Sloup pro císaře pána a jeho rodinu

Koncem října 1648 Švédové ovládali velký kus Prahy, ale přes četné pokusy a naprosto devastující kanonádu, kterou bombardovali zbytek města, se jim nikdy nepodařilo pořádně překročit Vltavu. Zbytky profesionálních vojáků společně se studentskými legiemi posluchačů pražské univerzity držely obrannou linii až do chvíle, kdy velitel švédské armády generál Königsmarck obdržel zprávu o uzavření míru a odtáhl i se svými muži zpátky na sever vařit masové koule a hrát heavy metal. Königsmarck tak finálně ukončil třicetiletou válku.

Jenom o dva roky později byl na Staroměstském rynku, tedy dnešním Staromáku, vztyčen Mariánský sloup, který měl připomínat slavné vítězství Pražanů nad osudem a nepřáteli. Byla to tenkrát velká sláva, dokončení se v roce 1652 účastnil i císař Ferdinand III.

To byl možná první kámen úrazu. Vzhledem k přítomnosti císaře a pevnému stisku, kterým Habsburkové české země svírali, postupně víc a víc sloup působil jako memento Bílé hory než jako připomínka pražského vítězství. Ostatně fáma o tom, že sloup byl vztyčen právě na počest habsburského vítězství nad stavovským povstáním, byla mezi Pražany celých těch tři sta let velice živá.

mohlo by vás zajímat

Švédské obléhání Prahy roku 1648 pokračovalo navzdory vestfálskému míru: Bitvu od roku 2020 opět připomíná Mariánský sloup

Český lid, dělnický lid

Franta Sauer byl taková všeobecně známá pražská postavička. A když říkáme postavička, myslíme vysokou postavičku. Ne nadarmo se Frantovi říkalo Habán ze Žižkova. Sauer patřil k haškovské skupině pražských kaličů, nikdy pořádně nedochodil žádnou školu, živil se lecčím a znal leckoho. Za první světové seděl za pašování cukerinu.

Propustili ho koncem října 1918, tedy těsně po založení Československa. A pět dní po svém propuštění Franta Sauer za pokřiku davu ovazoval lano kolem Mariánského sloupu, aby ten habsburský vztyčený prostředníček šel konečně k zemi. Dobový tisk poměrně správně informoval o tom, že sloup strhnul rozvášněný dav, který se vracel přes Staromák z rekonstrukce bitvy na Bílé hoře… ale to není celá pravda.

Celá pravda je taková, že Franta Sauer nejednal jen ze svého osobního přesvědčení, ale protože za to dostal zaplaceno od krajně levicového křídla sociálních demokratů. Přiznal se k tomu později ve svém životě. Ke své roli přímo v aktu strhávání se mimochodem doznal v Právu lidu v roce 1923. Pět let a jeden den po aktu. Páč v tu chvíli už byl zločin těžkého vandalství promlčený a žádné vyšetřování Franty ani jeho politických společníků se nekonalo.

Strhávání samotné působí z popisu jako nějaká němá groteska. Nejdřív bylo lano uvázáno příliš nízko a panence Marii se nechtělo dolů, takže se musela urvat jedna ze soch, aby se o sloup opřel žebřík, a teprve potom mohlo být lano uvázáno výš. Původně se měl sloup symbolicky zřítit k nohám sochy mistra Jana Husa, ale opodál stojící strážník podotknul, že by se tím poničila kanalizace a to nikdo nechce, takže „rozvášněný dav“ strhl sloup nakonec na druhou stranu.

mohlo by vás zajímat

Válka o Gran Chaco aneb Jak Československo vydělalo na konfliktu v Jižní Americe

Svině ze Západu a svině z Východu

Když Prahu obsadili náckové, strašně moc toužili po tom, aby mohli město co nejvíc poněmčit. Připomenout ten germánský odkaz. Nacisté jsou vždycky posedlí odkazy a hitlerovci byli o to horší, že jim nebylo hloupé si svou bohatou a často paranormální tradici přibarvit nebo dokonce vymyslet.

Němci tedy strašně toužili znovu zvednout v Praze pomník maršála Radeckého, jako Slovana, který věrně sloužil Germánům… a Mariánský sloup, který by připomínal slavnou historii Svaté říše římské, z toho je doslova příjemně mrazilo v zádech. Všimněte si, že náckové by tímhle v podstatě vzali českou paranoiu a frustraci a otočili ji proti nám samotným. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo, od roku 1940 se stavba odsouvala až ke konci války.

Jen takový detail, Franta Sauer byl až do roku 1945 v koncentráku, kam ho Němci poslali za to, že šířil oslavné brožurky o Masarykovi. Ale je to příběh Franty Sauera, takže je tam humorný twist - Franta nikdy Masaryka neměl rád. Akorát někde za levno nakoupil tyhle knížky od někoho, kdo se jich chtěl zbavit, a pak je prodával s přirážkou. Zemřel na podlomené zdraví dva roky po válce. Na smrtelné posteli litoval toho, že sloup strhl, protože „tím spoustě babičkám zlomil srdíčko“.

V únoru ‘48 nás zaklekli šmejdi tentokrát z Východu a v hůř šitých uniformách. Komouši se svou vleklou válkou proti křesťanství samozřejmě nehodlali jakékoli zmínky o Mariánském sloupu vůbec poslouchat, takže všechny pokusy vrátit bohorodičku na místo utichly na čtyřicet dlouhých let.

GALERIE Stržení Mariánského sloupu

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Lidé a kreatury

Od devadesátek se vztyčení sloupu tak dlouho navrhovalo a zamítalo, až, jak jistě víte, nakonec zase stojí. Pokud jste k té kauze přišli až v posledních letech, bylo jednoduché se ztratit. Napříč společenským i politickým spektrem v ní stáli lidé s diametrálně odlišnými názory na stejné straně barikády a vám se najednou mohlo stát, že jste se ocitli v jednom táboře s Jiřím Ovčáčkem, a to je vždycky nepříjemný zážitek.

Bývalý pan mluvčí je ten typ osoby, které naprosto vyhovuje, že má sloup takhle bohatou historii. Tihle lidé se do vás pak mohou obout, pokud sloup nechcete (jste komunista, socialista nebo alkoholik), pokud sloup chcete (jste nácek nebo Rakušan) nebo pokud je vám to nedejbože úplně buřt. Pak jste asi masarykovec.

Tomáš Garrigue Masaryk se totiž o stržení sloupu dozvěděl, když byl v zahraničí. Do své nové vlasti ostatně přijel až dva měsíce po jejím založení. Tehdy se nechal slyšet, že jde o jednání „zbrklých Čechů“, ale že je všechny do jednoho chápe. A takhle bychom měli brát sloup i my. S pochopením pro všechny tábory, pro všechny jeho historické nuance, brát ho jako mlčícího svědka slavné i tragické české historie.

...

Ale když si uvědomím, že do té nové verze schovali „poselství dalším generacím“ lidé jako Schillerová, chce se mi vzít provaz a následovat příkladu Franty Sauera.