V roce 1992 se Mlčení jehňátek stalo teprve třetím snímkem, který vyhrál Oscara ve všech pěti hlavních kategoriích, přičemž jedna ze zlatých sošek skončila také na poličce Anthonyho Hopkinse. Ten mrazivě ztvárnil kanibala Hannibala Lectera a svým výkonem psychopatickému zabijákovi vydobyl titul „Největší filmový záporák všech dob“. Lecter se ale zrodil už dřív - v hlavě Thomase Harrise, autora knižní předlohy Mlčení jehňátek.
Mexický Hannibal
Před třiceti lety se na plátnech objevil ON. Kulatý obličej, menší, trochu podsaditá, ale silná postava. Pronikavé, chladně modré oči a vlasy učísnuté dozadu, pryč z kulatého obličeje. A pod těmi vlasy mysl geniálního, přesto šíleného psychiatra a sériového vraha se zálibou v lidském mase. Hannibal „kanibal“ Lecter v podání Anthonyho Hopkinse ve filmu Mlčení jehňátek přesvědčil filmové fanoušky i odborníky natolik, že jej později titulovali největším záporákem v americkém filmu všech dob. Samotná postava brilantního Lectera se ale zrodila o něco dřív, a sice na začátku 80. let v hlavě spisovatele Thomase Harrise. Ten lékaře s osobností zvířete v malé roli představil čtenářům ve své novele Červený drak. Lecter v knize sedí ve vězení a díky svému vzdělání i zkušenostem pomáhá agentovi FBI Willu Grahamovi chytit muže, jenž brutálně vybíjí celé rodiny.
Ačkoliv Lecter neměl v knize mnoho prostoru, dokázal naprosto uhranout. Proto mu Harris dopřál více místa ve svém dalším románu - Mlčení jehňátek. V něm se Lecter tvrdě dere do popředí a kráčí vstříc celé sérii, která pak pokračuje ještě knihami Hannibal a Hannibal: Zrození, v nichž už je hlavním protagonistou. Všechny knihy se staly bestsellery a postupně se dostaly na filmové plátno (Červený drak dokonce dvakrát, poprvé pod názvem Lovec lidí už v roce 1986, tento počin ale poněkud zapadl). Ve třech adaptacích byla postava Lectera neodmyslitelně spjata s Hopkinsem. A i dnes se při jejich sledování vkrádá otázka, zda je Hannibal kanibal inspirován nějakou skutečnou osobností?
Odpověď zní; ano, a ne jen jednou. Hlavní inspiraci Harris pravděpodobně čerpal ze setkání s jistým „dr. Salazarem“, které absolvoval, když v 60. letech 20. století ještě jako novinář dělal rozhovory s několika na smrt odsouzenými vězni v jednom mexickém nápravném zařízení. Jeden z nich, Dykes Simmons, byl postřelen dozorcem a ošetřen vězeňským lékářem - právě tímto dr. Salazarem. Harris se pak na krátký rozhovor sešel i s ním. Muž, jehož literát posléze popsal jako klidného, elegantního, menší, ale seriózní postavy, s ním vedl živou diskuzi o tom, jak Simmons přemítá o svých činech. A podle Harrise projevil Salazar schopnost velmi přesného nahlédnutí do mysli zločince. Až později se Harris dozvěděl, že dr. Salazar byl rovněž odsouzený vrah.
Ačkoliv se to nikdy přesně nepotvrdilo, dr. Salazar byl pravděpodobně Alfredo Ballí Treviño, poslední člověk v Mexiku, kterého odsoudili k smrti, a to v roce 1959. Treviño byl uznávaný lékař z dobré rodiny a s dobrými právníky, a tak se postupně probojoval až k tomu, že místo smrtící injekce „dostal“ jen dvacetiletý pobyt za mřížemi. V roce 1981 byl zase na svobodě. A co přesně udělal? Zabil, rozřezal a ochutnal svého milence Jesuse Rangela.
Někteří fanoušci sériových vrahů v čele se spisovatelkou Charlotte Greig v Lecterovi vidí i něco z Alberta Fishe, Upíra z Brooklynu, který údajně zabil, znásilnil a alespoň částečně snědl přes 100 lidí, z velké části dětí. V poslední knize o Hannibalovi se Harris vrací do dětství své nejslavnější postavy. Lecterovi v ní přidává trauma; jako malý, ještě v rodné Litvě, přihlíží tomu, jak vojáci zabijí a uvaří jeho zbožňovanou sestru a, jak se ukáže později, nakrmí s ní i vyhladovělého Hannibala. Tato pasáž života fiktivní postavy zase mohla být inspirována Andrejem Čikatilem, jehož bratr byl v období hladomoru na Ukrajině unesen, zabit a sněden Čikatilovými sousedy.
Mlčení jehňátek změnilo žánr
Mlčení jehňátek si premiéru odbylo 14. února roku 1991, hezky symbolicky na Valentýna. Letos tak uplynulo přesně třicet let od doby, kdy se nejen Hopkins zapsal do historie. Part odvážné Clarice Starling byl první velkou filmovou příležitostí pro Jodie Foster, která je dnes považována za jednu z nejrespektovanějších hollywoodských osobností. V době, kdy byl nyní kultovní thriller režiséra Jonathana Demmeho nový, to ale nevypadalo, že snímek přinese popularitu komukoliv, kdo se podílel na jeho vzniku.
Mlčení jehňátek bylo totiž ostře kritizováno americkou LGBT komunitou za způsob, jakým ukazuje Buffalo Billa; ačkoliv ve filmu explicitně nezazní ani to, že je Bill homosexuál a Lecter výslovně uvede, že se nejedná ani o transsexuála (Buffalovu touhu převlékat se za ženu vysvětluje jinými psychologickými pohnutkami), těm, kdo snímek odsuzovali, se zdálo, že i přesto vrhá na gaye a transsexuály špatné světlo. Když pak Foster v roce 2007 během akce časopisu Hollywood Reporter poprvé přiznala vlastní homosexuální orientaci, kritici filmu se i po těch letech neváhali znovu připomenout se stejnými připomínkami. Další zajímavosti o filmu si můžete přečíst v této galerii:
Kdo Mlčení jehňátek naopak uctívá a vděčí mu za mnohé, to jsou fanoušci thrillerů a hororů, v nichž hraje prim sériový vrah. Než se objevil tenhle film, většina takových zabijáků byla neurčitá. Byly to znetvořené bytosti, sotva lidské, často deformované nebo psychicky nemocné, nepříčetné, poháněné jen niternou zvráceností a animální potřebou. Ale s Lecterem přišel úplně nový typ vraha. Geniální, vzdělaný, elegantní. Ano, stále páchající zlo z přirozenosti své pokřivené osobnosti, ale mimo to se vědomě snažící konat dobro; Hannibal sice je šílenec, ale pomáhá detektivům dopadnout jiné šílence. Byl to právě Lecter, a to samozřejmě i díky hereckému talentu Anthonyho Hopkinse, kdo otevřel takovému typu antagonistů cestu na stříbrné plátno a do srdcí filmových fanoušků.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
