Miloš Kopecký patří k největším legendám českého hereckého nebe. Stejně jako většina velkých umělců měl i on nelehký osud. Maminku mu zabili v Osvětimi a sám si koncentrační tábor vyzkoušel – obojí dalo základ postupnému rozvíjení maniodepresivní psychózy, kterou trpěl téměř celý život. Muž mnoha rolí i mnoha žen po sobě zanechal výraznou stopu na všech frontách – i když podepsal Antichartu, byl to právě on, kdo jako první z československých umělců veřejně vystoupil proti komunistům a vyzval je, ať odstoupí z funkcí ve vedení státu.
Trauma na dva životy
Pistolník Hogo Fogo, Jan Lucemburský, Petr Vok i Baron Prášil. Pro fanoušky divadla pak především Harpagon, kterého zahrál docela jinak než všichni před ním. Miloš Kopecký zůstává legendou mezi českými herci a jako každá velká legenda to ani on v životě neměl jednoduché. Na druhou stranu, sám si to dost ztěžoval mimomanželskými milostnými pletkami, které navíc často sváděl na svou nemoc – maniodepresivní psychózu. Nebo lépe řečeno, vymlouval se, že je přece lepší, když je spokojený, než když přemýšlí o vlastní smrti, a spokojený byl hlavně, když ho obdivovala nějaká zamilovaná a krásná milenka.
Ale každá mince má dvě strany. Že se u něj nemoc rozjela v poměrně raném věku, na tom má vinu několik traumat z rodiny, jak už to tak bývá. Narodil se roku 1922 do rodiny majitele kožešnictví a modelky. Jenže ta modelka, Marta Kopecká, rozená Grimmová, byla Židovka. Když přišla válka, Kopeckého maminka byla poslána do Terezína a otec, ve snaze udržet si živnost, se s ní raději rozvedl. Z pohledu obchodníka snažícího se uživit dítě pragmatické rozhodnutí, z pohledu dospívajícího syna velká zrada. Obzvlášť proto, že rozvodem Kopecký senior nad manželkou víceméně vynesl ortel, neboť poté byla z Terezína, kde se dalo přežít, přesunuta do Osvětimi, kde zemřela. Herec si sám zkusil pracovní koncentrační tábor před koncem války, když mu bylo 22, a ve svých memoárech později přiznal, že smrt matky dával otci celou dobu za vinu.
Hrál už za války. Začínal ve Šmídově Větrníku, angažmá ale vystřídal spoustu – nebyl zrovna zodpovědný pracant, například z činohry Národního divadla ho vyhodili, protože se opil, nepřišel, a tak se kvůli němu vůbec neodehrálo představení. Fungoval i v Divadle na Vinohradech nebo v Hudebním divadle v Karlíně. Zároveň ale miloval film – a film zase jeho. Dokonale úlisný, šarmantní padouch, to bylo přesně to, co mu sedělo. Výběr nejlepších filmových partů Miloše Kopeckého si můžete prohlédnout v galerii tady:
Kopecký v roce 1954 vstoupil do KSČ, zakrátko ho ale ze strany vyhodili. V roce 1977 byl mezi těmi, kdo podepsali Antichartu, ovšem 5. května 1987 vystoupil Miloš Kopecký na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze, tehdy již jako národní umělec. A jako vůbec první umělec v socialistickém Československu, v době, kdy se ještě většina lidí v tuzemsku bála veřejně vystupovat proti režimu, se odhodlal doporučit v rámci proslovu komunistům v čele strany a státu, aby odešli z funkcí. Nahrávka jeho projevu se pak dostala i do zahraničních médií.
4 ženy stačí, Miloši
V soukromí byl Miloš Kopecký proslulý záletnictvím, i on se ale oženil, a ne jednou. Za to jen jednou mu to vydrželo. Jeho první paní byla kolegyně z divadla, herečka Stella Zázvorková. Kopecký si ji vzal hned po válce, v roce 1945, a nevěsta na hostinu přijela na vozíku. Ne snad, že by se jí něco stalo, ale Zázvorková a Kopecký spolu zrovna v divadle hráli ve Švejkovi, a tak do Haškovy slavné grotesky stylizovali celou veselku. Zázvorková a Kopecký měli dceru Janu, pouhý rok po svatbě se ale rozvedli a herečka se pak už nikdy nevdala. Nejprve byla svobodnou matkou na plný úvazek, pak ji postihla krutá rána – Jana Kopecká totiž v 15 letech spáchala sebevraždu.
Kopecký to měl jinak. Podruhé se oženil s řidičkou tramvaje Kateřinou Soukupovou, ale ani to moc dlouho nevydrželo. A totéž platí o jeho třetí manželce Janě Lichtenbergové, o které se v uměleckých kruzích říkalo, že je stejný typ jako Bardotka. Není divu, že éterická, přesto smyslná kráska Kopeckému učarovala. Po krátkém intenzivním románku následovalo stejně krátké, intenzivní manželství. Mezitím Kopecký stihl bezpočet avantýr a pletich. Jednou z těch nejznámějších byl vztah s Milenou Le Breux, vdovou po Felixovi Le Breux, která to s nevěrným Kopeckým docela rychle utnula. Přesto mu dovolila, aby bydlel v jejím drahém, luxusním bytě v centru Prahy. Dokonce si tam směl vodit jiné ženy, přičemž tam takhle jednou zavedl i nadějnou studenktu FAMU Věru Chytilovou. Legenda praví, že pozdější představitelka československé nové vlny rychle prokoukla, že s Kopeckým by to bylo jen krátkodobé povyražení, a zařízla to s ním hned v zárodku. Na druhou stranu se těžko věří, že tomu šarmu někdo odolal.
Jak ale léta plynula, šarmu ubývalo a o slovo se čím dál častěji hlásila Kopeckého duševní choroba. Občas ho to přemohlo úplně a v divadle ho musela omluvit jeho čtvrtá a poslední manželka Jana. Vzal si ji v roce 1966 a vydrželi spolu až do jeho smrti o 30 let později. Kopecký v Janě Křečkové našel spřízněnou duši. To bylo ale především proto, že ona s ním měla svatou trpělivost, jak několikrát přiznala ona, on i jejich známí. Poslední paní Kopecká moc dobře věděla o všech manželových úletech, ale žádným se necítila ohrožená, a tak je tolerovala, přehlížela, někdy se prý vyloženě bavila malichernými žárlivými hádkami dvou různých přítelkyň vlastního chotě.
Dobře věděla, že Kopecký žárlivost nesnáší, ale také, že ona je jeho manželka, ona je jeho domov, ona mu pomáhá v nejkrušnějších záchvatech deprese. Ve finále neměla důvod se bát, že by o něj přišla, rozhodně ne kvůli jiné ženě. O to se nakonec zasloužila právě zákeřná nemoc – Kopecký musel na sklonku života docházet na pravidelnou terapii do Bohnic a nakonec ho tam museli hospitalizovat. V pražské bohnické léčebně pak 16. února 1996 ve věku 73 let zemřel.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Komerční článek
Jan Fiedler
