Před 76 lety vznikla Státní bezpečnost neboli StB. Jednalo se o československou politickou policii a zpravodajskou službu, která vznikla ihned po 2. světové válce. Pod kontrolou ji měla KSČ, jež ji využívala k likvidaci protivníků komunistického režimu i ovládnutí mocenských pozic. K tomu využívala velmi důmyslných praktik.
Uši a oči, kde je nevidíš
Kdo se za minulého režimu dostal do zorného pole Státní bezpečnosti, ten si mohl být jistý, že už si, lidově řečeno, ani neuprdne, aniž by o tom některý z příslušníků věděl. Sledovat disidenty a podvratné živly, kteří chtěli podkopávat autoritu socialistického zřízení, to bylo hlavní náplní komunistické politické policie.
Systém kontroly veřejnosti si StB pečlivě budovala dlouhá léta. Bytové prohlídky za nepřítomnosti sledovaného, který byl vylákán nějakým spolupracovníkem pod falešnou záminkou z domu, byly základ. Bylo potřeba projet dokumenty a knihy, ale hlavně nainstalovat odposlouchávací zařízení, tzv. ucha, všude, kde mohla zachytit něco důležitého (rozuměj tedy cokoliv jen trochu podezřelého či „použitelného“). Nejčastějšími místy byly lustry v obývacích pokojích, spodní strany konferenčních stolků tamtéž, výjimkou nebyly postele a pochopitelně byla napíchnutá i sluchátka pevných linek.
Zajímavé je, že pražská StB měla po hlavním městě rozmístěny taky stovky tajných kamer. Často je schovávala do půdních prostor, je ale znám i případ důchodkyně Marie Hamplové, která výměnou za 450 korun měsíčně pronajímala policii svou kuchyň právě k umístění kamery. Proč? Z oné místnosti totiž bylo dobře vidět na vchod Francouzského konzulátu v Nosticově ulici na Malé Straně.
Když estébák nevidí mě...
V první polovině 70. let StB začala využívat metodu tzv. trasového sledování. Měla různě rozmístěná pozorovací stanoviště, která se pomocí telefonu navzájem informovala o přesunech pozorovaného.
StB pochopitelně nasazovala agenty i do terénu. Na velkém množství akcí a sešlostí, které mohly podle strany nějak souviset s protistátní činností, se nacházeli tzv. tajní. Ostatně, jedním ze zraněných na Národní třídě 17. listopadu 1989 byl poručík Ludvík Zifčák, jenž byl pod jménem Milan Růžička nasazen do studentského hnutí, aby donášel informace zevnitř.
Mistrovstvím StB bylo to, že když nechtěla, abyste o ní věděli, nevěděli jste. A když ano, tak si to také uměla zařídit. Okaté sledovačky měly většinou spíš psychologický účel. Státní bezpečnost si v trýznění sledovaných přímo libovala. Když měsíce víte o tom, že vás špehují na každém kroku, čtyřikrát za noc vám někdo zavolá, aby hned zavěsil a před vaším domem neustále stojí tajemné auto, je pak lehčí vás u výslechu zlomit. A když ani to nepomohlo, stará dobrá rána na solar nebo rovnou do tváře dílo dokonala. Ale o brutálních praktikách příslušníků StB přímo při vyslýchání, to už je zase jiný příběh.
A tady si přečtěte o nechvalně proslulém masakru mániček v Rudolfově u Českých Budějovic.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
