Svatý ostrov

Na pobřeží severovýchodní Anglie leží malý ostrov, na který se dá během odlivu přejít z pevniny relativně suchou nohou. Jmenuje se Lindisfarne, ale někdy se mu říká Svatý ostrov. To proto, že tu od první poloviny sedmého století stával klášter. Založil ho a vedl mnich, který byl později prohlášen za svatého. Jmenoval se Cuthbert. A jeho tělo zůstalo uloženo v hrobce stále se zveličujícího kláštera.

V polovině století osmého už měly budovy kamenné zdivo a kromě ostatků svatého Cuthberta byla na ostrově uložena i hromada jiných relikvií a cenných pokladů. Zlaté krucifixy, nádobí z drahých kovů, nádherně a draze zdobené knihy. A celý ostrov byl pochopitelně ponechán v podstatě bez ochrany, protože nikdo by nezaútočil na klášter, že?

A právě tohle místo si v roce 793 vybrali severští nájezdníci k tomu, aby grandiózně vstoupili na světovou scénu.

mohlo by vás zajímat

Incestní kanibalská rodina žila ve sklepě a lovila lidi, dostala ji až malá armáda

Napnout plachty

Archeologové a historici se dodnes přou, co vlastně nutilo Seveřany k tomu, aby vyráželi plenit za moře. Někdo tvrdí, že nebezpečné válečnické výpravy působily jako přirozená kontrola počtu obyvatel v době populačního boomu. Jiní experti zase tvrdí, že to byl právě tenhle populační boom, který způsobil, že neúrodné půdy Skandinávie přestaly stačit na to, aby norsmeny uživily. A další odborníci zase poukazují na to, že zhruba v polovině osmého století se začala Franská říše tlačit na jih dnešního Dánska, takže Seveřané neměli moc jiných možností. Pravděpodobně ale půjde o kombinaci všech tří faktorů.

Běžně se různé severské klany napadaly navzájem, případně se z oblasti Dánska a vlastně celé Skandinávie plulo podél pobřeží na východ. Ale ve chvíli, kdy norsmeni zjistili, že na západ leží ohromný kus úrodné země, kterou v podstatě nikdo nehlídá, rozpoutalo se naprosté šílenství s nájezdy Anglie.

Zhruba někdy od konce osmdesátých let začaly lodě s dračími hlavami přepadávat nechráněné rybářské vesnice na východním pobřeží staré dobré Anglie. Pro tyhle Seveřany, kteří brázdili slané vody a obchodovali, kolonizovali nebo plenili jiná pobřeží, se vžilo jedno označení: Vikingové.

mohlo by vás zajímat

Myš do ruky a přilbu na hlavu aneb nejlepší vikingské videohry

Rohaté stvůry

Kolem Vikingů panuje řada mýtů, na jednu nebo na druhou stranu. Tak zaprvé, pokud o nich nevíte vůbec nic, pravděpodobně máte ze všech filmů, komiksů a knih dojem, že to byly krvelačné zrůdy, které se vynořily v rohatých přilbách z mlhy a dvoubřitými sekerami rozkrájely všechno, co jim přišlo do cesty. A jako… nejste asi úplně daleko od pravdy.

Na druhou stranu, pokud jste fandové Vikingů a máte trochu načteno, nejspíš vás už unavují všechny ty články ve stylu: „A věděli jste, že ve skutečnosti měli Vikingové bohatou kulturu a nebyla to taková monstra?“ No, ano, věděli. Vždyť přece není možné, aby existovala celá kultura v podstatě vlkodlaků.

Takže jenom rychle a telegraficky. Vikingové neměli rohaté přilby, ty si vymyslel do své opery Wagner v devatenáctém století. Nevynořovali se většinou z mlhy, protože většina nájezdů se konala v létě. Dvoubřité sekery jsou spíš ceremoniální záležitost a normální bitevní sekery byly poměrně běžné, ale nejčastější zbraní Vikingů bylo kopí. Protože bylo nejlevnější. A nejprestižnějším kvérem byl naopak meč, protože na něj padlo nejvíc železa. Ne všechny vikinské lodě byly drakkary, to byly jen ty největší válečné, které měly na přídi dračí hlavu. Menší měly hlavu hadí, těm se říkalo snekkary. Pojmenováním pro všechny tyhle lodě s nízkým ponorem je „langskip“, tedy dlouhá loď. Seveřané také nebyli žádní obři. Ano, byli vyšší než běžní Angličané nebo Frankové, ale jen o trochu, v průměru měli nějakých sto sedmdesát dva centimetrů. A nebyli všichni blonďatí a modroocí. Ale světlé vlasy jich mělo hodně z nich, protože si je barvili. Barbíny se sekerami.

Co se té krvelačnosti týče… ne, nebyla to jenom horda barbarů, co žrala hlínu a jedla děti. Měli svou vlastní složitou a komplexní kulturu, náboženství, společnost a zákony. Ale nájezdníci rozhodně byli brutální zabijáci, kterým nebylo nic svaté. Doslova.

GALERIE Masakr na Lindisfarne

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Vikingové, rádi vás poznáváme

O tom, co se stalo 8. června roku 739 na ostrově Lindisfarne, existují svědectví hlavně z křesťanské, tedy poškozené strany, ale podle historiků a archeologů převyprávěli Angličané události dost přesně. Jak bylo řečeno, v té době už Anglie pár nájezdů z východu zažila, ale šlo o ojedinělé případy a nikdo nevěděl, co si o tom má vlastně myslet. Lindisfarne tohle všechno změnil.

Toho dne malý počet langskupů přirazil na břeh ostrova a z lodí vyskákala horda po zuby ozbrojených Seveřanů a pustila se do práce. Nebyla to bitva, byl to masakr. Na ostrově v podstatě nebyl nikdo, kdo by se jim mohl bránit. Za příšerného řevu mnichů postupovali divocí Seveřané ostrovem, vykopávali dveře v klášteře, zapalovali budovy, vraždili a znásilňovali ženy z vedlejší vesničky, všechno cenné házeli do pytlů, koho nezabili na místě, toho spoutali a odvlekli zpět k lodím. Běžnou zábavou mezi Vikingy bylo přivázat mnicha ke stromu a použít ho jako cvičný cíl pro lukostřelce. Ale i to bylo lepší než se nechat odvézt v otroctví zpět do Skandinávie.

Jediné, co se podařilo zachránit, bylo tělo svatého Cuthberta.

Masakr skončil během jednoho odpoledne, ale změnil svět navždy. Útok otřásl celým křesťanským světem. Až teď si Evropa uvědomila, co se děje a jak moc jsou tyhle zrůdy ze severu jiné. Tenhle incident bývá právem považován za oficiální start severské expanze, která měla pokračovat dalších dvě stě let.

O tom, jakou hrůzu zasel nájezd do duše anglických křesťanů, svědčí to, že se od té doby v pobřežních klášterech začala běžně odříkávat modlitba: „A furore Normannorum libera nos, Domine.“ Pane náš, ochraňuj nás před zuřivostí Seveřanů.