Legionáři se zpátky do Československa trousili z celého světa jako švábi na pivo a postupně začaly vznikat různé legionářské organizace, které jim měly pomoci se začleňováním do normální společnosti. Když ale vojáků neustále přibývalo a organizace nezvládaly, rozhodlo se, že se musí najít stále řešení - Československá obec legionářská.
Kdyby nás bylo víc, tak jsme z toho cara vysekali
Všichni víme, že 6 začala v roce 1914 a skončila o čtyři roky později v roce 1918. Drtivá většina z nás ví, že českoslovenští legionáři bojovali proti Rakousku-Uhersku na straně států Dohody. Většia z nás dokonce ví, že v Rusku to bylo kvůli bolševické revoluci trochu složitější. Ale málokdo si uvědomuje, že ve chvíli, kdy v listopadu 1918 Velká válka končila, necelých čtyřicet tisíc legionářů bylo pořád uvězněno hluboko uvnitř právě vznikajícího Sovětského svazu. Ještě koncem roku 1919 českoslovenští legionáři ovládali velkou část Transsibiřské magistrály a tím defakto drželi pod krkem ohromnou část ruského území.
A Dohoda chtěla, aby tam zůstali, protože se plánoval preventivní úder proti bolševikům, aby se nám po světě nerozlezli, jak říkal kdysi Miloš Zeman v České sodě, ty komunistický svině.
Beneš s Masarykem tenkrát pohli nebem i zemí, aby mohli přes Japonsko evakuovat legionáře do Československa. O jehož vzniku se právě hoši z východní fronty dozvídali často s několikatýdenním zpožděním. Výsledkem toho bylo, že někteří legionáři se dostali zpět do země až na podzim roku 1920, tedy dva roky po skončení války.
A přestože toho udělali pro stát víc než kdokoli jiný, zasáhly je hromady problémů. Koncem dvacátého roku tu najednou bylo patnáct tisíc legionářů bez práce. Muselo se něco dělat.
Na Karlín!
Na 15. ledna 1921 tak byl do Karlína svolán Všelegionářský sjezd. Masaryk se pro “churavost”, jak sám napsal do své zdravice, nemohl dostavit, ale jinak byli přítomní všichni. Beneš, Švehla, Popelka, mladá Masaryková… První den se hlavně četly proslovy a vzpomínalo na padlé kamarády, ale druhý den se přešlo k hlavnímu bodu programu.
Začátkem roku ‘21 existovaly tři legionářské organizace - Svaz československých legionářů, Družina československých legionářů a Jednota československých legionářů. Obecný konsensus říkal, že tři překrývající se instituce dělají jen problémy a s dělením rozpočtů nikdy nemohou dosáhnout takových výsledků jako jeden zastřešující úřad.
V neděli 17. ledna přišly na přetřes ještě sociální problémy legionářů, které jen popostrčily celý slet k tomu, aby se vydal určeným směrem. Nikdo tenkrát ještě netušil název, ale byla určena jedenáctičlenná komise, která měla dokonce března rozpustit tři fungující organizace a nahradit je novou a jedinou Československou obcí legionářskou.
Lágry a koncentráky
ČSoL se tak za první republiky starala o veterány legionářských jednotek, poskytovala jim některé občanské výhody, starala se ale i o rodiny padlých legionářů a o zraněné a nemohoucí veterány. V roce 1939 ji Němci samozřejmě zařízli a ty nejvzdornější členové šli do plynu, ale už v roce 1947 byla obec zpátky a vtáhla do sebe členy protiněmeckého odboje, ať už místního nebo zahraničního. Bohužel v únoru 1948 dostihl legionáře jejich starý nepřítel. Ty komunistický svině.
Nejdřív začlenili legionářskou obec do Svazu bojovníků proti fašismu a následně ji 22zrušili úplně. Anglické letce a všechny pro ně nebezpečné živly pozavírali do lágru a spoustu z nich k smrti umučili. K životu se probrala až po roce 1989, kdy do sebe absorbovala členy druhého odboje a jejím předsedou se stal generál Tomáš Sedláček.
Dnes funguje ČSoL spíš jako organizace, která pomáhá rodinám veteránů, ale funguje čile dál. Snad ji zase něco nepřerve, nikdy to totiž není dobré znamení. Tak bratři, na zdar!
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
