Koupit nebo vyvlastnit?

V roce 2018 se vlády na magistrátu ujala nová koalice, tvořená Piráty, hnutím Praha sobě a Spojenými silami pro Prahu. Ta si jako jednu ze svých programových priorit předsevzala řešení situace okolo chátrajícího Nádraží Vyšehrad. V souladu s tímto cílem poměrně brzy vstoupila do vyjednávacího procesu s vlastníkem nemovitosti, společností TIP Estate, která si v mezičase přesunula adresu sídla přímo do inkriminované budovy, čímž ještě více podtrhla vlastní nedůvěryhodnost. Z bilaterálních jednání vyplynulo, že společnost je ochotná na odkup magistrátem hlavního města kývnout, ale pouze za téměř čtyřnásobnou částku, než za kterou v roce 2007 nádraží odkoupila. Odborný znalecký posudek, který si magistrát nechal vypracovat, přitom odhaduje hodnotu budovy na cca 60 milionů korun. Tím jsou ruce vedení města svázány, protože nákup nemovitosti v této přemrštěné cenové relaci je pro ně jen těžko realizovatelný. S návrhem odvážného řešení se však v nedávné době vytasila mezinárodní kulturní organizace UNESCO.

UNESCO tvrdí, že jedinou cestou, jak zablokovanou situaci prolomit, je přistoupit k vyvlastnění. Jedná se o institut správního práva, který ale vyniká značnými přesahy do práva ústavního, jelikož v jeho důsledku nevyhnutelně dochází k narušení jednoho z práv garantovaných Listinou základních práv a svobod – tedy práva na vlastnictví. Stěžejním hráčem by se tak stal přímo Magistrát hlavního města Prahy, a to navzdory zájmu, který o nemovitost i nadále projevuje městská část Praha 2. Magistrát velké Prahy je ale na jejím území jediným vyvlastňovacím úřadem, a tak zůstává jediným subjektem s působností na všechny nemovitosti na území hlavního města, který může proti TIP Estate vyvlastňovací řízení zahájit.

K vyvlastnění lze přistoupit pouze na základě prokázání některých skutečností definovaných zákonem. Předně tento krok musí mít oporu v ustanoveních některého ze zvláštních zákonů. Samotný proces může být proveden pouze za náhradu vlastníkovi, jejíž výše vychází z odborného znaleckého posudku prezentovaného v rámci vyvlastňovacího řízení. Vyvlastnitel má být veden snahou se s vyvlastňovaným domluvit, vyjednávání přitom musí probíhat nejméně po dobu 90 dnů. Pokud se strany nedohodnou, nastává fáze vyvlastňovacího řízení, v jehož rámci by měl vyvlastnitel prokázat veřejný zájem na odnětí či omezení vlastnického práva vyvlastňovaného. A to může být v tomto případě kamenem úrazu.

nadrazi_vysehrad_2.jpg

Nádraží Vyšehrad bezpochyby chátrá. Budova je v katastrofálním stavu, do kterého se jednoznačně dostala v důsledku nezájmu vlastníka budovy, který rezignoval na veškeré aktivity směřující ke zlepšení jejího stavu. Stavba tak může představovat bezpečnostní riziko pro kolemjdoucí. Obyvatelé čtvrti, kde se nádraží nachází, si taktéž stěžují na to, že budova hyzdí jinak pěkné a přívětivé okolí. Nemluvě o tom, že existuje hrozba, že se do vybydlené budovy nastěhují squatteři či bezdomovci. K tomu sice prozatím nedošlo, nicméně by se to stát nemohlo.

Magistrát hlavního města Prahy se v této věci mohl inspirovat vox populi. V internetové anketě Českého rozhlasu se překvapivých 87 procent hlasujících vyjádřilo, že by město určitě mělo objekt nádraží získat do svého vlastnictví formou vyvlastnění. Ostatní možnosti zaznamenaly pouze jednocifernou podporu. Pražský radní pro správu majetku Jan Chabr (SSpP) však považuje vyvlastnění až za poslední možné řešení, nerad by viděl, jak se město prolamuje do mantinelů ústavně garantovaného práva. „Město může vykupovat pouze za cenu v místě obvyklou. Nemůžeme vykoupit jakoukoliv nemovitost v Praze za jakoukoliv cenu. Musíme se držet znaleckých posudků,“ komentoval Chabr situaci koncem února. Nadále chce s vlastníkem nemovitosti vyjednávat. Teprve jestli diskuze bude bezvýsledná, nezbyde dle Chabra nic jiného, než přistoupit k nucenému odnětí vlastnického práva k rozpadající se nemovitosti s velice pestrou a komplikovanou historií. Pokud by se městu podařilo nemovitost získat, mohla by se stát stálým domovem pro, v současnosti putovní, expozici Slovanská epopej od slavného českého malíře Alfonse Muchy.

Nešťastná historie secesního klenotu

Nádraží Vyšehrad bylo postaveno na počátku 20. století. Mělo hrát roli určitého mezičlánku v rámci tzv. Pražské spojovací dráhy, železniční tratě propojující Smíchov s tehdejším nádražím Františka Josefa (dnes Hlavní nádraží). Budova se mohla pochlubit železničním podchodem pro cestující, vůbec prvním na území Prahy, který představoval spojnici mezi budovou nádraží a nástupištěm umístěným mezi kolejnicemi. Při čekání na vlak se Pražané mohli uchýlit do dřevěné čekárny, která si díky unikátnímu architektonickému profilu vysloužila zápis mezi kulturní památky i sama za sebe. Už v roce 1960 se ale zastávka na Vyšehradě ukázala jako redundantní, byla přeměněna na pouhou výhybnu, čímž se začal psát příběh jejího úpadku.

V roce 1990 proběhla nezdařilá rekonstrukce, v jejímž důsledku došlo k promáčení stropů, což budovu poškodilo ještě víc. Během 90. let zde navíc proběhl incident se squattujícím bezdomovcem, kterému se omylem podařilo nádraží podpálit. Vzniklý požár sice nebyl fatální, na druhou stranu budově v již tak dezolátním stavu taktéž moc nepomohl. Naděje svitla, když nad secesní budovou v roce 2001 převzal patronát Národní památkový ústav a prohlásil ji za kulturní památku. Paradoxně se díky tomu situace dále zkomplikovala, což dokazují budoucí vleklé spory o její vlastnictví.

V témže roce České dráhy podepsaly nájemní smlouvu s neziskovou organizací Nádraží z.s., jež chtěla budovu přetvořit na multifunkční kulturní centrum. Ambiciózní projekt byl veřejností kvitován s povděkem, na původní podobě budovy by se podepsal minimálně, a zamýšlená kompletní renovace měla potenciál vyřešit zoufalou situaci v rovině bezpečnostní i estetické. Je patrné, že projekt nebyl dotažen, a to v důsledku transformace státního podniku České dráhy z roku 2003. Tehdy se České dráhy totiž rozpadly na dvě nástupnické společnosti – původní České dráhy a Správu železniční dopravní cesty. Mezi těmito organizacemi téměř ihned zavládly vleklé spory o nemovitosti v majetku původních Českých drah, a nejasná situace vyústila mimo jiné k vypovězení nájmu spolku Nádraží.

O rok později se České dráhy se Správou železniční dopravní cesty shodly, že znovu vidí potenciál ve zřízení železniční zastávky Praha Vyšehrad. Z hlediska uživatelské příjemnosti bylo ale vhodnější umístit ji do oblouku u Ostrčilova náměstí. Budova nádraží byla pro tento záměr zbytečná – a tak došlo k jejímu zařazení do veřejné aukce. O koupi nádraží měla zájem radnice městské části Prahy 2, ta ale doplatila na striktní předpisy o transparentnosti ve veřejné správě, které po ní požadovaly zveřejnění zamýšleného podání ještě před datem uzavření nabídek a konání aukce. Radnici tak nebylo těžké přeplatit, a Nádraží Vyšehrad se tak dostalo do vlastnictví společnosti TIP Estate.

TIP Estate nepodmiňovala koupi žádným konkrétním záměrem. Ten přitom neexistuje dodnes. Podezřelá firma vlastněná entitou se sídlem v malém městečku v americkém státě Oregon se nebývalou měrou podepsala na dnešním stavu nádražní budovy. V roce 2008 bez potřebných povolení zbourala dřevěnou hrázděnou čekárnu a vykácela přilehlé aleje lip a topolů v okolí nádraží. Tím se dostala do konfliktu s řadou státních institucí, včetně Národního památkového ústavu, České inspekce životního prostředí i Drážním úřadem. Pokutována byla maximální částkou 100 tisíc korun, což ale firmu k žádné výjimečné rekultivační aktivitě nemotivovalo.

Dočká se toto historické místo konečně smysluplného využití nebo je odsouzeno ke smutnému konci v podobě pomalého chátrání?