Neutralita, ale s výhradami

Nemnoho evropských zemí zůstalo během druhé světové války neutrálních – asi nejkonfliktnější pak byla situace ve Španělsku, které se těsně před začátkem války dostalo z útrap ničivé občanské války. Ekonomicky vyčerpaná země se navzdory sympatiím se spřáteleným fašistickým režimem v Německu rozhodla zachovat neutralitu, a to i navzdory osobnímu naléhání Adolfa Hitlera. Ten se všemožně snažil tlačit na španělského diktátora generála Francisca Franca. Přestože Franco po pádu Francie zvažoval možnost zapojení své země do světového konfliktu výměnou za bývalé francouzské kolonie v severní Africe, nakonec si Španělsko zachovalo oficiálně neutralitu až do konce války.

mohlo by vás zajímat

Hitlerův zvrácený plán, který pohořel: Nacistické Německo měla zachránit elitní jednotka v amerických uniformách

Jedinou výjimkou pak byly jednotky tzv. Modré divize. Část Frankova režimu, především z řad militantních křesťanů, totiž otevřeně sympatizovala s nacistickým antikomunismem. Takže po začátku německé invaze na jaře 1941 do Sovětského svazu viděli tito Francovi funkcionáři v případné účasti na válce se Sověty jakousi novodobou křížovou výpravu. Již v červnu 1941 proto nechal Franco vyslat do Německa na trénink první skupiny dobrovolníků, kterým se pro jejich modré falangistické košile začalo přezdívat „Modrá divize“. V boji ale měli tito odhodlaní vojáci klasické německé polní uniformy s označením, že se jedná o Španěly, a štítkem ve španělských národních barvách.

Skoro tak dobří jako Němci

Po složení oficiální přísahy věrnosti Hitlerovi se tyto jednotky začlenily pod německou armádu jako 250. pěší divize Wehrmachtu. Španělé byli následně nasazeni v boji na východní frontě především v okolí řeky Volchov, kde své bojové úkoly splnili nadmíru dobře. Největšího nasazení se pak Modrá divize dočkala při obléhání Leningradu, kde byli španělští vojáci posláni přímo do první linie. Zde projevili nadstandardní odvahu i výdrž, čímž se stali v očích svých německých spolubojovníků rovnocennými partnery v boji. Sám Adolf Hitler byl ze španělských dobrovolníku tak nadšen, že je otevřeně chválil jako „srovnatelné s nejlepšími německými vojáky“. Španělé se tak jako jediní zahraniční vojáci dočkali vlastní medaile za své úspěchy v leningradské bitvě, ve které významně pomáhali i příslušníci modré eskadry, tedy oddíly španělských letců. Za celou dobu války se tak na východní frontě vystřídalo na 45 000 španělských vojáků.

GALERIE Modrá divize

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Nicméně, v roce 1943, kdy už začalo být pomalu jasné, že Německo válku zřejmě nevyhraje, se začaly především církevní a liberálnější kruhy ve španělské vládě zasazovat za ukončení španělské spolupráce s nacisty. Franco se nakonec pod obrovským nátlakem Spojenců, kteří začali zpochybňovat španělskou neutralitu, rozhodl odvolat španělské vojáky z východní fronty. I když většina uposlechla, přibližně 3 000 mužů, především militantních křesťanů, se rozhodlo zůstat bojovat po boku Němců. Tento zbytek pod jménem Modrá legie se nakonec zapojil i do obrany Berlína, tažení v Lotyšsku a část byla nasazena proti Titovým komunistickým partyzánům. Po skončení války tak zůstala malá část Španělů uvězněna v Sovětském svazu, odkud se vrátila až v roce 1954. Příslušníci Modré divize se pak po válce dostávali do nejvyšších pater španělské politiky. Část z nich zůstala v politice i po pádu Francova režimu.