"Někdy může dojít k úplné identifikaci s agresorem," říká o Stockholmském syndromu profesor Radek Ptáček – G.cz
Vyhledávání

"Někdy může dojít k úplné identifikaci s agresorem," říká o Stockholmském syndromu profesor Radek Ptáček

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Česká televize nyní vysílá dvoudílný film s názvem Stockholmský syndrom. Příběh, ve kterém se dívka Klára stala obětí obchodu s bílým masem a po útěku u ní propukl tzv. Stockholmský syndrom, diváky zaujal. Co to ale tento syndrom vlastně je a jak se k jeho obětem postavit a pomoc jim tak v návratu do normálního života? Psycholog Radek Ptáček nám pomůže tuto problematiku objasnit.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová Aktualizováno 18.1.2020, 11:21

Pojem vychází z případu přepadení banky, ke kterému došlo v centru švédské metropole 23. srpna 1973. V dopoledních hodinách do pobočky Kreditbanky vtrhl 32letý Jan-Erik Olsson. Se slovy „hra teprve začíná“ vypálil dávku ze samopalu a zajal čtyři zaměstnance banky. Požadoval výkupné, ale hlavně propuštění svého přítele, zadrženého recidivisty. Vyjednávání vedl tehdejší premiér Olof Palme šest dnů v přímém přenosu. Jedna z rukojmích, tehdy 23letá Kristin Enmarková měla paradoxně strach z osvobození. Obávala se, že pokud policie zaútočí, způsobí to jediné – že právě zajatci zemřou. V jednom z hovorů z banky premiéra prosila, aby jim dovolil opustit banku i s ním. Navíc se nechala slyšet, že únosce byl milý, nijak jim přece neublížil. Tolik tedy krátký pohled do historie, proč je stockholmský syndrom zrovna stockholmský.

Možná si vybavíte příběh Rakušanky Nataschy Kampusch, kterou unesl v roce 1998 36letý nezaměstnaný technik Wolfgang Priklopil. Tehdy jí bylo deset let. Na svobodu se dostala jako plnoletá. Priklopil ve finále spáchal sebevraždu. „Oplakala jsem ho,“ přiznala posléze Kampusch, a to přesto, že strávila celých dlouhých 8 let v opevněném sklepě jeho domu. Veřejnost byla šokovaná, někteří ji bez váhání odsoudili. Podle psychologů ale nejde o nic neobvyklého. Došlo u ní právě k vytvoření pouta mezi pachatelem a obětí. I u ní se objevil Stockholmský syndrom.

Proč ke Stockholskému syndromu dochází?

Položili jsme proto pár otázek renomovanému psychologovi profesoru Radku Ptáčkovi, aby nám tuto problematiku přiblížil nebo vlastně spíše trochu osvětlil.

O Stockholmském syndromu se mluví jako o specifické pozitivní emoční vazbě oběti na svém trýzniteli. Proč k němu vůbec dochází?

Tzv. Stockholmský syndrom se někdy rozvíjí u obětí, které jsou někým dlouhodobě trýzněni. Jedná se zvláště o oběti únosů, dlouhodobého týrání a zneužívání. Projevit se může též například v problematickém vztahu, ve kterém probíhá domácí násilí. Jedná se vlastně o psychologický obranný mechanismus, který oběti napomáhá přežít. Dlouhodobé trýznění vytváří a silná nenávist k pachateli vytváří silný stres. Psychika ho může automaticky zmírnit tím, že se v určitém smyslu začne měnit negativní vztah na pozitivní, to pomůže ve složité situaci lépe fungovat. Někdy může dojít k úplné identifikaci s agresorem, což vypadá tak, že oběť ho plně akceptuje. Jeho násilné chování si vysvětlí nejčastěji svojí chybou a začne ho nejen omlouvat, ale třeba i bránit.

Mohou být dispozice k tomuto syndromu dané geneticky?

Některé teorie říkají, že se jedná o evolučně naprogramované chování, které napomáhá k přežití. Dokládá se to tak, že podobné vzorce chování byly pozorovány například u některých primátů.

Co tento stav v člověku probudí? Jsou ke Stockholmskému syndromu některé osoby náchylnější? Pokud ano, tak které?

Konkrétní chování je vždy výslednicí řady proměnných - zvl. našich osobnostních dispozic a situačních okolností. Viktomologie, tzn. věda o obětech říká, že některé osobnosti mají vyšší pravděpodobnost stát se obětí, nicméně otázka, u koho a za jakých okolností se Stockholmský syndrom vyvine, není ještě prozkoumaná.

Jak má postupovat posléze okolí, myšleno tím rodina, přátelé, oběti, která se do této situace dostane?

Důležité je pochopení, a dlouhodobá emoční podpora. Více se obvykle nedá dělat.

Dá se tato diagnóza vůbec léčit?

Není to psychiatrická diagnóza, spíše psychologická kategorie, která nemá jasně daná diagnostická kritéria. Velmi často ovšem mohou být psychiatrické diagnózy přidruženy - ty vyžadují psychiatrickou léčbu. Jinak je v řadě případů potřebná dlouhodobá psychoterapie.

Podobné články

Doporučujeme

Další články
Zavřít reklamu