Fotografie, která obletěla svět. Během olympijských her v Mexico City v roce 1968 zvedli při vyhlašování vítězů běhu na 200 metrů dva afroameričtí sportovci, byli to Tommie Smith a John Carlos, zaťatou pěst v černé rukavici. Politickým gestem chtěli upozornit na utlačování černochů v USA.
Na chování bělochů si stěžoval už Jesse Owens
Jeden z nejslavnějších nesportovních momentů v olympijské historii se udál před 55 lety v Mexico City. Ráno 16. října 1968 proběhl závod na 200 metrů, který vyhrál americký sportovec Tommie Smith s novým světovým rekordem 19,83 sekundy. Jako druhý za ním doběhl Australan Peter Norman a třetí byl Smithův kolega John Carlos. Smithův nový rekord ale překvapivě nebyl tím, co zapsalo závod do historie – legendárním se stalo až gesto sportovců během následného vyhlašování výsledků. Tou dobou v Americe vrcholilo hnutí požadující zrovnoprávnění černochů se zbytkem obyvatelstva, což se projevilo i ve světě sportu.
Nebylo to poprvé, co si černí američtí atleti stěžovali na zacházení ze strany vlastní vlády. Legendární běžec Jesse Owens, který v roce 1936 porazil německé sportovce během nechvalně proslulé „nacistické olympiády“ si později stěžoval, že více než Hitlerovo chování jej urazilo, že ve své vlastní zemi kvůli rasové segregaci nesměl sedět na předních sedadlech autobusu.
Smith i Carlos se tedy v Mexico City rozhodli vyjádřit své znechucení nad rasismem své vlasti politickým gestem – oba přišli na stupínky vítězů v černých ponožkách a zatímco Smith si dal okolo krku černou šálu jako symbol hrdosti, Carlos si demonstrativně rozepnul bundu jako gesto solidarity se všemi dělníky ve Spojených státech. Na stupínky vítězů ale Američané nešli sami – společně s nimi měl medaili totiž dostat i Peter Norman, který skončil druhý. Smith s Carlosem mu tedy oznámili svůj plán a Norman, jenž patřil k ostrým kritikům tehdejší australské pro-bělošské politiky, se k nim bez zaváhání přidal. Po vzoru kolegů připnul odznak Olympijského projektu pro lidská práva a když Carlos zjistil, že si na pokoji zapomněl rukavice, byl to právě Norman, kdo navrhl, aby se s ním Smith podělil – z toho důvodu Carlos zdvihnul levou pěst, byť tradičně se pro toto gesto používá pravá ruka.
Když pak Smith s Carlosem během americké hymny sklonili hlavy a pozvedli pěsti v gestu černé síly a solidarity s bratry v Americe, dočkali se negativní reakce z davu, který je následně vypískal. Ve Spojených státech byli podrobeni ostré kritice za politické gesto na jinak apolitické sportovní akci, což Smith komentoval slovy:
„Když vyhraji, tak jsem pro ně Američan, ne černý Američan. Ale když něco pokazím, tak mi řeknou, že jsem negr. Jsme černí a jsme na to pyšní. Černá Amerika pochopí, co jsme dnes večer udělali.“
Nejhůře dopadl Australan Norman
Mezinárodní olympijský výbor nejprve tlačil na americkou delegaci, aby oba protestující sportovce vyloučila z her, což Američané odmítli – teprve až když předseda výboru Avery Brundage pohrozil vyloučením celého týmu, byli Smith i Carlos oficiálně vypoklonkováni. Řada novinářů pak poukazovala na fakt, že když nacističtí sportovci v roce 1936 hajlovali, Brundage proti tomu jako nacistický sympatizant neřekl ani slovo.
Po mexické olympiádě pokračovali Smith i Carlos ve sportovní kariéře navzdory trvající kontroverzi a na čas se z nich stali profesionální hráči amerického fotbalu. Nejhorší osud překvapivě potkal Australana Petera Normana, kterého australský olympijský výbor za jeho solidární a lidské chování k černochům odmítl vyslat na další olympijské hry navzdory jeho excelentním sportovním výkonům. Když pak Norman v roce 2006 zemřel, vzdali mu Smith s Carlosem poctu tím, že na pohřbu nesli jeho rakev. Teprve v roce 2012 se posmrtně dočkal od australského parlamentu zasloužené omluvy za nespravedlivé chování.
A tady si přečtěte příběh Arthura Ashe, prvního Afroameričana, který vyhrál Wimbledon.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
