváří v tvář popravčímu nástroji už jednou v minulosti stanul. Stalo se tak při příležitosti jakéhosi představení gilotiny samotným Josephem Ignacem Guillotinem, který králi 21. ledna roku 1790 předvedl, jakým způsobem mu na den přesně o tři roky později gilotina vezme život.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
