Jaroslav Moučka

Jeden z nejzajímavějších příběhů se nám dostává prostřednictvím hojně obsazovaného herce Jaroslava Moučky. Moučka se narodil roku 1923 ve Studené u Telče a za svůj život působil v divadle v Jihlavě, na Kladně, v Olomouci, ve Zlíně, a dokonce i v pražském Národním divadle. Většinou byl obsazován do typicky lidových rolí, často byl ovšem také vyobrazován jako morous. Znám je například díky rolím v seriálech Byli jednou dva písaři, Chalupáři nebo Rozpaky kuchaře Svatopluka. Jaroslav Moučka pocházel se svým bratrem z chudé rodiny, proto je poměrně pochopitelný jejich vstup do komunistické strany, která prosazovala ideologii zaručující sociální jistoty a rovnost všech.

Jaroslavův bratr Milan se ovšem vydal jinou cestou a stal se velitelem vyšetřovatelů StB, což bylo důvodem, proč se bratři přestali stýkat. Jaroslav Moučka sice byl členem KSČ, ovšem v roce 1968 na protest ze strany vystoupil a přijal roli ve snímku Dlouhé odpoledne, který se stal trezorovou záležitostí. Téměř na 10 let se od komunistické strany oprostil, jelikož nesouhlasil s invazí vojsk Varšavské smlouvy. V roce 1977 mu byl ve formě ústupku strany benevolentně nabídnut návrat do strany. Jaroslav Moučka pravděpodobně vychladl a nabídku přijal, načež byl zasypán oceněními (1978 zasloužilým umělcem, 1982 státní cena Klementa Gottwalda) a dostal roli tajemníka Pláteníka v propagandistickém seriálu Okres na severu.

Josef Větrovec

Josef Větrovec pocházel z Plzně, kde se narodil 5. března roku 1922, a také se zde vyučil kovomodelářem. O Josefu Větrovcovi je známo, že byl celý život přesvědčeným komunistou, což však automaticky nemusí znamenat, že měl prohnilou duši – s takhle černobílým pohledem se totiž na minulost nahlížet nedá. Za druhé světové války organizoval Větrovec odbojovou činnost, za což byl v roce 1943 zatčen gestapem a vězněn až do roku 1945, nejdříve v Plzni, poté v Terezíně a Buchenwaldu.

S divadelní kariérou začal jako ochotník v rodné Plzni, následovalo angažmá v Divadle J. K. Tyla a dlouhých třicet let v Divadle E. F. Buriana, kde působil v letech 1973 až 1988 také jako ředitel. Větrovec byl také skvělým dabérem – známý je především díky tomu, že propůjčil svůj hlas francouzskému herci Jeanu Gabinovi. Stejně jako Moučka byl i on hojně oceňován, v roce 1973 se stal zasloužilým umělcem, roku 1978 mu byl udělen Řád práce a v roce 1983 se stal dokonce národním umělcem. Co se týče politické aktivity ve prospěch minulého režimu, roku 1945 byl ustanoven okresním tajemníkem KSČ v Plzni a později se stal také členem městského výboru KSČ v hlavním městě. Některé zdroje dokonce uváděly, že byl jedním z těch, kdo se účastnil zničení pomníku Tomáše Garrigua Masaryka v Plzni po protikomunistických nepokojích v roce 1953. Větrovec však tuto informaci popřel. Faktem však je skutečnost, kterou potvrdila i jeho dcera, přestože s ním v politických názorech nesouhlasila a víceméně se s otcem za komunismu nestýkala. Josef Větrovec se navzdory své „prospěchářské“ povaze a členství v partaji snažil pomáhat. Byl jediným, kdo měl odvahu zaměstnat členy kapely Plastic People of the Universe po jejich propuštění z vězení. Když práci opouštěli, dal jim všem dobré posudky, aby jim v těžké situaci nepřitížil. Několika lidem prý také údajně pomohl najít práci nebo bydlení. O vystoupení ze strany uvažoval v roce 1969 po jednom z projevů prezidenta Husáka, nakonec k tomu ale nedošlo.

Po roce 1989 projevil velký zájem o myšlenky Václava Havla, ačkoli se velice uzavřel sám do sebe a stranil se lidí. V Praze byl na stará kolena nešťastný, jelikož ho lidé jedním metrem odsoudili za angažovanost. Všechno dobré zapomněli, a to špatné mu naopak předhazovali ještě více než kdy dřív.

mohlo by vás zajímat

Mistři stříbrného plátna se nerodili ve školách: Čeští herci, kteří se zapsali do historie i bez hereckého vzdělání

Miloš Kopecký

Miloš Kopecký byl, a stále je, jedním z nejpopulárnějších českých herců, kterému přinesly slávu televizní inscenace, rozhlas i filmové počiny – zejména pak české komedie. I Miloš Kopecký si během války zažil své hrůzy. Matku viděl naposledy, když nastupovala do transportního vlaku směrujícího do koncentračního tábora, on sám musel v roce 1944 do pracovního tábora na Benešovsku, kde zůstal až do konce války. Možná právě zde se rozvinula jeho maniodepresivní psychóza, kterou trpěl po zbytek života.

Ke svému angažmá v komunistické straně se vyjádřil následovně: „Jsem komunista. Mám tolik námitek a výhrad proti KSČ, že kdybych je měl vypsat, byla by to brožura dosti obsáhlá. Ale je čas na to, abych vytýkal komunistům jejich vadu, demagogii a jiné slabosti? Nejdříve je nutno umlčet reakci, ten skrytý fašismus, porazit nepřítele. Potom budeme delikátní, jako nikdy nikdo nebyl.“ Nadšení ovšem netrvalo dlouho, ze strany byl v roce 1954 vyloučen, dle jeho slov proto, že neplnil své stranické povinnosti. V roce 1984 se stal moderátorem tendenčního dokumentu o emigrantech, což ve spoustě lidí vyvolalo silně negativní reakce. Následně ale odvážně promluvil v roce 1987 na IV. Sjezdu Svazu dramatických umělců v Praze: „Vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním pathosem, se kterým stačily tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce. (…) „Každá doba má své lidi. Jako je umění včas přijít, je i nemenší umění včas odejít... Odejděte včas, to jest hned, může Vám být ještě poděkováno...“ Velice kriticky se z pozice Národního umělce vyjádřil k tehdejším politickým špičkám, což následně odvysílala také Svobodná Evropa. V Rudém právu vyšel projev pochopitelně patřičně seškrtaný v duchu komunistické cenzury.

Jiřina Švorcová

Jiřina Švorcová, známá především pro svou roli Ženy za pultem, byla jednou z politicky nejangažovanějších hereček minulého režimu. Od počátku sedmdesátých let se z ní stala jedna z klíčových postav normalizační kultury. V roce 1969 na sebe upozornila například založením Leninského svazu mladých, přispívala ale také například cenzurnímu procesu svým zasedáním v poradním výboru ústředního dramaturga Filmového studia Barrandov. Roku 1976 byla zvolena do ÚV KSČ a podílela se také na přípravě Anticharty. Jako jedna z mála hereček zůstala zapálenou komunistkou i po sametové revoluci v roce 1989. Na kampaních KSČM se podílela recitováním komunistické poezie a v roce 1996 dokonce kandidovala za KSČM do Senátu na Litoměřicku, ovšem neúspěšně.

Jiřina Jirásková

Jiřina Jirásková je v kontextu své historické politické angažovanosti velice kontroverzní postavou. V padesátých letech se jako členka vinohradské scény podílela na odsouzení své kolegyně Jiřiny Štěpničkové v rámci vykonstruovaného procesu. Pro Štěpničkovou to nebyla pouhá kolegiální zrada, jelikož byla následně vězněna dlouhých 10 let. Za tento čin se ovšem Jirásková několikrát omluvila a přisoudila pochybení své mladické nerozvážnosti, v rámci které věřila komunistické propagandě doslova vše, členkou KSČ navíc byla již od svých 16 let. V roce 1970 stranu opustila a následně údajně čelila komunistickým represím i ona sama, v roce 1990 se navíc zasadila o odchod herečky Jiřiny Švorcové do důchodu.

GALERIE Angažovaní herci v dobách komunismu

+ DALŠÍCH 5 FOTEK + DALŠÍCH 6 FOTEK

Chyby a odpuštění

Neměli bychom prvoplánově a černobíle soudit minulost ostatních, ale naopak se z jejich chyb poučit a inspirovat do budoucna. Chybovat je totiž lidské a také odpuštění by mělo patřit ke standardním projevům lidskosti. Mnohem důležitější než samotné členství ve straně či politická angažovanost zmíněných herců za minulého režimu je jejich následné uvědomění, které většinou nastalo – ovšem ne ve všech případech. V galerii najdete další herce, kteří se tímto způsobem „provinili“. Pokud přeci jen některé z nich odsoudíte, neznamená to, že musíte odsoudit i jejich uměleckou kariéru. Osobní život a názory by se totiž měly od uměleckého projevu oddělovat, protože spolu mají většinou pramálo společného.