3. ledna 1934 došlo k jedné z nejtragičtějších událostí meziválečného období na našem území; katastrofě na hlubinném dole Nelson III severočeském Oseku u Duchcova. Při výbuchu, který byl zapříčiněn nesmyslnými úspornými opatřeními, zahynulo ten den 142 lidí.
Šetřit se krutě vymstilo
Výbuch dolu Nelson silně otřásl zemí v okolí, ale také celou společností. Ukázalo se, že katastrofa není rozhodně dílem přírody, ale důsledkem nedodržování bezpečnostních pravidel při těžbě a snahy o co největší úspory. Na začátku 30. let doléhala světová hospodářská krize i na severočeské hornictví.
Do roku 1930 uhlí v rozsáhlém dolu Nelson dopravováno k těžební jámě Nelson III za pomoci vozíků a důlní lanovky. Protože byly dopravní trasy značně dlouhé, bylo zapotřebí velké množství pracovních sil. Vedení dolů proto rozhodlo o zavedení moderní techniky a dopravě uhlí pomocí nátřasných žlabů neboli dopravníků. Nová technologie se ukázala jako hodně problematická a hlavně poruchová. Navíc na cestě k těžení jámě bylo třeba uhlí až 7x překládat. Dle očitých svědků to znamenalo, že bylo produkováno velké množství uhelného prachu, který se usazoval v silných vrstvách.
Nutno poznamenat, že uhlí z tohoto dolu bylo hodně kvalitní a křehké. Uhelného prachu, který byl silně náchylný k samovznícení, z něj byly mraky a mraky. K tomu ještě přičtěme vysoké teploty, které místy dosahovaly téměř 40 °C. Pracovní podmínky v dole Nelson byly oproti jiným dolům hodně ztížené, z čehož plyne, že důl byl i méně efektivní.
Pro černouhelné doly, kde se vyskytovaly výbušné plyny, existovalo v té době velké množství bezpečnostních opatření. Jenomže Nelson III byl důl hnědouhelný, pro které už platilo bezpečnostních směrnic méně. Pravidlo, které mělo zabraňovat samovznícení hnědouhelného prachu, tu ovšem bylo. Existovala například povinnost uhelný prach skrápět vodou a odstraňovat. Hlavní chodby pak měly být udržovány vlhké a místa náchylná k požárům měla být pečlivě hlídána. Vyšetřování, které se rozjelo po výbuchu, však přineslo zjištění, že kvůli úsporným opatřením se bezpečnostní instrukce nedodržovaly, což bylo příčinou tragédie.
K mohutné explozi došlo dne 3. ledna 1934 kolem 16:45. Plameny vyšlehly několik desítek metrů vysoko. V podzemí rubala celá odpoledne směna, zhruba 150 nebohých horníků, většina z nich zahynula už v okamžiku detonace, další pak jen o něco málo později. Naděje na záchranu byla mizivá. Výbuch vytvořil množství překážek a vzduch byl naprosto nedýchatelný. Jen šťastnou souhrou náhod se podařilo zachránit 4 horníky. Ten den zemřelo v podzemí 140 horníků a další dva lidé na povrchu.
Nebyl to jediný výbuch na dole Nelson III. K dalšímu došlo na konci června 1934. Důl byl sice zazděný, ale nebezpečné plyny se v něm hromadily dál. Následkem tohoto výbuchu zemřeli další dva lidé. Odstraňování neštěstí a jeho následků probíhalo až do roku 1938, až 4 roky po katastrofě byla z dolu vynesena většina obětí.
A zde o tom, jak před 40 lety ochromila Československo malá doba ledová. Autobusy zamrzaly za jízdy, teplá voda byla jen obden.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
