Dejte mi všichni pokoj

Že se počet nově nakažených koronavirem v České republice už třetí den drží pod stovkou, to je naprosto skvělá zpráva. Že vláda vymyslela alespoň trochu konkrétní plán na rozvolňování karanténních opatření, ať je jaký chce, to potěšilo také. Stále ale platí, že se svět potýká s pandemií a s neprobádaným virem, o kterém nevíme skoro nic. A rovněž platí, že i když tu nejdramatičtější část překonáme, už ten měsíc nouzového stavu bude mít dlouhodobé a bůh ví jaké dopady ve všech sférách našeho života.

Uvědomovat si tohle všechno, to je docela slušná nálož na psychiku, se kterou mají co dělat i ti nejpříčetnější z nás. A že těch příčetných zas tolik není - dlouhodobě se mluví o tom, že současná produktivní generace trpí na nemoci hlavy a duše nejvíc v historii (a to je to navíc možná tak, že na ně trpěli vždycky všichni, jen až tahle generace o tom dokáže otevřeně mluvit). Deprese, úzkosti, paranoia, nespavost; s tím se potýká neskutečné množství dnešních dvacátníků a třicátníků. Tak proč se, proboha, ještě navíc navzájem stresujeme přehnanou, nucenou motivací?

Každý den minimálně jednou narazím na větu "Berte karanténu jako příležitost". Čtěte, malujte, vařte, pečte, pr*ejte s partnerem jako nikdy, radujte se z maličkostí, odpočívejte, překopejte celý žebříček hodnot, važte si volného času, který jste doteď v uhoněné kapitalistické společnosti neměli a běda vám, jak ho pořádně nevyužijete! A já se ptám; Kdo jsi a proč mi diktuješ, co mám dělat a jak se mám na prahu konce světa cítit?

mohlo by vás zajímat

Proti koronaviru s humorem: Lidé místo roušek nosí kreativní kostýmy, na ulici se dá potkat žirafa i potápěč

Pokud pociťujete plíživý, zatím možná spíše podvědomý stres z toho, že nevyužíváte bonusového volného času v karanténě tak, jak byste asi měli, ulevím vám. Ne, opravdu nemusíte konečně napsat svůj první román, nemusíte se naučit japonsky, nemusíte si přestavět byt podle Feng-šuej, nemusíte se naučit stojku, zhubnout 20 kilo a dostat se do formy. Nemusíte si srovnat životní priority, dořešit haprující mezilidské vztahy a vylézt z izolace jako úplně nový, lepší člověk. Pokud se na něco z toho sami od sebe cítíte, samozřejmě to udělat můžete. Ale prostě nemusíte.

A dokonce ani nemusíte mermomocí pomáhat potřebným. Moji rodiče šijí a rozdávají roušky. Můj známý rozváží obědy matkám samoživitelkám a pokud jste minulý týden zaregistrovali rozhovor na ČT (případně v DVTV) s odvážnou studentkou, která dobrovolničí v domově pro seniory v Břevnici, tak to je shodou okolností moje blízká kamarádka. Já nedělám žádnou věc tohoto typu. Jako jeden z mála lidí v mém okolí ještě mám práci a trávím u ní 10 až 12 hodin denně, protože bych si ji ráda udržela. Chvíli jsem se kvůli tomu cítila tak špatně, že jsem z toho přestala spát. Ale už necítím. Ti, co pomáhají, mají můj respekt, ale já na dobročinnost prostě nemám čas ani energii a nebudu to lámat přes koleno za cenu vlastního psychického zdraví. Jsem snad proto horší člověk?

mohlo by vás zajímat

Hrdinové všedního dne: Bonzáctví je u nás národní sport, říká s povzdechem policista Tomáš Soukup

Jediné, co všichni "musíme", je přežít. Chovat se tak, abychom se koronavirem nenakazili a starat se o sebe tak, aby, kdyby náhodou, se naše tělo dokázalo s nákazou poprat a my zůstali naživu. A taky se musíme chovat tak, abychom tuhle snahu přežít nestěžovali ostatním. Je úsměvné, kolik lidí má v krizové situaci dost elánu na to osvojit si základy baletu podle Bolšoj těatru, ale už ne na to o víkendu vydržet sedět doma a nezahlcovat městské parky s rouškou ležérně staženou na půl žerdi.

A možná je to ještě jinak. Možná je to prostě tak, že ta hlavní věc, kterou teď musíme, je prostě přemýšlet. A jediné, co si z toho všeho máme odnést, je schopnost chovat se jeden ke druhému mírněji, tolerantněji a s větší empatií. Bohužel, obojí je výrazně těžší, než naučit se skládat origami.