Psal se rok 1961 a děsivá soutěživost Spojených států amerických a Sovětského svazu neznala mezí. Studená válka byla všudypřítomná a Moskva se chystala představit svůj dosavadně největší triumf. Gigantickou Car-bombu, nejničivější jadernou zbraň, kterou kdy svět poznal. Výbuch, jenž následoval po jejím testovacím shození z letounu, byl tou největší explozí v historii lidstva. Došlo k němu 30. října před 62 lety.
Západ proti Východu
Když se po konci druhé světové války rozdělila Evropa na Západní a Východní blok, došlo k pomyslnému rozdělení i v celém zbytku světa. Každý se mohl svými názory, chováním či konkrétními kroky přiklonit k západní či východní straně. Západ a Východ symbolizoval dvě strany mince, které by samy o sobě bez té druhé nedávaly smysl, podobně jako například bílé a černé figurky ve hře šachy.
Nutno podotknout, že ačkoli Spojené státy a Sovětský svaz bojovaly ve druhé světové válce na jedné straně, nelze o nich v hlubším slova smyslu mluvit jako o spojencích. Spíše se jednalo o starou a známou formuli „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Adolfu Hitlerovi se podařilo téměř nemožné, alespoň na čas tyto dvě protistrany spojil a velice nešikovně – z jeho pohledu – je postavil na jednu stranu barikády, proti sobě. A tak tomu bylo až do konce druhé světové války, kdy mezi vítěznými psy došlo k přetahování o největší kus žvance.
Ona počáteční soutěživost a snaha o předehnání toho druhého se během několika let naprosto zvrhla v čistou nevraživost a paranoiu. Planeta se ale ještě neoklepala z největšího konfliktu v dějinách lidstva, proto se ani jedna ze stran nepustila do otevřeného konfliktu. Nikdo na to v té době nebyl připraven a pokud byl, neměl k tomu vůli, zcela logicky. Vstup do otevřeného konfliktu by byl velice pravděpodobně zároveň sebevraždou. Po tak velkých lidských i materiálních ztrátách se Západu ani Východu znovu válčit nechtělo.
Opatrné válčení
Muselo se tedy přikročit k jiným metodám, jejichž cílem bylo získat si na svou stranu co největší počet stoupenců a podporovatelů. Tyto cíle měly různé podoby, ať už se jednalo o úspěchy v oblasti dobývání kosmu či v oblasti zbrojního průmyslu. A i tyto neválečné metody, kterými se jednotlivé strany měly úspěšně dobrat k vytyčeným cílům, měly své mouchy a své kolapsy. Jako příklad můžeme uvést Karibskou krizi, to ale předbíháme.
Jednou z nejchoulostivějších oblastí americko-sovětského soutěžení byl vývoj a tvorba jaderných zbraní – moderních superzbraní, schopných páchat obrovské škody, jak se o tom na vlastní kůži přesvědčili Japonci v Hirošimě a Nagasaki. Již v roce 1954 začali Sověti pomýšlet na svůj triumfální výtvor, největší a nejničivější zbraň v historii, která by zastrašila celý svět, včetně Spojených států a celého Západu. Nakonec se jim to opravdu povedlo, s čím však nepočítali, bylo to, že tím zastraší i sami sebe.
Sedmadvacetitunové termonukleární monstrum
Pod krycími jmény Ivan či Váňa byla v uzavřeném městě Sarov (tehdy Arzamas 16) pod vedením Igora Vasiljeviče Kurčatova vyvíjena a konstruována obrovská třístupňová termonukleární puma. To, co Sověti ztráceli u přesnosti svých jaderných zbraní, se snažili dohnat na velikosti a rozsahu jejich ničivého potenciálu.
Jak moc byla vlastně Car-bomba velká a ničivá? Zkuste si představit (ano, jde si to těžko představit, proto „zkuste“) výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. Ne zvlášť, ale oba dohromady. Výslednou představu vynásobte přibližně 1 500× a dostanete energii okolo padesáti sedmi megatun TNT, což byla síla Car-bomby. Sovětům se takové množství „výbušné energie“ podařilo vměstnat do osm metrů dlouhé a sedmadvacet tun težké bomby, jejíž průměr měřil dva metry.
Výbuch na střelnici
K odpálení Car-bomby došlo po několikaletém přísně utajovaném vývoji 30. října roku 1961 v 11:32 moskevského času. Jelikož šlo o test, bomba byla shozena nad hlavní sovětskou jadernou střelnicí na Nové zemi. Nová země je souostrovím v Severním ledovém oceánu na jednom ze severních cípů Ruska. Střelnice zde byla zbudována v letech 1954 až 1955. Čtyřmotorový letoun Tupolev Tu-95 Car-bombu shodil z výšky deseti a půl kilometrů, přičemž padákový systém bomby zajistil zbrzdění pádu bomby a umožnil posádce bezpečný únik z oblasti výbuchu.
Vestavěný senzor tlaku vzduchu se postaral o roznět bomby, k výbuchu tedy došlo ve výšce čtyř kilometrů nad povrchem Země, což bylo jedním z aspektů, které utlumily ničivost exploze. Účinky bomby byly ničivé a fatální, přičemž dosáhly jen poloviny původně zamýšlené uvolněné energie – bomba měla podle prvotních plánů dosahovat „síly“ jednoho sta megatun TNT.
V momentě výbuchu se okamžitě vytvořila obrovská ohnivá koule o průměru osmi kilometrů a světlo, které vyzařovala, bylo pozorovatelné ze vzdálenosti jednoho tisíce kilometrů. Po explozi se vytvořil nechvalně proslulý atomový hřib, který dosahoval neuvěřitelné výšky 64 kilometrů a zasahoval tedy až do mezosféry. Průměr klobouku hřibu byl 95 kilometrů, pro představu – sahal by od Prahy až do Plzně. Průměr nohy atomového hřibu měřil přibližně 40 kilometrů.
Následky v blízkém i dalekém okolí byly nejen znatelné, ale dokonce destruktivního charakteru. Ve vesnici Severnyj vzdálené 55 kilometrů od epicentra byly zničeny všechny budovy, ve vesnicích a městech vzdálených i několik set kilometrů poznaly ničivost výbuchu dřevěné stavby. Stavby kamenné a betonové zase ztratily okna, dveře, a dokonce střechy – skleněné okenní tabulky byly zničeny i v místech vzdálených 900 kilometrů. Tlaková vlna byla pozorována ve vzdálenosti sedmi set kilometrů, přičemž seismická vlna oběhla celou zeměkouli hned třikrát a stále byla měřitelná. Pokud by se v oblasti do sta kilometrů nacházel člověk, byly by mu způsobeny popáleniny třetího stupně.
Důsledky výbuchu Car-bomby
I tímto způsobem to může dopadnout, když si jde Rus zastřílet na střelnici. Účinky bomby a velikost výbuchu byly nepředstavitelné. Dokonce tak veliké, že překvapily i samotné Sověty, samotné tvůrce této zbraně. Test Car-bomby zažehl v mezinárodních kruzích nejen značnou nespokojenost, ale také jednání o jakési regulaci jaderných testů. Výsledkem byl podpis Smlouvy o omezení jaderných zkoušek, který později vedl k významným rozhovorům, debatám a smlouvám o omezení strategických zbraní. Exploze Car-bomby ukázala nejen ničivost jaderných zbraní a možnosti lidského zbrojení, ale naštěstí také špetku respektu a sebereflexe, díky níž jsme se možná zatím nedočkali žádného podobného výbuchu. A snad ani nedočkáme.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
