Dr. Manhattan

Přestože japonský úder na Pearl Harbor znamenal pro Američany tvrdý políček, neodnesla to tenkrát na Hawaii žádná letadlová loď, takže USA vstupovaly do války s Japonskem v ohromné výhodě. Vědělo se, že Amerika válku vyhraje, ale nevědělo se, jak dlouho bude válka trvat a co všechno to bude stát.

Americký prezident Harry Truman potřeboval válku pochopitelně ukončit co nejdříve a ideálně bez invaze na japonské ostrovy. Takže když mu v roce 1945, čtyři roky od začátku války, projekt Manhattan konečně vložil do rukou jadernou zbraň, i kdyby nechtěl, musel ji použít. Nehledě na to, že kdyby ji nenechal použít, těžko by obhájil ty desítky milionů dolarů, které v době války vláda pumpovala do Oppenheimera a jeho týmu.

Někdo ale musí bombu dostat přes Pacifik k Japonsku, že. A právě k tomu úkolu byla zvolena spolehlivá loď, která sloužila po celou válku v Tichém oceánu, již zmíněný těžký křižník třídy Portland – USS Indianapolis pod velením kapitána McVay. McVay prošel s Indianapolis dobýváním Iwo Jimy i bombardováním Okinawy a předtím sloužil v tajné službě, takže se loď i kapitán jevili jako jasná volba.

Křižník byl vyřazen z válečných akcí a převoz dílů a radioaktivního materiálu byl označen jako přísně tajná operace. Jenom velice málo lidí vědělo o tom, kde se loď nachází a co vůbec veze. Podle plánu vysypala Indianapolis svůj extrémně důležitý náklad na ostrově Tinian v západním Pacifiku a vydala se přihlásit se zpět do válečných operací u Okinawy. Ale chvíli po půlnoci 30. července ji ve Filipínském moři vyhmátla japonská ponorka.

Císařský stroj nesl označení I-58 a jeho kapitán Mochitsura Hašimoto uměl se svou lodí zacházet. I-58 byla jednou z ponorek, které ke konci války používala i lidmi pilotovaná sebevražedná torpéda. Ale ani ta nebyla tak efektivní jako to, co měli nabito pro USS v Indianapolis. Ve chvíli, kdy byl americký křižník na dostřel nechal Hašimoto vypálit dvě torpéda vzoru 95. Tahle torpéda byla vrcholem japonské válečné techniky, americké námořnictvo v podstatě nemělo nic, co by se těmhle bestiím byť jenom vyrovnalo. Obě torpéda perfektně zasáhla trup amerického křižníku.

mohlo by vás zajímat

Při masakru v Mỹ Lai za sebou rota Charlie nechala čtyři stovky mrtvých mužů, žen i dětí

Voda jako kafíčko

Kapitán McVay později vypověděl, že jím ohromná exploze hodila přes velitelský můstek a o pár sekund později následovala druhá. Křižník utrpěl příšerné rány, rychle se naklonil a strašidelně rychle mizel pod hladinou. Nad posledním kusem válečné lodi se zavřela voda jenom dvanáct minut od prvního zásahu.

V tu chvíli bylo na palubě skoro dvanáct set lidí, tři stovky z nich šly ke dnu společně se svou lodí. Zbytek vojáků, většina z nich v záchranných vestách, naskákal do vody, do které ale vytékala nafta a olej, takže někteří začali hořet ještě na hladině. Těm, kteří nechytli se ale olej dostával do očí a do úst a často neviděli několik hodin nic, takže jen zběsile kopali kolem sebe a pokoušeli se vydržet do rána. Po několika hodinách vyšlo slunce a horké paprsky odhalily stovky vojáků, jak bezmocně plovou na hladině uprostřed Pacifiku a čekají na záchranu.

Problém byl, že USS Indianapolis šla ke dnu tak rychle, že nikdo nestačil zavolat o pomoc. A protože byla loď na přísně tajné misi, žádný admirál křižník nepostrádal. Nikdo o nich nevěděl, nikdo je nehledal.

Podle výpovědi přeživších první den nebyl nejhorší, protože to měli všichni ještě naději, že je někdo najde. Až navečer se začaly dostavovat první problémy spojené s hladem a dehydratací. Slunko pálilo a nikde nebyl ani hlt sladké vody, takže netrvalo dlouho a vojáci začali pít vodu slanou, což jenom urychlovalo selhání organismu. Řada vojáků pomalu zešílela, takže druhý, třetí den se kromě hysterických modliteb do nebes nesly nad vodou i šílené výkřiky nebo nepřesvědčivé halucinační blekotání. Nejčastějším bludem prý byla samotná Indianapolis, která se prý nepotopila, ale je hned támhle za další vlnou a je plná jídla…

Nejhorší ale byli žraloci. Objevili se hned první noc. Nejdřív se pouštěli jen do mrtvých, protože to byla snazší kořist, ale museli si ozkoušet, co je mrtvola a co ne, protože živí i zesnulí vojáci plovali v záchranných vestách. Takže vás sem tam ťukli čumákem do nohy, a když jste nezareagovali dost rychle, šli po vás. Problém byl, že čím víc žraloci žrali, tím víc bylo krve v okolní vodě. A tím víc žraloků připlouvalo z větší a větší dálky. Třetí den byla údajně voda kolem vojáků kompletně rudá. Situaci nepřidávalo ani to, že zvířata viděla jistou kořist, takže i když zrovna nežrala, prostě se poflakovala po okolí. A když došly mrtvoly, dravci se pustili do živých lidí. Stávalo se, že někdo zmizel pod hladinou v polovině věty.

Řada vojáků nevydržela enormní psychický tlak a prostě si rozepli vestu, aby měli utrpení rychle za sebou. Ti nejodolnější se prý udržovali příčetní tím, že sázeli na to, kdo zemře jako další.

A po čtyřech dnech… se nad nimi objevilo letadlo. Americké letadlo.

GALERIE USS Indianapolis

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Před soud

Lockheed Ventura byl jednak námořní bombardér, ale námořnictvo ho často používalo i na hlídkové lety a při jednom takovém letu posádka Ventury náhodou narazila na stovky mrtvých vojáků ve vodě. Posádka dala okamžitě vědět velení, které na místo poslalo armádní hydroplán a posléze i loď, jež většinu přeživších zachránila na poslední chvíli. Z celkové posádky dvanácti set mužů se z USS Indianapolis zachránilo něco málo přes tři sta a velká část z nich trpěla doživotními následky s těžkým posttraumatickým syndromem.

Po konci války byl mimochodem kapitán McVay postaven před polní soud za to, že ztratil v boji svůj těžký křižník. Podle toho, co se podařilo zjistit, namísto toho, aby před japonskou ponorkou kličkoval, což byl oficiální postup, radši zařadil vyšší rychlost a pokusil se nepřátelskému stroji uniknout. Kapitánovi hrozil těžký trest, ale zachránila ho výpověď nezaujatého svědka, který přesvědčivě dokázal, že by kličkování nepomohlo a kapitán lodi udělal všechno správně. Kdo byl ten svědek? Velitel ponorky I-58, kapitán Mochitsura Hašimoto.