Král oblohy

Byl 245 metrů dlouhý (a tedy jen o přibližně 25 m kratší než Titanic), v průměru měl 41 metrů, obsahoval zhruba 200 000 m³ plynu, poháněly jej čtyři dieselové motory Mercedes-Benz, každý o výkonu 890 kW a díky nim dokázal letět rychlostí až 135 km/h. LZ 129 Hindenburg byl spolu s LZ 130 Graf Zeppelin II největším létajícím strojem všech dob. Navíc symbolizoval luxus; cena letenky byla srovnatelná s levnějším automobilem a honosný a prostorný interiér nabízel restauraci podávající teplá jídla. V kajutách cestujících byly sprchy se studenou i teplou vodou a na vyhlídkové palubě fungovala rovněž klubovna, kde hrál dokonce pianista na duralové piáno.

I proto byl ostře sledován veřejností a také médii. Když 6. května 1937 vzducholoď těsně před přistáním na letišti Lakehurst v New Jersey nečekaně vybuchla, fotografie, filmový záznam a především vášnivá rozhlasová reportáž Herberta Morrisona přímo z místa katastrofy se rozšířily prakticky okamžitě všude po světě, což přispělo k definitivnímu konci tohoto způsobu dopravy, který nám dnes připadá více pohádkový než reálný.

mohlo by vás zajímat

Katastrofa, která dala jméno tvrdým rockerům. Před 29 lety došlo k leteckému neštěstí v Ramsteinu

Pravda, už před tragédií Hindenburgu došlo k řadě nehod vzducholodí, které většinou způsobilo počasí. Žádná vážnější nehoda se však netýkala přímo Zeppelinů; Graf Zeppelin bezpečně nalétal více než 1,6 milionu kilometrů, měl za sebou mimo jiné i první úplný oblet zeměkoule a přímo Hindenburg za rok svého provozu zvládl rekordní dvojnásobný přelet Atlantiku v čase 5 dní, 19 hodin a 51 minut.

Problém byl ale v jedné věci; vojenské embargo Spojených států přinutilo německé konstruktéry ustoupit od původního plánu plnit zaoceánské vzducholodě heliem a jako nosný plyn tak museli použít vysoce hořlavý vodík. To bylo nebezpečné, ale Němci měli s používáním vodíku ve vzducholodích již zkušenosti, a tak se toho příliš nebáli. Prostě konstrukci Hindenburgu doplnili o různá bezpečnostní zajištění, aby se zabránilo požáru a potah konstrukce byl speciálně upraven tak, aby se zabránilo jiskrám. Stavitelé nebeského giganta si byli jeho bezpečností jisti natolik, že na něj umístili dokonce i kuřárnu. Jenže...

Sabotáž, nebo chyba pilota?

Jenže realita se od teorie narýsované na papíře často liší. 3. května 1937 odstartoval Hindenburg z frankfurtského letiště a kvůli protivětru dorazil do New Yorku se zpožděním. Přístávací mánevr nad New Jersey začal 6. května zhruba v půl osmé večer. Tehdy posádka shodila první přistávací lano. A pak... když byl Hindenburg ve výšce asi 60 metrů, rozhořel se v jeho zadní části požár a během pouhých 34 sekund celá vzducholoď shořela. Z celkem 36 pasažérů a 61 členů posádky při katastrofě zahynulo 13 cestujících a 22 členů posádky. O život přišel i jeden ze členů pozemního personálu. Pokud má toto neštěstí nějakého hrdinu, pak je jím bezpochyby kapitán Max Pruss, který z hořících trosek vytáhl 5 přeživších, a to navzdory tomu, že sám utrpěl těžké popáleniny.

Havárie Hindenburgu patří k nejslavnějším leteckým neštěstím historie. Pokud vás zajímají další, podívejte se do následující galerie:

GALERIE Velká letecká neštěstí

+ DALŠÍCH 6 FOTEK + DALŠÍCH 7 FOTEK

Dodnes se přesně neví, proč Hindenburg tak náhle vzplanul, teorií je samozřejmě několik. Hned po katastrofě se šířila ta o sabotáži - tu pochopitelně prosazovali především zástupci firmy Zeppelin v čele s jedním z bývalých šéfů firmy Hugo Eckenerem. Vzducholodě Zeppelin byly považovány za symboly Německa a tedy nacistické moci, čímž mohly být lákavým cílem jak pro protivníky nacistů, tak pro soupeře zevnitř strany.

Nejpravděpodobnější je ale asi vysvětlení, že požár způsobila jiskra, která vznikla z nashromážděné statické elektřiny. Další názory vycházejí z filmového záznamu. Přední americký odborník na vyšetřování leteckých katastrof Greg Feith tvrdí, že na nahrávce je těsně před vzplanutím vidět poměrně prudký obrat stroje, ačkoliv posádka měla být v rámi výcviku varována, že se má takovým mánevrům při přistání vyhýbat. Někteří odborníci proto předpokládají, že při obratu došlo k prasknutí jedné z výztuh kostry vnějšího pláště, která poté při zpětném zášvihu prorazila jeden ze záďových oddílů, čímž způsobila únik vodíku, který následně začal hořet.

Ostatně i to, jaká látka vlastně začala hořet, je předmětem diskuzí. I když to pravděpodobně byl právě ten vodík, někdo si myslí, že šlo spíš o hořlavé příměsi v nátěru balónu. Ten byl na vzducholoď přidán těsně před odletem z Frankfurtu, aby ji chránil před slunečními paprsky. Kde je pravda, to už se dnes nedozvíme a o cestování vzducholodí si můžeme také nechat pouze zdát.