Lékařka Monika Hilšerová: "Nebojím se o sebe, ale o ty, které bych mohla nakazit" – G.cz
Vyhledávání

Lékařka Monika Hilšerová: "Nebojím se o sebe, ale o ty, které bych mohla nakazit"

Zdroj: Archiv Moniky Hilšerové/Facebook

Veřejnost MUDr. Moniku Hilšerovou vnímá jako manželku prezidentského kandidáta a dnes senátora Marka Hilšera. Předmětem našeho rozhovoru s touto mladou lékařkou tentokrát ale nebyla politická kariéra jejího muže. Monika Hilšerová pracuje totiž na záchranné službě. I ona tedy patří mezi ty, kteří jsou v "první linii" při současném každodenním boji s koronavirem.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 20.3.2020, 10:54

Monika Hilšerová vystudovala kromě medicíny i ekonomii. Pracuje jako anestezioložka a také jako lékařka záchranné služby. Se svým mužem Markem Hilšerem má společné mimo jiné to, že jí také nedělá problém nahlas vyjdřovat své názory. Doktorka Hilšerová se angažuje ve vedení Sekce mladých lékařů České lékařské komory. S manželem vychovávají malou dceru Sofii.

Ochranné pomůcky chybí

Paní doktorko, na úvod už asi v dnešních dnech obligátní otázka - jak jste na tom u vás na záchrance s ochrannými pomůckami?

Velmi špatně. Na stanovišti máme 2 balíčky roušek (tj. 60ks), nějaké balíčky s obleky a dalšími pomůckami při kontaktu s COVID pozitivním pacientem a teď dorazilo 48 respirátorů na celou záchranku, což by mohlo vydržet třeba 2 dny.

Dá se vůbec popsat pocit lékaře/záchranáře, který ví, že se může kdykoliv nakazit něčím, na co není lék?

Nebojím se ani tak o sebe jako o ty, které bych mohla pak nakazit já. Ta inkubační doba je opravdu dlouhá.

Co vás v současné době v této oblasti a s ohledem na to, co se děje, trápí nejvíc?

Nedostatek ochranných pomůcek pro zdravotníky a další, kteří se stýkají s (potenciálně) nakaženými. Donedávna o všem rozhodovala vláda, respektive 1-3 lidi, a to bez krizového štábu daného zákonem, takže to bylo hodně o improvizaci. A také přehlcenost telefonních linek hygienické stanice.

Dalo se této situaci předejít?

Ano, pokud by vláda nakoupila ochranné pomůcky v předstihu, a nebo alespoň nezastavila dodávky ochranných pomůcek, většina objednávek by došla do nemocničních zařízení nebo na záchranky. Takhle i to, co zařízení objednávají normálně, tak teď nemají, takže i kdyby zde nebyla žádná epidemie, stejně by měly málo. Tímto nařízením centralizace se narušil svobodný trh, takže dodavatelé vlastně nemají komu dodávat. Navíc vím o několika případech, kdy bylo vládě nabízeno, že firmy vyrobí roušky za cenu nákladů a nebyla jim odeslána žádná odpověď. Chápu, že se vláda obávala cenových šmelů, ale možná by bylo lepší přistoupit na toto riziko než na to, že nebudeme mít ochranné pomůcky, a za chvíli bude většina zdravotníků v karanténě.

Krizový štáb se měl zřídit ihned. A také mělo dojít například k rozdělení linky pro zdravotní personál/nemocnice, pro lidi se symptomy a pro lidi bez symptomů, ale s nějakou anamnézou. Tři různá čísla a mnohem více linek/operátorů.

Respirátor versus rouška

V Česku je zoufalá poptávka po respirátorech a po rouškách. Můžete vysvětlit rozdíl a také to, pro koho jsou určené a jak spolehlivě chrání?

Respirátor chrání zdravého člověka, aby se nenakazil od nemocného. Pokud on sám je nemocný, vydechuje ven viry, protože respirátor má jen ventil, takže člověk je stejně infekční jako kdyby neměl nic. Navíc pro tohoto člověka může být nošení respirátoru ještě rizikovější než kdyby neměl nic, protože se může dál sám infikovat z vydechovaného vzduchu a docházet k autoinfekci. Používat se může maximálně 8h, pak klesá jeho účinnost, proto je především určen pro zdravotníky, kteří se stýkají s nákazou pravděpodobněji.

Proto by běžní lidé měli nosit roušku, protože ta zabrání kapénce s virem v letu na dalšího člověka. Říkám schválně kapénce, protože samotný virus rouškou proletí jednoduše (má asi 100nm, takže to opravdu pro něj není problém). Bohužel když nosíme roušku dlouho, kapénka vyschne a virus se může dál šířit, proto bychom roušky měli ihned po příchodu domů vyprat nebo vyvařit a nikde je nenechat „válet“.

Co kromě úst a nosu by si lidé měli ještě chránit, aby omezili možnost nákazy?

Nakazit se člověk může, když se virus dostane na naši sliznici. Samozřejmě největším rizikem je pusa a nos, ale pokud někdo kýchne nebo vy sami se dotknete infikovanou rukou očí, může se dostat i tam. Koronavirus přežívá i na různých površích, například na plastu může být infekční i 7h (přežívá dokonce i 4 dny, ale ta infekčnost se časem ztrácí). Takže pokud vám třeba někdo kýchne na kabát, vy se ho pak dotknete rukou, kterou si zamnete oko nebo šáhnete k puse, virus do vás jednoduše vstoupí.

Jsou lidé aktuálně více ohleduplní nebo je to naopak? Dá se celá situace případně přičíst panice?

Aktuálně si myslím, že jsou pořád lidé trochu rozděleni na dva tábory, kdy jeden si myslí, že jsou tato opatření zbytečná panika, tak se třeba mohou smát těm, co nosí roušku, a ti se zase mohou dívat skrz prsty na ty, kteří roušku nemají, že právě nemyslí na ostatní. Ale celkově si myslím, že lidé ohleduplní jsou.

Záchranka se volá, když je akutní problém

A kdy tedy opravdu volat záchranku?

V tuto dobu je záchranka přetěžována ještě více než normálně, protože se lidé bojí, že jsou nakaženi. Ale většinou když řeknou dispečinku, jaké mají symptomy a ty odpovídají nákaze koronaviru, tak dispečink říká, že musí zůstat doma a vyležet to (samozřejmě, pokud se jedná o mírné příznaky). Lidé se ale už naučili říkat, že jsou třeba jen dušní, takže záchranka musí vyjet, protože by se mohlo jednat samozřejmě o něco závažného jako třeba infarkt a až na místě zjišťují, co se děje. To samozřejmě výjezdy prodlužuje a v zahlceném systému se pak hůře poznávají opravdu vážné případy. Tedy: volat záchranku pouze v případě, pokud máte samozřejmě akutní problém, který vás ohrožuje na životě, v případě nákazy koronavirem volat tehdy, kdy se vám špatně dýchá v tom smyslu, že už to nemůžete udýchat sám. Pokud víte, že jste nakaženi, je třeba to hlásit dopředu, pokud jste v karanténě, taktéž, zdravotníci si musí obléci ochranné pomůcky (v kterých nemůžeme jezdit automaticky kvůli jejich nedostatku). Sanity se pak musí dezinfikovat na speciálním místě, takže ta informace je opravdu důležitá.

Jinak jsou zřízeny pro tyto případy speciální linky, takže v případě mírných příznaků, nejdříve určitě volat tam, snad budou posíleny.

Jaká je aktuálně spolupráce s dalšími složkami IZS a také se zdravotnickými zařízeními jako takovými?

Aktuálně je tato spolupráce standardní, nemocnice jsou zatím připravené, uvolnily nějaká lůžka pro nakažené případy. Horší to bude samozřejmě, až nakažených s těžkým průběhem bude víc a nemocnice to nebudou zvládat.

Kromě toho, že jste lékařka, jste maminkou malé dcery. Obáváte se o to víc?

Samozřejmě, že nakazit malé dítě, a ještě k tomu svoje, není nic příjemného. Na druhou stranu plno zdravotníků má děti, a kdyby každý řekl, že nebude chodit do práce, protože se bojí, že nakazí rodinu, tak zdravotnictví padne a epidemie si tu bude žít svým životem.

Ptáme se teď de facto každého, se kterým děláme rozhovor. Máte pro čtenáře nějaký optimistický vzkaz?

Musíme být rádi, že jsme nebyli v té první vlně jako Čína, Írán nebo Itálie, protože jsme si od nich vzali hodně poučení. Myslím, že jinak bychom tuto nastupující epidemii více podcenili. Je ale velmi dobře, že se lidé na chvíli zklidní (ve smyslu pracovního stresu), budou trávit čas doma s rodinou, a třeba si začnou vážit i více svého zdraví. A jak bylo vidět z řek a kanálů z Benátek nebo ze satelitních snímků Země, planeta se díky naší „pauze“ začíná uzdravovat.

Děkujeme za rozhovor!

Podobné články

Doporučujeme

Další články
Zavřít reklamu