Česko je tolik let rozpolceno nad činy bratrů Mašínových, že se při dnešním studiu událostí z 50. let skoro zdá, že jde o dva odlišné příběhy. Jeden je o partě násilnických psychopatů, kterým bylo jedno, koho při cestě za svým cílem oddělají, druhý je hrdinský epos o Hanebných panchartech počesku.
Rodinné dědictví
Generál Josef Mašín byl legionář, důstojník prvorepublikové armády a protinacistický odbojář. Jeden ze slavných Tří králů. Když se gestapu konečně podařilo ho zatknout, museli mu prostřelit ruku, aby pustil zbraň, kterou svíral v dlani. A přestože byl ošklivě postřelen a utrpěl několik zlomenin, při prvním výslechu Josef Mašín seřezal nacistu, který se ho pokoušel mučit, takže ho pak vyslýchali gestapáci minimálně ve dvou a spoutaného ve svěrací kazajce.
Výslechy probíhaly několik měsíců, ale přes nejlepší snahu protektorátních důstojníků se jim z Mašína nepodařilo vymlátit vůbec nic, takže ho nakonec v roce ‘42 popravili na Kobyliské střelnici. Po celou dobu z něj byli tak nervózní, že mu ani před nastoupenou popravčí četou nesundali pouta. Těsně před smrtí zvolal na celý areál: „Ať žije Československá republika!“ Ve svém dopise na rozloučenou, který byl rodině předán po válce, mimo jiné napsal: „Drahé moje děti! … Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I vy jednou takto musíte postupovat.“
A děti si to vzaly k srdci.
Kdo seje teror, sklízí Mašíny
Nás z těch dětí zajímají hlavně dva synové Mašína staršího. Josef a Ctirad. Zatímco jejich otec zemřel v boji s nacismem, pro jeho dva syny se v roce 1948 objevil nový, ale stejně nebezpečný nepřítel – komunisté. Josef Mašín dodnes tvrdí, že v roce ‘48 komunistická strana v podstatě vyhlásila občanskou válku zbytku národa. „Vyhlásili třídní boj… a my jsme ten třídní boj prostě vzali,“ řekl v roce 2011 do interview v Mnichově.
Odbojová skupina bratří Mašínů byla pětičlenná, ale nejaktivnější byli právě Josef a Ctirad. Paradoxně jim odhodlání dodávala komunistická propaganda, protože neustálé řeči o vnitřním nepříteli a absurdní množství poprav a procesů dávaly Mašínům dojem, že Československo přetéká odbojovými skupinami, které dělají to samé, co oni.
Nikdo ale nedělal to, co oni. Minimálně ne tak efektivně a tak brutálně.
V polovině září roku 1951 přepadla skupina služebnu SNB v Chlumci nad Cidlinou. Esenbákovi ve službě rozbili hlavu železnou tyčí, ale když nechtěl ztratit vědomí, nakonec ho museli zastřelit. Výstřel ale dělá rachot, takže parta vzala roha. Jenom o dva týdny později však bratři přepadli služebnu v Čelákovicích. Sloužícího policistu vylákali na odlehlé místo pod záminkou dopravní nehody. Esenbáka odzbrojili, spoutali, vrátili se s ním na služebnu, napakovali se zbraněmi a při odchodu mu podřízli hrdlo.
Komunisté začali čichat průšvih a celý region byl na pozoru. Mašínovi se rozhodli, že už není v zemi bezpečno, takže se vydají na Západ, získají podporu a výcvik od Američanů, a pak se vrátí zpátky do Československa. Jenomže agent CIC, předchůdce populárnější CIA, který je měl převést na Západ, byl zatčen estébáky a při brutálním výslechu prozradil jméno. Ctirad Mašín.
Oba bratři byli zatčeni a mučeni, ale STB neměla nejmenší tušení, že to jsou právě tihle dva, kdo nahání hrůzu každému soudruhovi ve východních Čechách. A synové starého Mašína se potatili. Ani slovo během výslechu. Josef byl tedy po dvou měsících propuštěn, Ctirad dostal dva roky v Jáchymově za přípravu ilegálního přechodu hranic.
Zatímco Ctirad kutal uran, Josef nelenil. I bez možnosti kontaktovat bratra věděl, že plán dostat se na Západ pořád platí. Ale na CIC se už spoléhat nemohli, museli to zvládnout sami. A na to byla potřeba spousta peněz. V srpnu 1952 přepadli dva „neznámí“ muži v přestrojení za lidové milicionáře vůz, jenž vezl výplaty do fabriky. Přes osm set tisíc korun. Jedna ze čtyř osob, která měla převoz hlídat, při tvrdé akci zemřela. Je asi jasné, kdo za tím stál.
Takže když se díky amnestii Zápotockého dostal Ctirad Mašín na svobodu, měl jeho bratr v podstatě všechno nachystáno. A protože to jsou bratři Mašínové, o kom se bavíme, ještě než vzali roha ze země, stihli zapálit pár JZD stohů slámy, aby ukázali komunistům plamenný vztyčený prostředníček… a samozřejmě stihli těžce zranit několik dobrovolných hasičů. Smyčka se kolem nich utahovala a byl čas prásknout do bot… a případně u toho odprásknout pár rudoarmějců.
Na Západ
Samotný útěk ze země připadl na začátek října. V noci ze 3. na 4., takže to teď bude přesně na den sedmdesát jedna let. Jak říká Josef Mašín: „Byli jsme dobrý tenkrát.“ Pětičlenná skupina byla totiž odhalena až na území východního Německa. A při celé hranici východního bloku se spustil poplach.
Hon na pětici diverzantů se uspořádal velice rychle a ve velkém. Obecně se přiznává, že mezi československými hranicemi a Berlínem nahánělo Mašínovy a jejich tři parťáky nějakých dvacet tisíc neměckých i sovětských vojáků. Ta cesta Německem je dnes už naprosto legendární, došlo k několika ozbrojeným střetům, ale dva jsou nejslavnější.
Jednak přestřelka na nádraží v městečku Uckro. Tam to schytali dva němečtí policisté a skupina přišla o prvního z pěti členů, Zbyňka Janotu. Ten pracoval se skupinou od přepadů esenbáckých služeben. Druhá a možná ještě dramatičtější událost se odehrála jen šedesát kilometrů od Berlína. Grupa se u vesnice Waldow ocitla obklíčena v malém lesíku, ze kterého se musela prostřílet ven. Oba bratři taky přiznávají, že tam měli nahnáno nejvíc. Proti čtyřem odbojářům tam stálo tisíc nepřátel. A tam skupina přišla o Václava Švéda, jenž se podílel na přepadení vozu s penězi. Noc ve Waldowě nakonec zbývající tři členové přečkali v domě rodiny, kterou vzali jako rukojmí.
Hranici do západního Berlína překročila skupina 31. října. Milan Paumer, třetí člen skupiny, který s ní operoval od samého začátku, s průstřelem břicha. Američané byli z našich diverzantů naprosto paf, obzvlášť poté, co si Mašínovi bratři vyžádali přezbrojit a poslat zpátky do východního bloku pro zajatého Janotu. Tuhle operaci ale americká armáda zařízla.
Mašínovi pevně věřili, že se chystá třetí světová, že válka je nevyhnutelná. A těšili se, protože věděli, že půjdou na špici amerických sil osvobodit Československo. Josef Mašín dokonce narukoval k 82. výsadkové divizi, takzvaným zeleným baretům… Jak ale sám říká: „V roce 1956 vjely sovětské tanky do Budapešti a Západ neudělal nic. A nám bylo jasné, že se nic konat nebude.“
Možná někdy
Oba bratři tedy prožili život v Americe… a nikdy se do Česka nevrátili. Tvrdí, že se toho nezměnilo tolik, aby svým návratem legitimizovali tenhle stát. Hlavně jim vadí dvě věci, kontinuita zákonů z minulého režimu a především existence komunistické strany. A taky Ctirad Mašín měl osobní problém s Havlem, protože ho viděl jako bezzubou STBáckou loutku, kdežto Havel viděl Mašína jako necitlivého zabijáka. Vcelku logicky vlastně.
Už třicet let se píšou články o tom, jestli byli Mašínové bezcitní zabijáci, nebo hrdinové. Střídavě se na ně plive a udělují se jim vyznamenání. Do diskuzních pořadů se zvou jejich zastánci a rodinní příslušníci lidí, které diverzní skupina při své činnosti zabila. Řeší se, jestli je esenbák jenom vesnický policajt, nebo jestli je to přisluhovač totalitního režimu. Drobnou zajímavostí je to, že rodina, kterou si Mašínovi vzali ve Waldově jako rukojmí, je s Josefem dodnes v kontaktu a lítá za ním do Ameriky.
Běžně tyhle polemiky nad bratry Mašíny končí klasickou větou „pravda je někde uprostřed, nejsou to ani hrdinové, ani zabijáci“. My si dovolíme nesouhlasit. Bratři Mašínové byli obojí, hrdinové i zabijáci. Čeští Hanební pancharti.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
