Popraporčík Tomáš Soukup pracuje na Oddělení hlídkové služby Prahy 1 a v současné době nouzového stavu mimo jiné dohlíží s kolegy v samém centru metropole i na to, aby nám výjimečné regule sloužily ku prospěchu. Je v první linii, i on je podle nás hrdina všedního dne. Neztrácí smysl pro humor a strach o sebe nemá. I přes všechny zdánlivé bizarnosti téhle koronavirové doby, má svou práci rád. Jeho přesvědčení o tom, že je na světě proto, aby lidem pomáhal a chránil je, jen tak něco nezlomí.

Chrání i jeden druhého

Změnil se váš běžný pracovní režim v době koronavirové?

Určitě ano. Začne to již ráno, když jedu do práce městskou hromadnou dopravou a musím si nasadit roušku. Upřímně, samotné nošení roušky mi není úplně příjemné, protože s látkovou pokrývkou úst a nosu se nedá ideálně dýchat. Jednorázové roušky, prodyšné, vydrží v běžném provozu maximálně hodinu, a aby to mělo smysl, musel bych jich vystřídat spoustu. Na to, abych si pořídil takovou roušku za třicet korun a měl jich na den deset, nemám bohužel finanční dispozice. Tuhle ochranu si pořizujeme na vlastní náklady a něco málo dostaneme i v práci, ale na začátku tomu tak nebylo. V policejním autě pak máme vyfasovaný balíček s respirátorem, brýlemi, rukavicemi, dezinfekcí a bílým jednorázovým oblekem chránícím člověka před kontaminací. Nemáme k dispozici totiž vícero kusů uniforem, čili se musíme co nejméně vystavovat riziku nákazy, a balíček ochranných pomůcek máme jen pro případ nouze. To znamená, že vyhodnotíme situaci jako rizikovou.

mohlo by vás zajímat

Hrdinové všedního dne: Chtěl jsem skončit, ale vyhrála láska k téhle práci, říká doručovatel balíků České pošty Filip Hejtík

Navíc po příchodu do práce máme kvůli osobní bezpečnosti o hodinu kratší čas na přípravu. Moje pracovní doba začíná v sedm hodin ráno, ale už ve tři čtvrtě na sedm musím být na oddělení, abychom se s kolegy, kteří skončí směnu v šest a v půl sedmé opouští budovu policie, vůbec nepotkali. Chráníme tak jeden druhého. Najeli jsme, jakožto hlídková služba místo dvanáctek na čtyřiadvacetihodinové směny venku. To opět proto, abychom se co nejméně potkávali, aby kumulace lidí byla co nejmenší, a abychom vydrželi teď, kdy je nás velká potřeba v terénu, zdraví a bez nákazy.

Co uděláte, pakliže nemáte dostatečnou zásobu ochranných pomůcek tak, abyste je navlékli pokaždé, když vystoupíte z auta a přiblížíte se k člověku, který může být koronavirem nakažen?

Pokud bychom se setkali s člověkem, u kterého bychom měli podezření, že je nakažený, což pohledem identifikujeme nejspíše tak, že se dotyčný v důsledku zvýšené teploty potí více, než je zdrávo, či kašle, neváháme ani sekundu, a saháme preventivně po ochranných pomůckách v balíčku.

Už se vám to osobně stalo?

Zatím ne. Spíš si říkám, že v minulosti jsem mnohokrát narazil při běžné kontrole na člověka, který se začal potit proto, že měl špatné svědomí. Dnes už to mám spojené i s příčinou zdravotní.

Je čtyřiadvacítka ve službě vyčerpávající pro muže zákona?

Chtěl bych říci, že ano, ale ne vždy tomu tak je. Někdy se neděje nic a my projíždíme centrem Prahy v klidu. Při tom ovšem kontrolujeme například různé restaurační podniky, zda mají skutečně zavřeno. Divila byste se, ale, pravda, spíše na začátku pandemie bylo dost zašitých podniků v ulicích metropole, o kterých vědí jen místní a schází se tam ve větším počtu. Stalo se mi několikrát, že jsme v centru Prahy vyrušili lidi, kteří za zavřenými dveřmi vesele seděli a popíjeli pivko.

Lidé se chovají slušně

Jak se k vám lidé vlastně chovají, když je „ hlídáte“, aby dodržovali nouzovým stavem daná pravidla pohybu venku?

Vesměs slušně. Omezující obecná nařízení vlády nerespektují často jen narkomani nebo lidé pod vlivem alkoholu. Ti z toho mívají třeba legraci. To pak může skončit i donucovacími prostředky z naší strany a následným oznámením na správní orgán za porušení nařízení vlády.

Co to znamená?

Když člověk neuposlechne výzvu jménem zákona, aby své chování změnil, svedeme ho na zem a dostane pouta. Oznámíme ho pro neuposlechnutí výzvy na úřad městské části a nově i na hygienickou stanici za porušení nařízení vlády. Je ale pravda, že je to pro mne trošku úsměvné. V životě by mě nenapadlo, že budu někoho pacifikovat pro nenasazení roušky, je to takový hon na čarodějnice. Když vidím člověka bez ní, zastavím ho slušně, upozorním ho ve vší slušnosti, aby si ji nasadil proto, aby se chránil a chránil hlavně ostatní, a pokud skloní hlavu a omluví se, že zrovna třeba kouřil, necháváme to být. Jsme lidi, taky se potřebujeme napít a rouška jde stranou. Pro tohle máme pochopení, ale už ho nemůžeme mít pro to, když nás lidé pošlou kamsi a po opakovaných slušných výzvách nás mají, jak se říká na salámu, a třeba po nás tu roušku, místo aby si ji nasadili, mrsknou. Pak nezbývá, než někoho takového v rámci ochrany ostatních obyvatel zpacifikovat.

Je pravda, že se množí udání od občanů na ať už domnělé či skutečné přestupky různé míry proti pravidlům nouzového stavu?

Ano, jak se říká, když můžu tak pomůžu. Neříká se mi to dobře, ale bonzáctví je u nás národním sportem. Zavolám na policii a řeknu jim všechno, nejlépe na svého souseda, kterého nemám rád. To je bohužel pravda. My ale nemůžeme parky v centru úplně zadrátovat, respektive střežit, zda se v nich lidé procházejí po dvou. Nemáme k tomu dostatek lidí a určitě ani chuti.

Vzrůstá či klesá běžná kriminalita?

Naši běžní pachatelé, díky nimž máme práci, a za což jim chci poděkovat (smích), se stáhli. Vykrádání bytů a aut pokleslo. Lidé jsou většinou doma a sami zloději, vykradači a násilníci se bojí nákazy a drží se doma. Na druhou stranu jsem zažil nedávno nejvíce napadení se zbraní v ruce v jednom dni za celou mou dvanáctiletou službu. Lidem tečou nervy, došly jim peníze, vyhodili je z práce, doma je nervozita a nemají představu o budoucnosti. Pak se nedivte, že vám tady běhá blázen po ulici s nožem či pistolí v ruce a vyhrožuje kde komu.

Vaši pochvalu si za něco my, obyčejní lidé, zasloužíme?

Samozřejmě! Spousta lidí se nám snaží zpříjemnit a zlehčit naši službu. Malí živnostníci nám, složkám integrovaného záchranného systému, nabízí třeba bezplatně jídlo. Totiž ne každý z nás má doma někoho, kdo mu je schopný přichystat jídlo na dvacet čtyři hodin s sebou do služby. Doba je jaká je, a ani já si nemohu dovolit kupovat jídlo draze, a to nemám doma manželku, kterou zrovna propustili z práce a dítě, které momentálně nemůže chodit na školní obědy. Náklady na rodinný chod jsou v téhle době koronavirové daleko vyšší a policista je třeba ten jediný, kdo živí celou rodinu.

Máte vy sám z něčeho strach?

Strach jako takový necítím. Žiju dál normální život, jaký jsem žil dříve. Mytí rukou po příchodu zvenku nebo po venčení psa patří k mé základní hygieně, která byla před „koronavirem“ a bude stejná po něm. Vyšší nároky na ni zažívám spíše v práci, kde nosím kvůli dennodennímu setkávání se s lidmi po kapsách desinfekční gely a neustálým mytím už mám ruce skoro odřené na kost. Ale to prostě patří k tomu.

Našel byste si v téhle výjimečné době důvod pochybovat o své profesi?

Nikdy. I kdybych se kvůli práci nakazil, nepochyboval bych o ní. Ta profese je jaká je, a riziko nákazy mi mou práci nezoškliví. Pokud jsem přesvědčený o tom, co dělám, tak ani to, že mi někdo uřízne nohu či ruku, ve mně nezlomí přesvědčení, že jsem si tu práci vybral z nějakého důvodu, a ať si heslo „Pomáhat a chránit“ vykládá každý po svém, já jsem tu od toho, abych lidem pomohl.

GALERIE Hrdinové všedního dne: Policista Tomáš Soukup

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Máte svou práci rád?

Mám ji rád. Pro peníze a benefity ji nedělám. A jsem příjemně překvapen, jak málo je mezi mými kolegy od policie nakažených. Chtěl bych své kolegy pochválit za to, že k hygieně a opatřením přistupují natolik dobře, že se nákaze a kolapsu policejních složek tak skvěle vyhýbají, a doufám, že dlouho ještě budou. Jsme v první linii a je jenom na nás, jak se s tím popereme.

Děkujeme za rozhovor!