Lidi, neblbněte, vzkazuje senátorská kandidátka Jiřina Rosáková. V parlamentu chce bojovat za životní prostředí i svobodná média – G.cz
Vyhledávání

Lidi, neblbněte, vzkazuje senátorská kandidátka Jiřina Rosáková. V parlamentu chce bojovat za životní prostředí i svobodná média

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Pomalu, leč jistě se blíží volby do Senátu. A tak nikoho nepřekvapuje, že se na nás začínají z různých míst culit senátorští kandidáti. Některé už dobře známe, najdou se ale i úplní nováčci. Jedním z nich je Jiřina Rosáková, která je na Příbramsku společnou kandidátkou Strany zelených a hnutí Senátor 21. Vystudovanou kulturní antropoložku veřejnost zatím vnímá spíše jako manželku oblíbeného moderátora Jana Rosáka. Od této dámy ale rozhodně nečekejte, že až dosud bylo jejím povoláním jen "něčí manželka". Vyplývá to dost jasně i z rozhovoru, který Géčku poskytla.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 14.8.2020, 11:37

Nebudu nijak schovávat a popírat, že Jiřinu Rosákovou a jejího manžela Jana znám. Oba dva patří mezi lidi, které mám zařazené jako "pohodáře", kteří se vzájemně neskutečně doplňují. Prostě spojené nádoby. Oba dva jsou navíc studnicí energie a dobré nálady. Přiznávám, že mne ale rozhodnutí Jiřiny vrhnout se do "velké" politiky poněkud překvapilo. I když vlastně... U této ženské máte pocit, že nic není nemožné. A stejně tak to bylo i u tohoto rozhovoru. Sálá z ní energie a zapálení pro věc. Již brzy se uvidí, jak osloví a jak ji přijmou voliči. Kampaň ještě pořádně nezačala, teprve startuje.

Na Mars už to nestihnu

Co aktuálně dělá Jiřina Rosáková?

Pořád pracuji pro Český rozhlas 2, kde píšu hodinový pořad Bijáček, který se zabývá se filmovou tematikou. Je to taková odlehčená, zábavná věc. A kromě toho dělám ještě mnoho dalšího. Například náš Mníšecký festival vína. Před týdnem jsme se s jeho 15. ročníkem doslova vmezeřili do všech povolených akcí v letošním létě. Děláme ho již tradičně s Honzou (s manželem, moderátorem a hercem Janem Rosákem - poznámka redakce) v zásadě ve dvou, pak nám ještě pomáhají dva další nadšenci, ale je toho hodně, to uznávám. Na druhou stranu, zase jsme si dali hezké funkce. Honza je prezident festivalu a já výkonná ředitelka (smích). A to se mi hrozně líbí. Takže festival teď skončil, ale museli jsme ho o měsíc posouvat s ohledem na situaci. Práce je na něm tolik, že se vždycky po jeho skončení zapřísaháme, že už nikdy…! Ale nakonec se do toho vrhneme zase. Prostě nás to baví.

Kromě toho samozřejmě miluji svoje vnoučata, která kazím různým rozmazlováním. Musím se také přiznat, že čím jsem starší, tím víc mě baví všechno. Je to hrozné, já se třeba dívám na televizní zprávy a vidím, jak přistávají sondy na Marsu a říkám si: "Pane Bože, to mě tak mrzí, že já už to na ten Mars za svůj život prostě nezvládnu."

Máte před sebou ale i tak jeden velký začátek, o kterém se budeme ještě dál bavit. Ale co vy a začátky obecně? Máte je ráda, nebo jste ten typ, který je naopak nevyhledává?

Já jsem v podstatě vizionář a baví mě otevírat nové dveře do světa. Bavilo mne to celý život a vždy, když přišla taková ta chvíle, kdy jsem narazila na určitá omezení a nemohla jsem se tak rozběhnout, tak jsem ji přijala a našla jsem si jinou cestičku. Třeba na mateřské, a to samozřejmě své děti a vnoučata miluji, ale je mi to málo. Omlouvám se všem matkám, nesmírně si každé vážím, pro své děti jsem dělala a dělám první i poslední, ale když byly naše holky malé, tak jsem začala v té době studovat. Konečně se mi to podařilo, protože do té doby jsem měla napsáno v posudku "není určena pro vysokou školu," a to z politických důvodů. Honza byl velmi velkorysý, protože on je v podstatě velmi hodný člověk. Strašně si vážím toho, že mě nikdy nenechal na holičkách a vždy se snažil podpořit mě v tom, co jsem si právě usmyslela. Pravda je, že některé projekty musel dělat proto, že jsem neměla jiný štáb a on, aby byl klid, tak se zapojil.

Který z vašich minulých začátků vás nejvíce zasáhl?

Mě ty začátky prostě baví, takže určitě mě bavilo studium. Určitě mě bavil v rádiu určitý postup do jiné práce, setkávání se s lidmi. Pak jsem se dostala třeba do takového pracovního stadia, kdy jsem si říkala, že už mě spolupráce s Honzou tolik nebaví. On je puntičkář a poměrně mě prudí, když píšu texty, ale nemohla jsem mu na rovinu říct, že už to dělat nechci. Musela jsem na to šikovně, abych ho neurazila, aby to naše manželství bylo i nadále šťastné. Tak jsem si jednou vymyslela, že by bylo dobré, že takovou oblast ještě neznám, jít do státní správy a šla jsem na pohovor na pražský magistrát.

Tenkrát tam byl Daniel Častvaj, který mě i přes můj věk a tím pádem vlastně i neperspektivnost, přijal. Bylo to od něj hezké, umožnil mi stát se referentkou, což se mi hrozně líbilo. Říkala jsem si, že to tam budu mít klídek, nikdo mě nebude otravovat, že jsem neudělala čárku ve větě, protože já někdy píšu jako Hrabal bez interpunkce. Rychle myslím a bojím se, že to nestihnu, a pak to musím po sobě pracně číst. Nastoupila jsem, chodili tam nějací lidé a pořád se mne na něco ptali, já jsem odpovídala a asi poněkud netradičně, protože jsem říkala, že všechno jde, všechno půjde. Nevěděla jsem, že se jedná o personální audit, protože chtějí na magistrátu vytvořit nový odbor. A já jsem se nakonec stala jeho ředitelkou. Samozřejmě nejsem tak naivní, abych si myslela, že si politici nepotřebovali udělat svoji čárku. Potřebovali prostě lidi do odboru, který si vymysleli.

Bylo to celé takové pikantní, protože já už jsem byla dáma, nechci říct stará, protože já se jako stará necítím ani dnes, a nemohla jsem tedy rozhodně fungovat v takovém tom podprahovém vnímání "ona je něčí milenka". Strašně mne to tenkrát bavilo. Dostala jsem lidi, kteří byli nejdříve otrávení, že ke mně přišli. Byli stažení z různých odborů, kde jim řekli, že jsou navíc a oni se tak museli učit nové věci, což lidi dělají hrozně neradi. Mě ale zase bavilo motivovat je, aby tam byli rádi a aby si to užili. Takže já jsem s nimi šla třeba skládat zkoušky na vnitro, kdy jsem se akorát bála, že nakonec já jediná propadnu. Ale i to dopadlo dobře, prošli jsme. Bavilo mne celé to vytvořit, vymyslet. Nic nebyl problém. Kde je vůle, je i cesta. Jednou jsem ale dostala zadání, které odporovalo zdravé logice a směřovalo spíš k osobním záměrům. V ten moment jsem pochopila, že jsem doběhla, že už dál nemůžu, protože nebudu zdolávat nesmyslné zdi. Sama jsem tedy odešla, ale byla to strašně cenná zkušenost. Dělala jsem opravdu všechno, klidně jsem nosila i balíky. Vyznávám totiž zásadu, že všichni musí umět všechno, aby byli nahraditelní, když je třeba. I já jsem se musela plno věcí naučit, včetně hantýrky, kterou mluvili všichni, a to včetně vedení. Absolutně jsem jim nerozuměla. Do druhého dne jsem to zvládla. Bylo to prima.

Lidi, neblbněte

Něco podobného vás bude čekat i nyní v Senátu. Proč jste se rozhodla kandidovat, a proč zrovna za Stranu zelených?

Co mě bude čekat v Senátu nevím, protože tam ještě nejsem a ani být nemusím, ale zpět k otázce. Mě strašně štve situace, která je u nás. Štve mne, že se lidi rozdělují, a to i mezigeneračně. Když jsem dostala nabídku kandidovat od naší paní starostky z Mníšku pod Brdy, která je ve Straně zelených, a kterou já považuji za racionální ženu, ne za nějakého plašana, který zruší vše, co platilo doteď a zavede vše nově, tak jsem o tom chvilku přemýšlela. Jedním z důvodů bylo i to, že já se za Honzou po celou dobu poměrně úspěšně schovávám a vyhovovalo mi to. Teď jsem si ale řekla, že nechci žít v zemi, kde se lidi nenávidí, kde si nadávají, a to jen proto, že mají jiný názor. Mrzí mě samozřejmě, že někteří nejsou schopní racionálně zvážit, že sice dostanou 200 korun přidáno, ale o 600 jim vše zdraží.

A proč Strana zelených? Vědecké poznatky tady prostě jsou, ale zároveň jsem člověk, který si myslí, že to, co nám teď ti mladí, myslím ti hodně mladí vyčítají, jakože jsme zkazili planetu, tak si musí uvědomit jedno – my jsme to dělali s nejlepším vědomím a svědomím pro ně, pro naše děti a vnoučata. Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Myslím si, že je na věci nutné dívat se nově a hledat řešení, ale hledat je v koncensu celé společnosti. A tohle jsem řekla i ve Straně zelených. Nejde lidem zakázat, že konečně můžou žít snazší život. Je potřeba hledat nové cesty a já jsem přesvědčena, že to jde. Vezměte si například starostku Brna – Lískovce, která na sídlišti udělala nádherné projekty – nejen zateplení domů, ale stahuje tam dešťovou vodu do jezírek… Takhle se máme k přírodě chovat. Vadí mi, že nás tady politici pořád děsí tím, že někdo vypadá jinak, bude nás proto určitě pronásledovat a další nesmysly. Že je tady vir, který nás všechny sežere. No dobrá, ale on tady bude pořád a co budeme dělat? Přestaneme komunikovat? Vytáčí mě, jak lidé podléhají dezinformacím.

Vadí mi také, jak se nahlíží na starší lidi. Dám příklad. Jeli jsme do Prahy a celou dobu jsme poslouchali, jak řidiči vyššího věku vadí těm ostatním na silnicích. Tak to by v Rakousku nikdo neudělal, protože tam vědí, že to je silná voličská skupina a nikdo by si to vůči nim nedovolil. Ti starší nesmí být ovšem joudové, aby si to nechali líbit, mají se ozvat. A tak je to se vším – starší špatně volí, špatně řídí… Takže co? Schválíme eutanázii a budeme je všechny posílat na porážku? To byl také jeden z důvodů, proč jsem si řekla, že takto ne, že to chci alespoň říct, aby mne lidi slyšeli. Nedělám si iluze, že bych oslnila všechny voliče, kteří si řeknou "tahle paní nám tady scházela, tu musíme zvolit". Vůbec ne. Pro mne je vítězství, že na té cestě, kde můžu mluvit veřejně, kdy nemluvím jako "něčí manželka", protože do té doby nikoho nezajímalo nic jiného, ale tím to neponižuji. Jsem 40 let šťastná. Teď ale mluvím za sebe a můžu říct: "Lidi, neblbněte."

Ještě k těm Zeleným – přiznávám, že by se mi líbilo oslovit více subjektů. Věřím, že bych s nimi až na pár stran jako je SPD nebo KSČM našla společné průsečíky, ale oni se domlouvají mezi sebou, je to prostě něco za něco.

Když kolečko přeskočí

Rozesmálo mne, když jsem se dočetla téma vaší rigorózní práce „Ludismus jako fenomén“. Nemáte pocit, že v případě úspěchu nasbíráte v Senátu nové okruhy v této souvislosti?

Určitě ano. Mně je humor strašně blízký, bez něj se nedá žít, natož přežít karamboly. Proto se mi líbí, že již teď se objevují vtipy jako například: "Šla jsem nakupovat, měřili tam teplotu. Nenechte si ji změřit, je to past. Vymažou vám paměť. Šla jsem pro brambory a místo nich mám boty a kabelku." Takže ať už moje školní docházka, i vysokoškolská a v podstatě i celé naše manželství je založené na humoru. A mně se ludismy, prostě hraní si, tedy hračičkářství, hračičkování líbí. Je tam malinké kolečko, které stačí, když přeskočí, a ty ludismy jsou ještě vtipné a neškodné. U politiků přeskakují kolečka trochu jiná. Tohle se dá prostě přežít jen s humorem, i když od ženské se to ne vždy čeká. Spíš naopak. Chlapi mají občas stále pocit, že se má ženská chovat ne úplně razantně. Příkladem může být, když má chlap plamenný projev – je to frajer, ale ženská - ta bude za hysterku.

Když jsem rigorózní práci připravovala, tak jsem zažívala s těmi lidmi neskutečné věci, strašně mne to bavilo. Jako třeba jeden člověk, který mi tvrdil, že vynalezl biologický gyroskop, který se používá ve vesmírné technologii k vyrovnávání něčeho. Chtěla jsem, aby mi ho popsal, aby mi dal nákresy. Tak jsme se domluvili a on je skutečně příště přinesl. Šli jsme ihned do kopírovacího centra. On vytáhl knihu s názvem Dívka ženou, otevřel ji na straně 16 a tam byl průřez ženskými orgány. Představte si tu prodavačku, jak koukala. A já pořád nad tou knihou hrála tu hru, jak je to výborné. A on popisoval: „Vaječníky, vidíte. To jsou generátory.“ Obsluha měla hrůzu v očích, já ji pak požádala, aby mi udělala rovnou dvě kopie, abych to neztratila. Vše s předstíraným ledovým klidem. Tenhle nechtěný humor mě hrozně bavil.

Co bude v případě zvolení pro novou senátorku priorita, co bude první krok?

Jsem si vědoma toho, že tam sám člověk nic nezmůže. V Senátu se musí spolupracovat a hledat koncensy. Mým prvním krokem by tedy bylo navázat přátelské vztahy se všemi spřátelenými demokratickými stranami a pokusit se vytvořit skupinu lidí, která by připravila nový zákon o doplňování mediálních rad. Dneska jsou voleny podivným způsobem. Samozřejmě, že je tam vysílají politické strany, ale tak o tom nelžeme a buďme transparentní. Ať mají zastoupení politické subjekty, ale také profesní sdružení. Vymyslet způsob volení jednotlivých rad. Dnes může navrhnout opravdu každý každého. Některé spolky ovšem vznikají účelově dva dny před tím, než má dojít ke jmenování. A to nejde. Média musíme bránit – ovlivňují dál všechny.

Chci prosazovat i větší ochranu veřejnoprávních médií, protože si myslím, že ta jsou ohromně důležitá. Kandiduji s podporou Zelených, ale já vlastně ekologicky přemýšlím a konám už dlouho. Třídíme odpad, dělám, co umím. Aniž bych žádala o dotaci, tak na zahradě zadržuji dešťovou vodu, když je pak vedro, tak s ní zalévám. Dělaly to naše babičky. Chci prostě spolupracovat s ostatními, kteří se na svět dívají podobně, jako já.

Co si myslíte o ženách v politice? Je jich dost a máte nějaký svůj vzor mezi nimi?

Nemám. Ženské jsou obecně nastavené více prakticky, a proto se více uplatňují v regionální politice, protože dělají praktické věci. Vyplývá to již z toho nastavení, které tady máme po staletí, kdy jsme byly manažerkami rodin, vše jsme musely zorganizovat tak, aby to doma fungovalo. A tento přístup se pak dá do té politiky, speciálně do regionální, de facto překlopit. To umíme někdy lépe než chlapi, čímž ale nechci generalizovat.

Málokterá ženská je taková, že si vydobude své místo a je s ním spokojená. Na druhou stranu, lidstvo má dvě ruce – mužskou a ženskou – a je pitomost tu jednu ruku schovat a nepoužívat ji. Je to ale v nás po celou dobu historie. Ke kvótám mám ambivalentní vztah, nejsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně. Na druhou stranu by to asi mohlo pomoci. Ale já bych spíš než kvóty přivítala, aby se pro ženy vůbec vytvořily podmínky do politiky jít. Myslet prostě na to, jak ulehčit společenské fungování, aby ženy měly prostor na to se vyjádřit a být slyšet.

Jak jsou dobří a špatní chlapi, tak to jsou i ženské, tak to je. Mimochodem ten nahoře nás stvořil proto tak rozdílné, abychom se doplňovali, pomáhali si, milovali se, žili jsme spolu.

Rodina se do kampaně nezapojí

Jaká byla reakce rodiny, když jste se rozhodla kandidovat? Co manžel a dcery? Podporují vás, zapojí se do kampaně?

Dcery se tvářily neutrálně, svým způsobem si říkají, že je fajn, že to máma nevzdala. Myslím, že mne berou se správnou rezervou, s jakou se mají matky brát. Možná jsou i trochu pyšné, že jen nesedím doma s rukama v klíně.

Honza je opravdu mimořádně hodný člověk a já to musím říkat, protože on je skromný, i když to tak možná někdy nevypadá. On je takový i ve své profesi a já se mu někdy až divím. Byl asi trošku překvapený, ale nikdy by mi neřekl: "Nedělej to." Stejně jako mi nikdy neřekl: "Ztloustla jsi o deset kilo a vypadáš příšerně." To jsem nikdy neslyšela. Vždycky mne podporoval, v ničem mi nebránil, za nic nekritizoval, i když bych si to někdy zasloužila. Já říkám, že jsem se celý život modlila, abych dostala hodného muže a on se nemodlil, tak má mne (smích).

Do kampaně, dá-li se to kampaní nazvat, se ale rodina nezapojí. Dcery to v plánu nemají a Honza kvůli Rozhlasovému kodexu ani nemůže. Podle mne je tedy celý kodex poněkud nesmyslný, protože já se musím na dva měsíce asi rozvést, protože on mne nesmí nikde ani zmínit a uvést, že jsem uvařila dobrý oběd. Rozhodla jsem se tedy, ale ještě jsem ho s tím neseznámila, že na dva měsíce se rozvedeme. Ale já neumím být sama, tak jsem si vybrala George Clooneyho, to je myslím dobrá volba, že on bude tedy se mnou jezdit za lidmi a oslovovat je se mnou (smích).

Poslední otázka – jakou formou chcete oslovit lidi?

Musím hned na úvod říct, že za mnou nestojí žádný volební štáb, který by na mne pracoval. Jsme tři lidi, kteří něco dělají. Nechtěla jsem ani žádné billboardy. Mně se ty moudré hlavy s prstíčkem pod bradou nikdy nelíbily. Nicméně jedna moje hlava již visí, to přiznávám. To ale lidi moc neosloví, podle mne. S čím jsem ale souhlasila, protože to podle mého názoru může mít nějaký vliv, jsou fotky na prostředcích veřejné dopravy v tom daném volebním okrsku. Navíc náš obvod je velmi specifický, lidově řečeno rozlezlý. A já jsem si ho opravdu objela.

Další věcí je mé volební heslo, které zní "Nejsem včerejší". To snad vyjadřuje vše. Pak zde máme sociální sítě. Ano, s těmi pracuji, ale "netlačím na pilu", protože zase sama dobře vím, že když je něčeho moc, tak to lidi otravuje. Nejlepší je, a v tom nám korona brání, osobní kontakt s lidmi. Ten je vůbec nejdůležitější. Lidé mají možnost slyšet vás, zamyslet se. A rozhodnout se. Navíc mě to s lidmi baví. Ale jak to bude? Srpen se moc počítat nedá, všichni jsou navíc na prázdninách, a co bude na podzim, to teď ještě nevíme. Ale uvidíme. Září nám to ukáže.

Podobné články

Doporučujeme

Další články