Krajina ve stínu měla být černobílým historickým snímkem, v rámci žánru premiérou pro zavedeného českého režiséra Bohdana Slámu. Krajina ve stínu rozhodně je černobílá a rozhodně to je historický film. Snad až příliš historický. Sláma totiž natočil hranou kapitolu z učebnice dějepisu - nebo možná spíš heslo na Wikipedii - a dokázal tak dramatické téma, které i po více než 70 letech stále budí emoce, kdykoliv a kdekoliv na něj přijde řeč, převést na plátno neskutečně nudně a plytce.
Krajina ve stínu nudy
Poválečný odsun německého obyvatelstva je kapitolou českých dějin, o které se dodnes těžko mluví. Samozřejmě je to diskuze nezbytná, na druhou stranu, většina viníků je už dávno mrtvá, tedy nepotrestatelná. Nikdo už potomkům zlynčovaných nebo popravených obětí neřekne: "Jednal jsem v afektu, z touhy po pomstě a hluboce toho lituji." Bohdan Sláma se přesto ve svém novém filmu rozhodl toto téma otevřít a zase jednou českou společnost s divokými odsuny konfrontovat. Naposledy to udělal Juraj Herz v roce 2010 s Habermannovým mlýnem. Herzův patetický, kýčovitý a okatě (rozuměj trapně) ambiciózní kousek tehdy udělal z odsunu Němců Hollywoodu hodné drama. Nebylo to důstojné, ale obsahovalo to emoce a rozhodně to emoce dokázalo vzbudit - ať už dojaté, nebo znechucené.
Slámův film rozhodně je důstojný. Je to totiž pomník. Ne pomyslný pomník. Opravdu je to prostě kus kamene s vytesanými jmény, který stojí někde v opuštěném poli. Je to kapitola z učebnice dějepisu převedená na plátno. Je to heslo z Wikipedie, které někdo zfilmoval. Krajina ve stínu v divákovi nebudí nic. Vůbec nic. Snad je to proto, že režisér chtěl opravdu vzdát poctu něčemu, k čemu má jako rodilý sudeťák zřejmě osobní vztah, možná se právě naopak tak moc snažil udržet si neutrální postoj vůči celé problematice. Ne, reflexe to skutečně není, protože události snímku nejsou zasazeny do celkového historického kontextu. Sláma viditelně chtěl natočit "obrazy z chodu jedné obyčejné vesnice v neobyčejné době". Pak ale stojí otázka, proč by se na to měl vůbec někdo dívat? A odpověď - kde nic, tu nic.
Sláma se dosud věnoval filmům, kterým říkáme "sociální sonda", ačkoliv do nich vždy dokázal vpravit něco, co je činilo neuvěřitelnými ve smyslu nerealistickými. Ať už Štěstí, Venkovský učitel nebo Bába z ledu - všechno jsou to každodenní příběhy ze života smutných lidí, co hledají svoje místo na slunci. Ten, kdo ty příběhy sleduje, jim přeje, aby došli spokojenosti, ale zároveň nevěří, že by něco takového mohlo skutečně stát. Krajina ve stínu, která je naopak tvrdě faktická, navíc je nejen inspirována, ale v podstatě slovo od slova na plátno přepisuje vyprávění pamětníků tzv. Tušťského masakru, je tedy něco úplně jiného. A je znát, že si Sláma naložil látku, která jeho režijnímu stylu nesedí.
Je to zčásti ku prospěchu věci, že Sláma zůstává decentní a nechává záznam věcí, které se skutečně děly, působit sám za sebe. Bohužel s tím ale jde ruku v ruce plytkost všech postav, jejich vzájemných vztahů, absence vnitřních životů. Veberovi i jejich sousedé jsou jen statické, neživé figurky pochodující po návsi, sedící u piva a říkající nějaká slova. Zajímavými je nedokáže udělat ani práce s kamerou, která je stejně precizní, faktická a neživá, či s hudbou, která prakticky chybí.
Ve srovnání s Habermannovým mlýnem tu tak během deseti let vznikly na jedno téma dva zcela odlišné filmy, každý stojící na jednom konci škály, jak se dá divoký odsun Němců z pohraničí uchopit. Na straně jedné je český film, který by si moc přál být americký a má tedy všechno, co by takový snímek mít měl (včetně Karla Rodena), na straně druhé nudné a nezábavné dílko, které postrádá hloubku i názor a neocení jej ani školák, který se jeho sledováním vyvlíkne ze třech vyučovacích hodin dějepisu. Snad se za dalších deset let najde někdo, kdo dokáže to nejhorší, co jsme jako národ ve 20. století napáchali, zfilmovat tak, aby to někoho zajímalo.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
