Hodit si škrpálem
Jednoho krásného horkého dne v červenci 1518 se ve Štrasburku stala ztvláštní věc. Místní žena, kterou si historie pamatuje jenom jako “Frau Troffea” vyšla na ulici a začala tančit. Na tom by nebylo nic divného, kdyby třeba hrála hudba nebo měla dobrou náladu nebo tančila jen chvíli. Ale tak to nebylo. Žena se pohádala se svým mužem, bosá vyšla na ulici a prostě začala tančit. Divoce a šíleně. Nesmála se, naopak křičela o pomoc a o slitování.
Tančila řadu hodin, dokud nepadla vysílením, nohy rozedřené do krve. Upadla do hlubokého spánku, který měl spíš blíž k bezvědomí, a jakmile se probrala, její tělo sebou zase začalo nekontrolovatelně trhat a frau se zase roztancovala, zatímco plakala hanbou, vysílením a zoufalstvím.
V tu chvíli už se kolem ní shromáždil početný dav, někteří tleskali, někteří byli vyděšení. Ale co bylo nejhorší, řada lidí se začala přidávat. “Taneční mor” se šířil městem jako nakažlivá nemoc, lidé trsali v ulicích celé týdny, padali vysílením a přehřátím, řadě z nich nakonec selhal organismus a padli mrtví na podlahu, zatímco zbytek davu prostě tancoval na jejich mrtvých tělech.
V moment největšího rozmachu nemoci údajně v ulicích města najednou tančily až čtyři stovky lidí. A vy se určitě ptáte: WTF?!
Epidemická opatření
Ukázalo se, že středověká radnice je na epidemii taneční choroby připravená asi stejně dobře jako vláda na příchod koronaviru, takže se narychlo svolávali experti, kteří měli s epidemií pomoci.
Prošly se všechna možná řešení zdravotní krize, která byste očekávali od lékařské obce šestnáctého století. Astrologie, posednutí démony, nekalá práce heretiků… Nakonec se lékaři shodli na něčem, co aspoň z dálky zavání nějakou medicínou - nemoc krve. Konkrétně se tomu říkalo horká krev. Teorie byla taková, že se v horku přehřeje vaše krev a potom dělá bordel v hlavě. Takže lékaři tančícímu davu předepsali to, co by udělala každá střední škola v Disney filmu, víc tance a hudby!
K tančícímu davu byla nahnána kapela a davy dobrovolníků, kteří se přidali k párty. Středověký rave pokračoval dalších několik týdnů, lidé neustále umírali a vypadalo to, že jediné, čeho radnice docílila, bylo to, že to chytlo víc lidí.
Postupně se zkoušela různá další opatření. Třeba zásahy exorcistů, svěcení ulic, zákaz hudby a zvláště pak tamburín a bubnů, protože to jsou zcela evidentně ďáblovy nástroje. Nic nepomáhalo, takže se nakonec město obrátilo ke svatým. Konkrétně ke svatému Vítu, mučiteli, který měl údajně v sedmi letech uzdravovat své nepřátele, krotit lvy a přežít vaření v kotli.
Ze Štrasburku byl vypraven velký průvod vozů, na nichž hrála kapela a za tou trsal dav vysílených tančících. Podivný dav vyjel z města a vozy vedly tančící nemocné k nedaleké bazilice svatého Víta. Průvod tam dorazil o řadu hodin později, v bazilice se vedla mše za duše všech postižených a tančícím byly “nazuty speciální požehnané červené střevíce”. A touhle událostí nákaza tanečního moru utichla.
Hotová pandemie
Já vím, co si říkáte, zní to jako nějaká obskurní hloupost, kterou si přiožralý kronikář vycucal z prstu. Ale Štrasburk nebyl jediným městem, kde tahle podivná nákaza udeřila, tam byla akorát nejlépe zdokumentována. Od čtrnáctého století byly pozorovány výbuchy nedobrovolného masového tančení po celé Evropě. Ve Francii, Německu, Holandsku… V Itálii byl dokonce podobný jev pozorován od začátku století třináctého. Říkalo se tomu tarantismus a věřilo se, že mánie byla způsobena kousnutím zvláštního druhu pavouka, tedy tarantule. Podobně jako ve Štrasburku se to léčilo hudbou a Italové dokonce založili celý speciální žánr hudby jenom proto. Jmenuje se tarantella a za ta staletí se stal součástí italského folklóru.
No dobře, říkáte si, ale na začátku šestnáctého století asi čtyři sta lidí nepokousali tarantule. A máte pravdu, jenže… pravou příčinu taneční mánie dodnes neznáme. Možných vysvětlení se nabízí hned několik. Tím nejstarším je, že ženy jsou štětky, co obcují s ďáblem a pak uhranou zbytek města. Aspoň to byl verdikt italských učenců, kteří přijeli fenomén vyšetřovat v roce 1527.
Dalším, trochu pravděpodobnějším vysvětlením, je otrava houbami, konkrétně něčím podobným paličkovici, námelu, který se údajně měl zapracovat do pečiva díky nekvalitnímu zpracování obilí. V určitých podmínkách můžou podobné houby fungovat jako psychedelikum. Mimochodem, některé odrůdy paličkovice vypadají jako pavouk. Náhoda?! Ano, pravděpodobně náhoda. Faktem ale je, že dodnes je pro nás svět hub a plísní velkou záhadou a víme, že existují houby, které ovlivňují po pozření chování svých obětí. Tak třeba namátkou ta houba, která napadne mravence, nechá ho vylézt do korun stromů a potom mu vybouchne z hlavy, aby se její spóry rozletěly co možná nejdál. To existuje, vygooglete si Ophicordyceps nebo “zombie houba”.
Během historie se koketovalo i s myšlenkou na epilepsii, ale ta je jednoduše vyvrácena tím, že epilepsii nemůžete jen tak chytit, že. Ale právě díky událostem ve Štrasburku se epilepsii někdy říká tanec svatého Víta. Protože řada lidí dlouho věřila, že mučedník buď nákazu vyléčil, a nebo ji rovnou rozpoutal a potom vyléčil jako trest za zpustlý život měšťanů. Ostatně, nezakazovala se pak jenom hudba, ale i hráčská doupata a bordely.
Tím nejpravděpodobnějším vysvětlením je nejspíš masová hysterie. Dá se chytit, v člověku s oslabenou psychikou může nadělat spoustu věcí a sugesce je mocná věc. Taky by to vysvětlovalo, proč se lidi zázračně vyléčili u baziliky svatého Víta díky mši a magickým střevícům.
Budeme se ale muset smířit s tím, že pravou příčinu téhle bizarní události nejspíš nikdy nezjistíme. Nikdy si nebudeme úplně jisti, co tehdejší lidi vyhnalo do ulic na jednu z prvních rave party lidstva. A přestože jste o tom doposud nikdy neslyšeli, můžete si být jisti, že tahle událost je nesmrtelně vetknuta do kultury naší civilizace.
Pamatujete, jak štrasburská radnice vyřešila problém tím, že lidi vylákala hudbou za hradby města? Kde si myslíte, že se zrodila legenda o Krysařovi?