Stát chce tímto daňově zvýhodněným produktem motivovat zejména průměrně a nadprůměrně vydělávající lidi, aby si více spořili na stáří. U těchto osob hrozí, že s nástupem do starobního důchodu jim (kvůli neprovedené daňové reformě) poměrně znatelně klesnou příjmy. Spoření v rámci účtu dlouhodobých investic má tento propad zmírnit. Svým způsobem jde o „miniaturní" důchodovou reformu.

Účet dlouhodobých investic má především představovat alternativu ke stávajícímu penzijnímu a životnímu pojištění. Tato pojištění se mají řadit mezi podporované produkty, tudíž lidé by si mohli od základu daně odečíst příspěvky na ně v souhrnné výši 48 tisíc korun ročně.

Název napovídá, účet dlouhodobých investic je pro dlouhodobé investory či střadatele. Vypovědět jej nelze dříve než 60 měsíců od založení a ne dříve než v 60 letech věku. Pokud tyto podmínky nebudou splněny, zmíněné daňové zvýhodnění nebude uplatnitelné.

Má účet dlouhodobých investic vůbec šanci na úspěch? Na trhu se již těžko hledá prostor, to je pravda. Produktů je dost. Lidé ovšem i tak spoří na stáří málo. Stále mají pocit, že „stát se o ně ve stáří přece musí postarat". Stát by měl zejména rozptýlit tento mýtus. O dnešní třicátníky nebo čtyřicátníky se stát moc nepostará. Na suchý chléb a vodu jim sice penze vystačí, ale na důstojné stáří nikoli. Politici by měli toto jasně a zcela vážně říkat. Motivovali by tím už poměrně mladé lidi ke spoření na stáří. Pak by ani nebylo třeba vytvářet produkty typu účtu dlouhodobých investic, které pochopitelně už jen kvůli své administrativě budou veřejnou kasu něco stát.

Ministerstvo financí se návrhem na vznik účtu snaží občany ke spoření motivovat pozitivně. Levnější a dost možná i účinnější by byla motivace negativní. Tedy prostřednictvím „vystrašení" lidí, že se o ně v penzi pořádně nikdo nepostará. Takové „strašení" veřejnosti (ve skutečnosti však jde o to, že by se s lidmi prostě konečně „hrála rovina") ale pochopitelně není v politikově zájmu, protože snižuje jeho šanci na znovuzvolení, a naopak zvyšuje pravděpodobnost, že si bude muset hledat jinou, často hůře placenou práci.

Součástí balíčku opatření pro rozvoj kapitálového strhu je kromě účtu dlouhodobých investic také nový, alternativní typ účastnického fondu. Prostřednictvím něj by mělo jít investovat v rámci třetího pilíře rizikověji, tím pádem ale také s možností vyššího výnosu. Například by mělo být možné investovat do fondů private equity. Do nich nynější dynamické fondy investovat nemohou kvůli regulaci zapovídající investice s vyššími poplatky.

Stát chce v tomto případě podnítit rizikovější investování, což vzhledem k podmínkám, jaké na trzích obecně panují, dává smysl. Ovšem lidé, kteří jsou ochotní rizikověji investovat a mají z čeho, už tak zpravidla činí. Je tak otázka, zda přínos zřízení alternativního účastnického fondu převýší jeho náklady.

mohlo by vás zajímat

KOMENTÁŘ: Je ministryně Schillerová zase ve stresu, nebo se na ministerstvu šíří nákaza papalášstvím

Opět, platí, že na trhu je již dnes produktů dost, takže stát by se mohl věnovat aktivněji jiným oblastem. Problém není v nedostatků produktů, ale v tom, že stát s lidmi „nehraje rovinu" a dostatečně je nemotivuje ke spoření. Pokud by lidé tuto motivaci měli a věděli, že stát se o ně ve stáří moc nepostará, již si sami najdou produkty, které jim vyhovují. Stát by spíše měl zauvažovat nad ještě intenzivnější podporou finančního vzdělávání a prohlubováním finanční gramotnosti lidí a zejména nad rozvolněním regulace celého finančního trhu (i když to je do značné míry otázka regulace na úrovni celé EU).

Podstata problému ale tkví hlavně v tom, že stát nejprve finanční trh přereguloval, v podstatě jej zadusil, takže spoření není pro řadu lidí ani příliš atraktivní, vzhledem k jejich rizikovému profilu. No a nyní se stát snaží na vzniklou situaci, kterou sám způsobil, reagovat tak, že jakoby do věci vnáší opět tržní prvky, které předtím vyhubil. Kdyby nechal trvale fungovat trh, je to pro stát, tedy daňového poplatníka mnohem levnější a výsledek by nebyl horší. Spíše by byl mnohem lepší.