Trest smrti se od ostatních trestů odlišuje jedinou věcí. Pravděpodobně není tím nejhorším, s přihlédnutím k fungování některých věznic a mučíren, a není ani tím nejbolestnějším. Je ovšem definitivní a nedá se zvrátit. A ačkoli se někomu mohou tresty smrti jevit jako dávná historie a spojuje si je s honem na čarodějnice ve středověku, realita je jiná. Stále se totiž popravuje ve více než padesáti zemích světa a není tomu ještě ani půl století, kdy byla naposledy setnuta hlava jedním z nejspecifičtějších popravčích nástrojů – gilotinou. Naposledy se s ní popravovalo v roce 1977 ve Francii.
Joseph Ignac Guillotine
Historie gilotiny sahá až do roku 1792, kdy 11. dubna ve stínu Velké francouzské revoluce poprvé spatřila světlo světa. Nástroj byl prosazen lékařem Josephem Ignacem Guillotinem a dr. Louisem – nikoli sestrojen. Guillotine byl tehdy zástupcem Paříže v ústavodárném shromáždění, ve kterém propagoval zrušení trestu smrti a současně také gilotinu. Ta byla o něco spolehlivějším a méně bolestnějším způsobem, jak někomu vzít život.
Guillotine tedy nebyl vynálezcem gilotiny, jak se často mylně uvádí, pouze se zasadil o její užití během Velké francouzské revoluce. To měl být v jeho očích první krok k úplnému zrušení trestu smrti. Stroj se nejdříve nazýval „louison“ nebo také „louisette“, podle dr. Louise, nakonec se ovšem ustálil název gilotina. Podobný nástroj se využíval ve Velké Británii, Německu a Itálii již před rokem 1300, tedy více než 400 let před narozením dr. Guillotina.
Čepel gilotiny stínala hlavy i v Česku
Princip gilotiny je velice jednoduchý, což nijak neubírá na jeho efektivitě. Odsouzenec je připoután v předklonu mezi dva sloupky a je mu zajištěna hlava, která přečnívá přes okraj desky. Mezi dvěma sloupky, přibližně metr (ale i více, záleží na velikosti nástroje) nad odsouzencovou hlavou, je zajištěná těžká sekera s šikmým ostřím. Na čepel gilotiny je navázáno závaží, které se stará o správnou účinnost. Když popravčí uvolní zarážku, čepel se závažím velice rychle setne hlavu odsouzenému, zpravidla mezi třetím a čtvrtým krčním obratlem. Gilotina v průběhu let prodělala několik úprav, obměn a zdokonalení, proto se lze setkat s několika podobami.
Popravy gilotinou byly ve Francii až do roku 1939 veřejné. Již 21. ledna roku 1793, necelý rok po prosazení gilotiny, se uskutečnila na Náměstí Revoluce veřejná poprava francouzského krále Ludvíka XVI. Stejný osud potkal i královnu Marii Antoinettu, hlava jí byla sťata 16. října téhož roku. Gilotina se stala velmi užívaným nástrojem, jen během revoluce zemřelo pod její čepelí přes čtyřicet tisíc lidí.
Gilotina ovšem není jen záležitostí Francie. Popravovalo se s ní i na našem území, konkrétně na území Protektorátu Čechy a Morava mezi lety 1939 až 1945. V tomto období neblaze proslula Pankrácká sekyrárna. Právě tam totiž nacisté gilotinou aktivně popravovali české vlastence a odpůrce zrůdného nacistického režimu.
Poslední poprava
K historicky poslední popravě, která byla ovšem neveřejná, došlo ve Francii před 43 lety. Posledním odsouzeným k trestu smrti v podobě stětí hlavy gilotinou nebyl Francouz, nýbrž imigrant z Tuniska jménem Hamida Djandoubi. Ten se roku 1974 provinil surovou vraždou své bývalé přítelkyně, mladé Elisabeth Bousquet. K trestu smrti byl odsouzen v únoru roku 1977, přestože se všemožně pokoušel svůj osud zvrátit. Například zažádal o milost tehdejšího prezidenta Valéryho Giscarda d’Estaing, ovšem bezúspěšně. Hlava mu byla gilotinou setnuta 10. září roku 1977 ve 4:40 ráno. Bylo to naposledy, kdy odsouzenému oficiálně vzala čepel tohoto nástroje život. Trest smrti byl ve Francii zrušen o čtyři roky později.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
