Kráska z Martiniku

Když se Marie Josèphe, jak se původně jmenovala, narodila na francouzském ostrově Martinik ve zchudlé, ale urozené rodině Tascherů de La Pagerie, tak by ji určitě ani ve snu nenapadlo, jak důležitou roli bude jednou hrát ve francouzských dějinách. Ona, dívka z venkovského statku, na kterém byly třtinové plantáže. Školy neměla a chyběla jí noblesa a vznešenost. Neměla si ji koneckonců kde osvojit. Paříž byla daleko. Je možná perličkou, že kromě toho, že její vystupování bylo opravdu venkovské a koloniální, což se v té době u mladých šlechtičen zrovna nevyhledávalo, dostala z dětství ještě jeden „dar“. Jaký? Zkažené, černé zuby, které byly zapříčiněny konzumací martinické, cukrem přesycené stravy v jejím dětství. U dámy nic moc již tenkrát. Každopádně jí bylo do vínku dáno osobní kouzlo a charisma, a tak jí byly tyto nedostatky rády odpuštěny. Ale cesta na francouzský trůn rozhodně přímočará nebyla.

Do Francie se z Martiniku dostala jako nevěsta vikomta Alexandra de Beauharnais. Bylo sice od začátku jasné, že toto manželství šťastné nebude, ale pro Josefínu to byla možnost, jak se dostat z ostrova, a to rovnou do vysněné Paříže. Takže jí bylo celkem jedno, že její budoucí manžel je nevěrník a hochštapler. Rodina ženicha ji přijala. Alexander už krátce po sňatku najel na starý způsob života a ten nezměnilo ani narození syna. A asi se nedá říct, že by se z něj bůhvíjak radoval. U druhého dítěte manželku dokonce obvinil z cizoložství. Nešťastná žena se společně se svými dětmi uchýlila do kláštera Pentemont. Nebyl to ale klášter v klasickém slova smyslu. Dnes bychom řekli, že se jednalo o azylový dům pro matky v nouzi. Zde našla Josefína, které se v té době stále říkalo Rose, klid a také se zde naučila vše, co k životu dámy z lepší společnosti tehdy patřilo. A také jí došlo, že její manželství byl omyl a s Alexanderem se rozvedla.

V té době také vstoupila do delikátního a pikantního světa politických a finančních kontaktů a uměla všeho využít ve svůj prospěch. Dalo by se asi říct, že se tehdy nechávala vydržovat vlivnými a bohatými muži. Část jejího okolí na ni proto koukala skrz prsty. Na druhou stranu ale uměla své kontakty i využít pro pomoc a dobro svých blízkých.

mohlo by vás zajímat

Anna Boleyn: Sňatek s Jindřichem VIII. jí nepřinesl štěstí, ale smrt na popravišti

Málem skončila pod gilotinou

Přestože už s Alexanderem nebyli manželé, tak se dostala do víru revoluce, ke které ve Francii došlo. Její bývalý manžel byl zatčen a zatčena byla zanedlouho i ona. Exmanžel skončil dokonce pod gilotinou. Josefínu měl postihnout stejný osud, ale údajně ji měla zachránit horečka. Nebyla prostě schopná vězení opustit. Po propuštění z vězení zůstala bez dostatečných finančních příjmů, a tak pokračovala ve svém minulém životě - navazovala známosti s finančně zajištěnými muži. Ale co pro ni bylo nejdůležitější, bylo to, že mohla zase žít se svými dětmi. Zároveň se stala finančně nezávislou. A pak došlo ke dni D, kdy se seznámila s Napoleonem. Došlo k tomu v salónu jedné z jejích přítelkyň, u Thérèse Tallienové.

Osudová žena

Ze strany Napoleona se jednalo o lásku na první pohled. Nebylo divu, v té době Josefíně leželi u nohou nejvlivnější a nejbohatší muži Francie. Měla kouzlo, kterému se nedalo odolat a pro Napoleona se stala doslova drogou. A bylo úplně jedno, že jí v té době bylo už přes třicet (byla tedy starší než on), rozvedená a měla dvě děti. Nezastavilo ho ani to, že jejím aktuálním „přítelem“ byl jeden z mocných mužů té doby Paul Barras. Ale upřímně – Josefína se do vztahu s Napoleonem se stejným entusiasmem nehrnula. Napoleon se netajil tím, že si ji chce vzít, a to co nejrychleji. Josefína hodně váhala. Na druhou stranu si uvědomovala věk a vdát se v životě ještě chtěla… Zde to ale rozhodně nebylo kvůli penězům. Napoleon jich tehdy moc neměl. Spíše chtěla statut vdané ženy a s tím spojené bezpečí pro sebe i své děti. A navíc ji, i když ne příliš atraktivní Napoleon, něčím přitahoval. A tak bylo rozhodnuto. Šestiletý věkový rozdíl nebyl překážkou, Josefína si navíc při sepisování manželské smlouvy čtyři roky ubrala a ženich si pro změnu rok a půl přidal. Použít k tomu měli prý rodné listy svých sourozenců. Nikdo tehdy nemohl tušit, že by tyto nepravdivé údaje mohly hrát v budoucnu důležitou roli. Díky tomu totiž bylo možné manželství kdykoli bez problému rozvést. No, to nikoho nenapadlo. A lež se nevyplácí… Možná by bylo dobré říct, že Napoleonova rodina novou nevěstou nadšená nebyla. Napoleonův bratr Josef ho dokonce přemlouval k rozchodu. Marně. Napoleon byl Josefínou posedlý. Ke svatbě samozřejmě došlo.

Jednalo se o sňatek v kruhu rodinném a na líbánky měli manželé jen 36 hodin. Napoleona totiž volala povinnost v čele vojska. Své ženě psal roztoužené dopisy, její odpovědi však byly jen občasné. Legendární zůstala Napoleonova věta: „Drahá, vracím se domů, nemyj se.“ Někdo tvrdí, že ho vzrušoval pach Josefínina nemytého těla, zlí jazykové jsou toho názoru, že si tak chtěl spíše pojistit její věrnost, která její silnou stránkou nebyla. Ať tak, či tak, Josefína se v Paříží bavila a pořídila si milence. Napoleon sice prosil, aby za ním přijela, což ona rozhodně neměla v úmyslu. Tento styl manželství na dálku jí vyhovoval a byla si hlavně zamilovaným manželem absolutně jistá, a to na dlouhou dobu. O to byla víc překvapená, když došlo k zásadnímu zvratu.

Karta se obrátila

Napoleon se o jejích avantýrách dozvěděl a řádil jak černá ruka. V jeden moment to vypadalo, že manželce neodpustí. Josefíně se povedlo uklidnit ho, stále ji velmi miloval, ale už jí nebyl tak oddaný jako dřív a rozhodně jí tolik nedůvěřoval. Objevil se navíc jeden zásadní problém pro císařovnu – neměla s Napoleonem společné potomky. O těhotenství se hodně snažila, vynakládala na něj i nemalé prostředky, ale marně. Svoji roli v tom hrál nepochybně i věk. Josefína si začala uvědomovat, že její pozice je značně ohrožena.

V období císařské korunovace v roce 1804 bylo manželství Napoleona a Josefíny v zásadě v troskách. Hádky a výhrůžky byly na denním pořádku, docházelo prý i na fyzické násilí, kdy se Napoleon nerozpakoval manželku zbít. Navíc ji strašil rozvodem do poslušnosti. Josefínu systematicky ponižoval a urážel, a to i když ji stále miloval. A ona na tuto hru přistoupila. Její čas byl nyní vyplněn různými ceremoniály a státními funkcemi. Tam byla ve svém živlu. Díky svému šarmu je zvládala s lehkostí a Evropa jí nadšeně aplaudovala. V té době také udávala tón módě, která ji nesmírně bavila. Byla to Josefína, kdo se zásadním způsobem zasadil o rozkvět empírové módy, která jednoznačně udělala ženský šatník nositelnější, pohodlnější v porovnání s těžkými krinolínami předchozí éry.

Bohužel, Josefína nedala Napoleonovi dědice. Takže bylo jasné, že je otázkou času, kdy manželství skončí rozvodem. Napoleon bezdětný skončit rozhodně nechtěl. Josefína v té době ztratila mnoho ze svých kontaktů a pro část svého okolí tak přestala být užitečná. Věděla moc dobře, že je nyní Napoleonovi vydaná na milost a nemilost. Manželství ještě nějakou dobu vydrželo a k rozvodu došlo až v roce 1809. Napoleon se při své touze mít mužského nástupce trůnu již v roce 1810 oženil, a to s rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou. Roku 1811 se mu splnil sen. Císařským manželům se narodil syn Napoleon II., zvaný Orlík, pozdější vévoda Zákupský.

Milovnice růží

Po rozvodu se Josefína odstěhovala do zámečku Malmaison nedaleko Paříže, ale v podstatě byla závislá na ročním důchodu od Napoleona, který obnášel asi 3 miliony franků. Jejím velkým koníčkem bylo pěstování růží. Na Malmaisonu se jí podařilo soustředit na 250 odrůd těchto květin. Zámek se stal centrem umělců, botaniků i šlechtitelů rostlin. A právě zde Josefína v roce 1814 zemřela. Spekuluje se, že na záškrt.

GALERIE Císařovna Josefína

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Jedna z největších love story historie tedy happy endem neskončila. Vztah Josefíny a Napoleona je často přirovnávaný ke Kleopatře a Caesarovi nebo k Romeu a Julii. A my se nedivíme. Byla pro Napoleona osudovou ženou. I když jejich manželství skončilo, titul císařovny jí Napoleon ponechal. Zůstali doživotními přáteli, dá se říci. Paradoxem je i to, že s odchodem Josefíny Napoleona začalo opouštět štěstí, začal prohrávat. Když Josefína zemřela, byl v té době zrovna ve vyhnanství na Elbě a o její smrti se dozvěděl z novin. Na jejím pohřbu, kde byla celá Francie a poslední poctu bývalé francouzské císařovně vzdali dokonce i někteří vítězové nad jejím bývalým mužem, tak on jediný nebyl a v té době o její smrti ještě ani nevěděl. Josefína zase již nebyla svědkem Napoleonovy nejtrpčí porážky u Waterloo a jeho následného vyhnanství na Sv. Helenu. A asi je to tak dobře…