Mikoláška hraje Trojan. A Trojan

Šarlatán se dostane do našich kin 26. března a širší veřejnost se tak bude moci dozvědět něco víc o životě tohoto proslulého léčitele. Staneme se mimo jiné také svědky poměrně raritní rodinné filmové spolupráce – mladého léčitele totiž ztvární Josef Trojan a léčitele v dospělosti pak jeho otec Ivan Trojan, aby podoba byla co nejvěrohodnější. Autorem scénáře je Marek Epstein, který se podílel například na scénáři filmu Ve stínu. Ten byl zasazen do kriminálního prostředí Československa v padesátých letech plného politických intrik a v hlavní roli zde exceloval opět Ivan Trojan.

Kdo to vlastně Jan Mikolášek byl?

Jan Mikolášek byl českým léčitelem a znalcem bylin, který se narodil 7. dubna roku 1889 v Rokycanech. Pocházel ze zahradnické rodiny, od mala si tedy skutečně „pěstoval“ vztah k rostlinám a jejich využití. Jistě, nejedná se o běžný koníček malého chlapce z venkova, ale máte-li vlohy, které se skloubí s vhodným prostředím, láska k bylinám je rázem na světě. Ačkoliv se v oboru studijně vzdělával a vyučil se zahradníkem, nebral své předpoklady jako pádný důvod pro budoucí lékařskou kariéru.

Po studiích odešel do rakouského Himbergu, kde sloužil kněžně Wurmbrand-Stuppachové a arcivévodovi Rainerovi. Právě zde se setkal s rakouskou lékařskou kapacitou, profesorem Valentinem Zeileisem, což ho přivedlo k myšlence dát se na dráhu léčitele. Druhé zásadní setkání bylo s léčitelkou Mühlbacherovou, která diagnostikovala choroby pacientů pohledem na moč a naučila tuto metodu i Mikoláška. Celou záležitost s léčitelstvím začal ovšem brát vážně až poté, co se mu údajně zjevila záhadná biblická postava, která mu přikázala léčit lidi a pomáhat jim. Tuto entitu nechal posléze ztvárnit jako sochu a umístil ji na zahradu svého domu v Jenštejně.

Mikolášek léčil prezidenta Masaryka i nacistu Bormanna

Začal s léčením svých nejbližších, tedy rodiny a přátel. Vzhledem k úspěchům se o jeho schopnostech začalo brzy mluvit v okolí a Mikoláška začali navštěvovat i cizí pacienti. Nad jeho vyloženě spolehlivou diagnózou si lámala hlavu řada odborníků. Tam kde oborník pomoci nedokázal, přišel Jan Mikolášek se svým zkoumáním lahviček s močí proti světlu lampy a nemocného vyléčil. Za Mikoláškem chodili lidé z okolí, ale přijížděli i z daleka, a navíc ze všech vrstev – chudí i bohatí. A když se říká, že jeho jméno mělo zvuk, byl tím opravdu myšlen veliký věhlas.

Mezi jeho pacienty patřil například T. G. Masaryk, malíř Max Švabinský, hudební skladatel Josef Foerster, herečka a manželka Karla Čapka Olga Scheinpflugová nebo Antonín Zápotocký, který byl vězněn v koncentračním táboře a Mikolášek mu zachránil nohu před amputací, čímž se stal Zápotockého „chráněncem“. Paradoxem je, že před Zápotockým navštěvoval v době protektorátu Mikoláška i Martin Bormann, vedoucí kanceláře Adolfa Hitlera. Mikolášek se k tomuto ožehavému tématu vyjadřuje i ve své autobiografii. Nebyl prý hrdina a odmítnout takovou kapacitu třetí říše by prý byla absolutní sebevražda.

mohlo by vás zajímat

Nejdražší scénu museli vystřihnout, zastřelili v ní koně: 10 zajímavostí o thrilleru Ve stínu

Jeho ordinací prošlo až 150 tisíc pacientů ročně

V dobách své největší slávy k němu prý jezdilo přibližně 150 tisíc pacientů ročně a předepisoval jim až vagon bylin měsíčně. Proto jeho honosnou vilu v Jenštejně obklopovaly rozlehlé zahrady plné záhonů s léčivými rostlinami. Kvůli počtu pacientů neměl Mikolášek ve vile telefon, byl totiž po celém dni z práce unavený a odpovídat na četné telefonické dotazy by nedokázal. Vzkazy mu na kole vozil tehdy mladý Václav Kovanda, později jenštejnský kronikář. Za doručení telegramů dostával padesát korun a schopnosti lékaře potvrzuje: „Bylo mi jedenáct, když jsme s mámou k němu šli kvůli žloutence, kterou jsem prodělal. Podíval se na mou moč a zjistil nejen žloutenku, ale také to, že mám srdíčko posunuté příliš do středu těla. V dospělosti mi diagnózu potvrdili při důkladné lékařské prohlídce.“

GALERIE Šarlatán, nový film Agnieszky Holland

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Biomatky by si měly z Mikoláška vzít příklad

Jak se vlastně Mikolášek lišil od současných biomatek léčících tetanus švestkami umeboshi či lichořeřišnicí? Jednoduše. Pokud vycítil, že na danou diagnózu se svými postupy a bylinami nestačí, poslal pacienta okamžitě k lékaři a neriskoval jeho zdraví. „Nejsem lékař ale znalec bylin,“ tvrdil o sobě Mikolášek. Když zemřel Zápotocký, který na Mikoláška nedal dopustit, byl léčitel označen za jednoho z nejhorších šarlatánů. A jak bylo v té době u komunistů zvykem, zničili další život úspěšného a talentovaného člověka.

Ve vykonstruovaném procesu v roce 1959, kdy byl obviněn z krácení daní, mu byl zkonfiskován celý majetek a Mikolášek byl odsouzen na tři roky nepodmíněně. Když se pokusil odvolat, dostal navíc další dva roky. Poté co byl z vězení propuštěn se již dál léčení nevěnoval a v roce 1973 ve svých 84 letech zemřel. Celkem Mikoláškovi za jeho lékařskou praxi prošlo rukama neuvěřitelných pět milionů pacientů, jak uvedl ve své autobiografii, která však vyšla pochopitelně až po sametové revoluci.

Léčil, ale pomáhal i finančně

„Příroda prostřednictvím léčivých bylin dokáže dělat zázraky, ale to je jen polovina léčení. Druhou polovinou je víra v uzdravení,“ znělo celoživotní motto šarlatána Jana Mikoláška. Celý život se prý řídil křesťanským desaterem a nikdy se neoženil ani neměl děti. Mimo to také pomáhal „bližnímu svému“ a to mimo léčení také finančně – zaplatil materiál na stavbu jenštejnské kanalizace, financoval stavbu jenštejnského kluziště, taneční zábavy či svatby. Přispíval také Červenému kříži, který za obdržené peníze mohl posílat nemocné děti z chudších vrstev na ozdravné pobyty. S přihlédnutím k Mikoláškově životu je tedy jeho pobyt ve vězení za komunistického režimu jen dalším názorným příkladem toho, jak se vlastně zacházelo s lidmi jako byl právě Jan Mikolášek na úkor těch, co sami sebe považovali za elity a obsazovali tehdy ta nejvyšší místa.