Pier Paolo Pasolini je i dnes považován za jednoho z nejkontroverznějších umělců 20. století. Jeho nejslavnější díla – filmy Evangelium sv. Matouše a Saló aneb 120 dnů sodomy – šokovaly v době premiéry a tu sílu mají v jistém ohledu i dnes. Konec života italského režiséra navíc jeho pověsti přidává, protože je sám o sobě jako vystřižený z některého jeho díla. Pasolini byl totiž zavražděn, a i když se k brutálnímu činu přiznal jistý sedmnáctiletý prostitut, o skutečných vinících jsou dodnes pochybnosti.
Pasoliniho smrt
Pier Paolo Pasolini patří k nejznámějším a pravda i nejkontroverznějším umělcům 20. století a jeho jméno znají i ti, kdo na artové filmy zrovna netrpí. Život italského režiséra by totiž vydal sám na jeden film, zejména pak jeho brutální a dodnes nejasný konec. Pasolini zemřel 2. listopadu 1975, a ačkoliv byl případ rychle uzavřen a viník dopaden, o desítky let později se ukázalo, že to všechno možná bylo trochu jinak.
K činu došlo na pláži u Ostie, což je pobřežní čtvrť Říma, která kdysi bývala důležitým přístavem a dnes je vyhledávaným víkendovým i dovolenkovým místem řady obyvatel italského hlavního města. Tam našli 3. listopadu ráno Pasoliniho zbědované mrtvé tělo. Režisér byl ubit k smrti, pravděpodobně kovovou baseballovou pálkou, měl naprosto rozdrcené genitálie. Po smrti jeho tělo vrah ještě několikrát přejel autem tam a zpět a mrtvolu pak ještě polil benzínem a zapálil. Italům tak brutální čin okamžitě připomněl mafiánské praktiky a zločiny ze msty. Že by tak brutální zlo napáchal jeden nepřipravený člověk? Divné.
Pasolini měl mnoho nepřátel. Byl homosexuál, zapálený marxista, katolická církev ho nesnášela a řada jeho obyčejných spoluobčanů rovněž, pro jeho výstřednost, obscénnost. Kolovala dokonce fáma, že ho mohl zabít církví vyslaný vymítač. Všem drbům ale učinila přítrž policie, když do vazby vzala sedmnáctiletého prostituta jménem Giuseppe Pelosi. Chytila ho totiž v Pasoliniho autě a Pelosi se téměř okamžitě přiznal. Mladík skončil za mřížemi a případ se zdál být jasně uzavřen.
Jenže po 29 letech, roku 2005, za katrem o sobě dal Pelosi znovu vědět a vzkázal světu, že to bylo všechno jinak. Pelosi měl ten večer Pasoliniho na pláž vylákat a posléze vzít vraždu na sebe pod pohrůžkou, že jinak bude ublíženo jeho rodině. Ve skutečnosti režiséra měla zabít „trojice mohutných mužů s jižanským přízvukem“, která na něj během bití řvala, že je „komunistické prase“. Ve hře se objevil i Pasoliniho přítel Sergio Citii, který přišel s tvrzením, že část filmu s materiálem Saló měl někdo odcizit a Pasolini se tu noc šel setkat s vyděrači. Ve světle těchto nových odhalení zažádal Pasoliniho bratranec Guido Mazzon o obnovení vyšetřování na základě testů DNA, ale nepodařilo se, a celá věc tak zůstává zahalena hávem tajemství.
Pasoliniho život
Pier Paolo Pasolini se narodil v březnu roku 1922 v Boloni do rodiny vojáka a obdivovatele Mussoliniho. Pier si s otcem nikdy nerozuměl, když pak Pasolini mladší v pubertě začal tíhnout k levicovým názorům, bylo jasné, že se definitivně rozkmotří. Režisér později řekl, že jeho striktní otec a nedostatek lásky zřejmě měli vliv na jeho zálibu v provokacích. A těch bylo opravdu mnoho. Pro homosexuální sklony ho vyloučili z komunistické strany, tančil totiž se svým bratrancem na veřejnosti. Po odchodu z domova žil prakticky ve squatu na okraji Říma, který byl proslulý tím, že se tam shlukují pouliční zlodějíčci, bezdomovci a prostitutky. Pro někoho špinavá díra, pro Pasoliniho konečně útočiště, kde mohl být sám sebou a především inspirace pro román Darmošlapové. Ten mu přinesl pozornost uměleckého světa.
Filmům se naplno začal věnovat v 60. letech. Jeho první snímky byly oceňované kritikou, opravdový úspěch a zřejmě svůj nejuznávanější kus vytvořil roku 1964. Evangelium sv. Matouše, za které byl Pasolini obviněn ze zneuctění náboženství a skončil na čtyři měsíce ve vězení. Pasoliniho slavný film zobrazuje Ježíše Krista nikoliv tradičně, jako mírného dobrodince, ale jako agresivního revolucionáře. Syrovost snímku podtrhuje fakt, že se točil v zapadlé části italského venkova, titulní roli tvůrce svěřil neherci Enrique Irazoquiovi a na post Panny Marie „dohodil“ vlastní matku.
Za vrchol Pasoliniho tvorby nicméně můžeme a měli bychom považovat jeho poslední počin, jehož premiéry už se nedožil. Saló aneb 120 dnů sodomy vychází ze slavného díla markýze de Sade a Pasolini se v kontroverzním díle nebál opravdu ničeho. Naturalistické vyobrazení sexuálních i násilných scén přesně zachycuje atmosféru původní, nedokončené knihy, již by i dnes mnozí rádi viděli hořet na hranici. Stejně jako Pasoliniho filmy.
Podobné články
Martin Miko
Jan FiedlerDoporučujeme
