Rudovousova vnučka

Předpoklady k rusé barvě vlasů tato žena určitě měla. Jejímu dědovi Fridrichu I. Barbarossovi dala rudá barva vlasů a vousů dokonce přezdívku – Rudovous. Historie na něj dnes vzpomíná jako na významného panovníka své doby, kterého většinu života zaměstnávaly konflikty s italskými městy. Itálii si koneckonců nikdy nepodmanil celou. Za zmínku stojí možná okolnost smrti tohoto významného hráče na poli evropských dějin. Císař zemřel 10. června 1190 v průběhu třetí křížové výpravy, a to když se severně od města Silifke pokoušel zkrátit si cestu přechodem přes brod řeky Salef (dnes je řeka známá jako Göksu) a při tomto pokusu se utopil, stáhl ho vodní vír.

Císařova smrt se stala pro část rytířů vhodnou záminkou pro ukončení výpravy. Jen menší část vojska vedená Barbarossovým synem Fridrichem pokračovala dále do Svaté země. Z císařova mrtvého těla byly vyjmuty vnitřnosti, které byly pohřbeny blízko místa nešťastného úmrtí, ve městě Tarsu. Nabalzamované mrtvé tělo pokračovalo dále s výpravou. Poté, co křižáci dorazili do Antiochie, se ukázalo, že balzamace je nedostatečná. Proto bylo maso odděleno od kostí a bylo pohřbeno v Antiochii. Kosti pak měly být pohřbeny v osvobozeném Jeruzalémě a alespoň takto symbolicky měl Barbarossa dosáhnout svého cíle. Nakonec byly ale pohřbeny v hrobce v Tyru. Kde přesně ale kosti byly nakonec pohřbeny, se dodnes neví.

Hodně mladá nevěsta

Kunhuta Švábská byla svému budoucímu choti přislíbena svým otcem Filipem Švábským již jako pětiletá. Václavovi, který byl synem Přemysla Otakara I., byly v té době pouhé dva roky. Kunhutě byla nejprve poskytnutá klášterní výchova, ale již v útlém věku se stěhovala na pražský dvůr, aby se svým snoubencem vyrůstala a náležitě se s ním sžila. Ke svatbě pak došlo v roce 1224, i když nebylo úplně vyjasněné nevěstino věno, které se řešilo ještě dlouhá léta. Ale to nebránilo tomu, aby se manželům rodily děti. Jako první syn Vladislav a po něm dcery Božena a Anežka. Věno se vyřešilo nakonec až za deset let, kdy Václav náhradou přijal od Kunhutina bratrance císaře Fridricha II. Štaufského deset tisíc hřiven stříbra. V dnešních poměrech to údajně dělá asi dvě a půl tuny.

mohlo by vás zajímat

Anna Boleyn: Sňatek s Jindřichem VIII. jí nepřinesl štěstí, ale smrt na popravišti

Ke korunovaci královského páru došlo ještě za vlády Přemysla Otakara I. právě 6. února 1228. Václav I. byl tehdy korunován jako „mladší král“. Přičinlivý tatínek mu to zařídil už v roce 1216 fikaným a nenápadným ovlivněním šlechty, která pak Václava zvolila jako budoucího krále. Tím definitivně padl starobylý princip senioriátu (který se stejně dodržoval jen tak naoko) z doby knížete Břetislava I. Podle něj měl na český trůn nastoupit vždy nejstarší Přemyslovec. Od trůnu tak byli odstaveni příslušníci vedlejších větví rodu.

Ale zpátky ke korunovaci, kterou prošla i Kunhuta. Při obřadu, jenž provedl mohučský arcibiskup, bylo poprvé upuštěno od starodávného slovanského rituálu. Poté Přemysl Otakar I., Václav I., pražský a olomoucký biskup spolu s velmoži stanovili, že Václavovi nástupci budou korunováni arcibiskupy z Mohuče. V případě, že by zástupce mohučské diecéze odmítl, příslušného biskupa si měl vybrat český monarcha.

Roku 1230 zemřel král Přemysl Otakar I. Z Kunhuty se tak stala královna se vším všudy. Na politiku a veřejné záležitosti prý moc vliv neměla. V této oblasti ji zastínila její švagrová Anežka, pozdější svatá. Kunhuta se tak realizovala spíš ve sféře kulturní. Pražský dvůr byl plný minesengrů, kejklířů, pištců, vzkvétala dvorská poezie a často se pořádaly rytířské turnaje. Dá se to přisuzovat jejímu německému původu – z německého dvora byla na tyto kratochvíle zvyklá. S tím souvisí také to, že česká královna měla německy mluvící družinu, která s ní přišla do Prahy už před lety. Právě mezi dvorními dámami se měla nacházet i jedna jménem Sybila původem ze Sicílie, která se posléze provdala za pána z Křižanova. Měli spolu dceru Zdislavu z Lemberka, jež byla následně díky svým skutkům a životní pouti také prohlášena za svatou.

Soužití s Václavem nebylo pro Kunhutu jednoduché a idylické. Na krále měla mnohem větší vliv jeho matka Konstancie Uherská a také již zmiňovaná sestra Anežka. Král byl navíc samotář – nejlépe mu bylo v lese na lovu. Právě při něm si vypíchl o větev oko. Je více než pravděpodobné, že tyto útěky do lesní samoty pro něj byly určitou jistotou a také cestou k tomu, jak se uklidnit a zmizet tak od svých osobních problémů. Trpěl totiž celou řadou zdravotních neduhů. A jedině v lese si byl například naprosto jistý, že neuslyší zvony. Václav je totiž nesnášel. Při jejich zvuku dostával záchvaty podobné epilepsii a kruté bolesti hlavy. Všichni o tom věděli, a tak se nikdy nevyzvánělo na jeho počest. Popsaný psychický problém se jmenuje idiosynkrazie. Mučivé stavy vyvolává přecitlivělost na určité formy a stupně zvukového vlnění.

Do roku 1235 porodila Kunhuta ještě další dvě děti, přičemž jedno z nich se stalo posléze i jedním z nejvýraznějších přemyslovských panovníků. Ano, myslíme tím Přemysla Otakara II., později nazývaného také „král železný a zlatý.“ Přemysl Otakar II. přišel na svět v roce 1233. Původně se s ním rozhodně jako s následníkem trůnu nepočítalo, ale jeho bratr, prvorozený Vladislav, jako dvacetiletý moravský markrabě v roce 1247 zemřel. Další Přemyslova životní cesta tak byla nyní jasně určena. Bohužel, jeho vztahy s otcem byly velmi komplikované a vyhrocené. Nový budoucí vladař Přemysl se pokoušel o cosi, co bychom dnes klidně mohli nazvat pučem.

GALERIE Kunhuta Štaufská

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Kunhutu prý smrt nejstaršího syna zlomila. Zemřela v ústraní nedlouho po Vladislavovi. Václava a Přemysla usmířit již nedokázala. Ti byli tak moc zaujatí svým ozbrojeným sporem, že jí ani jeden nepřišel na pohřeb. Kunhuta je pohřbena v Anežském klášteře, který založila právě její švagrová.